Stella Blómkvist

Stella Blómkvist

Falešný svědek

1

Poslední říjnový čtvrtek „Sorry,“ říká a šklebí se při tom.

Ležím na zemi s roztaženýma nohama. Hledím na mladého, svalnatého chlápka, který se nade mnou namyšleně tyčí, a mám chuť se mstít. Ale jsem pevně rozhodnutá, že za žádnou cenu nepopustím uzdu svému temperamentu. Nedovolím vzteku, aby nade mnou získal převahu.

Zatracenej hajzl!

Ani si nedokáže pocit vlastní spokojenosti nechat pro sebe. Vítězoslavně se na mě shora zubí a při tom udělá dva tři kroky nazpět. Vůbec se netváří, že by ho to opravdu mrzelo; tváří se prostě jenom nafoukaně.

Prý sorry!

V posledních týdnech mě na tréninku karate provokoval a vyhrožoval mi. Neustále se mě snažil před celou skupinou ztrapnit. Ale pravidla zápasu dodržoval.

Až do dnešního dne.

Proto jsem nepočítala s tím, že bude po ráně následovat ještě brutální kopanec.

Jsem si jistá, že to nebylo nedopatření. Kopl mě vší silou. Rána jako kladivem. Zasáhl mě přímo do prsou.

Schválně.

Je to jasné.

„Vstávej,“ vyzve mě trenér suše.

Je to chlapík s černým páskem na konci čtyřicítky.

Nehne ani brvou. Dělá, jako by všechno bylo v naprostém pořádku.

Od něj se soucitu nedočkám. A vlastně jsem to ani nečekala. Tihle mizerové přece vždycky drží při sobě.

Hnusní šmejdi!

Dávám si pozor, abych na sobě nedala znát, že mě to bolí. Vím, že po tomhle kopanci budu mít určitě modřinu.

Pomalu vstávám. Upravuji si bílé kimono. Ušklíbnu se.

„Zatni zuby, Stello.“

Říká máma.

Nejlepší je dělat, že to beru s humorem a jsem poslušná holka. Jako bych mu dovolila, že mě může uhodit jako poddanou manželku.

Abych toho šmejda oklamala.

Znovu před ním stojím. Chladně se mu dívám do očí. Vyčkávám, až se přestane krýt.

Nedává si na mě dostatečný pozor. Je až příliš spokojený sám se sebou a se svým úspěchem. Myslí si, že se k němu nedostanu. že je stejně nedotknutelný jako Bůh.

Teď!

Bleskurychle využívám příležitosti. Kopnu nohou vysoko do vzduchu. Vkládám do kopance veškerou sílu. Trefím se té omezené hromadě svalů rovnou do čela.

Pod nečekanou ranou se celý zakymácí. Úsměv se mu pokřiví.

Nádhera!

Levou rukou se chytne na hlavě.

Teď mu ten jeho falešný úsměv definitivně sundám z ksichtu. Po kopnutí následuje cílená rána hranou pravé ruky. Mířím na biceps. Tak silně, jak jen dokážu.

Zavyje, chytrák jeden.

„Co to vyvádíš?“ vykřikne trenér.

Najednou je pobouřený.

Je to pořád dokola. Přijde na to, kdo poruší pravidla.

Ale tahle dvojí morálka už mě nepřekvapuje. Už mám těch Rambo chlápků vážně po krk.

Čert aby je vzal!

Chlápek znovu zaostří. Masíruje si bolavou paži a vyčkává. Jako by tak úplně nevěděl, jak má reagovat.

Nakonec se znovu ušklíbne. „Dočkej času, jako husa klasu,“ pronese chraplavým hlasem.

Skrytá výhrůžka?

Bezpochyby.

Ale mám si kvůli tomu dělat starosti?

Ne, nemám chuť.

Trénuji sice karate teprve několik měsíců a pásek mám ještě pořád křiklavě žlutý, ale už jsem se naučila bránit. Reagovat rychle na útoky. Na rány a kopance.

Suroví zuřivci už mě nemůžou napadat, aniž bych jim to neoplatila. Ať pocítí následky svých činů na vlastním těle.

Hodina skončila.

Zápas ve mně rozdmýchal vnitřní oheň a tělem mi prohnal záplavovou vlnu adrenalinu.

Každý den jedno dobré kopnutí. Nebo něco podobného.

Zatraceně, já se vážně cítím skvěle!

I když už je pozdní odpoledne, musím se ještě postarat o několik případů, než dnes skončím s prací.

O různé menší a větší úkoly.

O víkendu bych chtěla do Stellina prasátka přihodit pár bankovek, pokud se Sýslumadur1 pustí do pravidelné dražby zabavených aut.

Už jsem zkasírovala dva džípy a jedno osobní auto, které se mají dražit v sobotu, pokud jejich majitelé do té doby nepoloží na dřevo požadované peníze.

Musím najít už jen jedno auto. Nový luxusní džíp, který by hodil pár milionů. Je registrovaný na Reykjavíckou hlídací, s. r. o. Firma má sídlo nahoře v Hofdi2. Ale černý Jeep Cherokee nestál na svém místě 1 Soudce jako úřední osoba. Zastává nejvyšší správní úřad v daném okrese; vykonává úkoly, které patří do okruhu celní, policejní a soudní působnosti.

2 Vila na severu Reykjavíku, kde se v roce 1986 poprvé setkal Michail Gorbačov s Ronaldem Reaganem.

na parkovišti, dokonce ani doma u ředitele, který je údajně v zahraničí. Jenže na parkovišti před letištěm v Keflavíku auto také nebylo. Všichni firemní zaměstnanci tvrdili, že neví, kde vůz je.

Ale na mě tyhle výmluvy neplatí. A už vůbec ne poté, co jsem poznala bláznivého Ingiho.

Bylo mi řečeno, že si z hloubi duše vychutnává, když může ničit životy ostatních. Kdykoli se mu podaří zahnat svou oběť do úzkých, oči se mu doslova požitkářsky lesknou.

Začal svou kariéru jako vyhazovač v barech v centru, ale záhy poznal, že vymáháním dluhů se dá vydělat víc. Jeho radikální opatření se brzy stala pověstná a byla korunována úspěchem.

Teď pracuje na volné noze pro podsvětí a je hodně žádaný. Bere zakázky všeho druhu, jenom když je částka, která z toho pro něj kápne, dostatečně vysoká.

Zdatný je zejména v pátrání po ukrytých věcech. V

jeho rukou se i ty nejtěžší případy zcizení stávají dětskou hrou. Samozřejmě je mi jasné, že je to gauner a hulvát. Proto ho posílám jenom na ty, kteří si to opravdu zaslouží.

Na týpky, kteří dělají týden co týden a měsíc co měsíc okolky s placením a ani se nesnaží znovu dohodnout. A na ty příšerně bohaté snoby, kteří nejsou nikdy k zastižení, kteří neodpovídají na zprávy a nereagují ani na e-maily, faxy, telefonáty nebo předvolání.

Bláznivého Ingiho posílám jenom na ty, kteří dělají, jako bych neexistovala. Ti mě pak opravdu poznají!

Včera jsem toho divokého ohaře nasadila na stopu, aby mi vyčmuchal ten džíp. Musím jen čekat na to, až najde kořist.

Venku je ještě světlo, ale je zataženo s vysokou vlhkostí vzduchu. Islandská zima ještě nezačala.

Ze zvyku jedu co nejkratší cestou domů do kanceláře. Vleču se úzkými uličkami centra Reykjavíku.

Byla to chyba.

Dříve nebo později se mé stříbrné žihadlo zasekne v zácpě. Doslova krůček od městské radnice Rádhús Reykjavíkur, moderně pojatého domu, který stojí přímo u kachního jezera Tjornin v centru města.

Černé vesty3 a zlatí hoši4 veřejného pořádku jako jediní, postupují kupředu. ženou se s vřískajícími a blikajícími houkačkami centrem města. Jedou víceméně po chodníku. A vypadá to, že všichni míří k parlamentu Althing5 na náměstí Austurvóllur.

Ostatní auta se mezitím nehnou z místa ani o píď.

Nejpravděpodobnějším vysvětlením pro tuhle nečekanou zácpu je hromadná srážka nebo tragická nehoda. Nebo to nějak souvisí s demonstrací?

Najednou mě znovu napadá, že naši zástupci lidu právě nejspíš diskutují o zájmech přistěhovalců.

Ministryně spravedlnosti se v jednom prohlášení nechala slyšet, že považuje za nezbytné výrazně omezit počet cizinců, kteří na Islandu dostanou povolení k pobytu. Nato opozice požádala o interpelace.

Z toho důvodu vyzvaly nejméně dvě skupiny pro

3 Pochůzkáři, příslušníci městské policie, kteří nosí na Islandu černou uniformu.

4 Příslušníci islandské policie.

5 Islandsky Althingi, islandský jednokomorový parlament a nejstarší parlament na světě vůbec.

lidská práva lidi k demonstracím před Althingem.

Možná teď právě černé vesty mlátí několik demonstrantů na náměstí Austurvóllur.

Zapínám rádio. Poslouchám Rás 2.6

Jenže tam o dopravních omezeních v centru města nehlásí nic. Jenom americký pop.

Ach jo.

Když už tady trčím z donucení, můžu ten čas nějak využít. Opřu se do svého úžasného sedadla pro řidiče.

Vytáhnu si mobilní telefon, abych zjistila, jestli pro mě nemá Ingi něco nového.

Jeho hlas zní v telefonu rozrušeně. Jednoznačně má svoji loveckou náladu.

„Zrovna jsem dostal zajímavý tip, chvíli před tím, než jsi zavolala,“ říká. „A teď jsem na cestě, abych zjistil, jestli na tom něco je.“

„Poslouchám.“

„Jde o podzemní garáž jednoho úřadu v Gardabaeru.7 Bylo mi sděleno, že stejné osoby tam už jednou schovaly auta chvíli před dražbou.“

6 Jedno z nejpopulárnějších islandských rádií.

7 Město a zároveň obec na jihozápadě Islandu.

„Pak mě ihned informuj.“

Hodiny na věži katedrály odbíjejí čtvrtou.

Znovu zapínám rádio. Konečně dostávám

vysvětlení, proč je vše v centru města v rukou policie.

Moderátor samým vzrušením téměř nedýchá. Přesto se mu podaří informovat posluchače o nejdůležitějších detailech: Odpoledne v Althingu vypukly na tribuně pro veřejnost nepokoje. Na tribuně, která je vysoko nad plenárním sálem, se konala násilná demonstrace.

Ochranka parlamentu musela přivolat policii, která poté zajistila klid.

Při potyčce prý přepadla nějaká mladá žena přes zábradlí tribuny a spadla do sálu. Leží na jednotce intenzivní péče na univerzitní klinice Landspítali, ale tam není možné získat žádné informace o jejím stavu.

Někteří výtržníci prý však již byli v Althingu zatčeni a převezeni do městské vazební věznice.

2

Očekávám dopis, který přijde dálkovým autobusem ze západu. Jdu proto domů, do svého velkého řadového domku, kde mám v přízemí zařízenou advokátní kancelář, ale cestou se zastavím na autobusovém nádraží.

Dnes ráno jsem totiž slíbila jedné své kamarádce, že jí udělám laskavost.

Gréta. Seznámila jsem se s ní na gymnáziu. Znala jsem ji dobře.

Hmm.

Zatraceně dobře.

Dnes ráno mi zavolala příšerně brzy a vysvětlovala mi svůj problém. Jde o jeden byt, který pronajímá v Breidholtu.8

Včera večer jí prý volali ostatní obyvatelé domu až do noci a stěžovali si kvůli neustálému hluku v bytě.

Hlasitá hudba bránila lidem v sousedících ložnicích ve spánku, a když zvonili, nikdo nešel otevřít. Nájemce 8 Městská čtvrť, předměstí Reykjavíku.

prý ani nebere telefon.

Gréta je vázána prací v Západních fjordech, a proto nemá možnost přijet v nejbližších dnech do Reykjavíku osobně. Z toho důvodu zavolala záchrannou službu, přesněji řečeno mě.

Klíč od bytu už strčila do obálky a přinesla k autobusu, který se za rozbřesku rozjel směrem do Reykjavíku.

Spoléhala na to, že pojedu do Breidholtu místo ní a celou věc vyřeším. Ze starého přátelství.

Z jakého jiného důvodu?

V kanceláři na mě čeká spousta práce.

Musím napsat dopisy, stížnosti a žádosti a spoustu návrhů na exekuci. A prostřednictvím internetového bankovnictví zkontrolovat, které platby dnes byly převedeny na mé účty, a pak naplánovat další kroky, jak můžu vytáhnout peníze z těch darebáků, kteří se vyhnuli zaplacení dohodnuté splátky. Kruci!

Někdy mám po krk téhle zatracené byrokracie, která je spojena s prací. Mívám pak často chuť někoho do kanceláře najmout. Zaměstnat soukromého sekretáře, který by byl pilný jako včelička. Nebo mladého právníka, který by za svou mzdu pořádně pracoval.

Nějakého čiperného pomocníka, který ze mě sejme část práce sekretářky.

Možná je na čase si tenhle sen konečně splnit.

Když se ozve bláznivý Ingi, rázem se mi vrátí dobrá nálada.

„Našel jsem ten džíp,“ informuje mě, „Ale údajně od něj nikdo nemá klíč.“

„Zavolej na odtahovku, ať pošlou autojeřáb a zkásnou je.“

„S radostí.“

Jedna nula pro mě.

Makám dál a masíruji klávesnici i telefon do té doby, než začnou televizní noviny. Pak nechám všechno být.

žena, která spadla z tribuny, umřela. Jmenovala se Salvör a pracovala jako novinářka u státního rozhlasu.

Třicet jedna let. Svobodná.

Ale měla dítě. Devítiletou holčičku.

Ve zprávách jde hlavně o události v Althingu.

Říkají, že když diskuse začala, byla tribuna pro veřejnost kvůli spoustě návštěvníků přeplněná. Nic však nepoukazovalo na to, že by byla tajně připravena ilegální demonstrace.

Poslanec opozice, který byl podle programu jednání prvním řečníkem, ostře kritizoval

ministryni

spravedlnosti za její nezodpovědné výroky, které v poslední době

pronášela

na

adresu

potřeb

přistěhovalců. Její stanoviska prý budou sloužit jen k tomu, aby se rozdmýchávala zášť vůči imigrantům a cizincům, kteří sem přišli, aby mohli pracovat v tuzemských podnicích, a proto by měli být vítanými hosty.

Když byl poslanec s projevem téměř u konce, rozpoutaly se najednou protesty. Velká skupina posluchačů, přibližně dvanáct až patnáct lidí, vstala a řečníka vypískala. Jiní drželi v ruce transparenty, na nichž stály nápisy jako Island Islanďanům a Čistá země, čistý národ.

Poslanci parlamentu se bezúspěšně snažili protesty potlačit. Demonstranti byli početně v přesile a byli připraveni použít násilí.

Když se o něco později objevily černé vesty, došlo přímo před televizními kamerami k násilným zásahům.

Salvör se z nejasných důvodů náhle ocitla uprostřed potyčky. Chvíli byla na straně jedněch, chvíli na straně druhých, až ji jeden z provokatérů brutálně odstrčil od sebe. Salvör se srazila s osobou, která stála hned vedle ní, břichem přistála na balustrádě tribuny a po hlavě spadla přímo dolů do pléna. Když s ní sanitka o půl hodiny později přijela do nemocnice, byla už mrtvá.

Vypínám televizi v okamžiku, kdy politici začínají podávat svá očitá svědectví. Na ty jejich žvásty vážně nemám chuť.

Zároveň si však nemohu v klidu připravovat kasírování korunek. Ne poté, co jsem viděla, jak násilničtí buřiči poslali na smrt bezbrannou ženu.

Záběry z televize mi neustále běží před očima jako nějaký film. Salvöřin strnulý pohled v posledních vteřinách života. Ruce, které ji posouvají sem a tam a nakonec ji vystrčí až na balustrádu.

Zavírám kancelář a jdu do kuchyně v horním patře řadového domku. Strašně ráda bych si dala panáka, svého starého dobrého kamaráda Jacka Daniel se. Tu miloučkou ohnivou vodu z Tennessee. Ale to bude muset počkat.

Bohužel.

Protože ještě dnes večer musím sednout za volant a jet do Breidholtu navštívit toho zatraceného hlasitého nájemníka.

Silné espresso bude muset prozatím stačit.

Ne, raději ne.

Lepší bude, když nejprve vyřídím tu nepříjemnou záležitost.

Takže si znovu oblékám červenohnědou koženou bundu a obouvám vysoké kožené boty. Rychle se podívám do zrcadla na chodbě. Trochu se ještě upravím. Protřesu si dlouhé vlasy, až jsem se svou okrasou spokojená.

Můj stříbřitě šedý Mercedes Benz na mě čeká v garáži. Vzpřímený jako hrdý hřebec, který posbíral spoustu cen.

Dům stojí v horní části Breidholtu, na kopci na východě města. Jeden ze spousty panelových domů uprostřed jiných věžáků.

Grétin byt se nachází v šestém patře.

Jak je slyšet, sousedi měli pravdu. Na chodbě duní hlasitá hudba. Mísí se s veselým anglickým žvaněním.

Pravděpodobně nějaká zahraniční hudební stanice.

Hlasitě klepu na dveře. Ze slušnosti. Pak zastrčím klíč do zámku a napochoduji do bytu.

Uvnitř se hluk téměř nedá vydržet. Přesně takhle to chci mít, když se flákám po lokálech v centru města a vychutnávám si noční život. Ale ne doma, v obývacím pokoji. A už vůbec ne, když mám v krvi slušnou hladinu Jackieho.

Rozsvítím a zabouchnu dveře. A pak mířím rychle ke zdroji hluku. Ječící televize stojí v obývacím pokoji.

MTV. Řve na plné pecky. Nikde nevidím dálkový ovladač.

Zatraceně!

Odsouvám bednu od zdi. Prostě vytáhnu šňůru ze zásuvky.

Božský klid.

„Je tady někdo?“ ptám se nahlas.

Namísto odpovědi ticho.

Obývací pokoj je uklizený.

Světlá sedací souprava a jídelní stůl a la IKEA. Na jedné zdi police a komody ve stejném stylu. Stojany na videokazety a CD. Taky několik lahví vína a skleničky ve vitríně.

Zato v kuchyni vládne chaos.

Na stole nakousnutá pizza. V hrnci na sporáku oschlé těstoviny. Vedle stojí spousta prázdných lahví od piva a vodky. Ve dřezu použité sklenice, talíře a příbory. A na podlaze krabice od pizzy. Ložnice jsou tady dvě.

V té větší je uklizeno. Ustlaná postel. Přes ni tmavomodrý přehoz. Na nočním stolku neleží nic.

Okna jsou zatažena hrubými závěsy.

Druhá ložnice je úplný opak.

Přikrývka leží zmuchlaná na posteli. Na nočním stolku nový discman. Na zemi leží poházené všechny možné věci: dívčí oblečení, zahraniční časopisy, CD.

Tady ještě nedávno někdo byl, o tom není pochyb.

Ale teď se zdá, jako by byl byt naprosto opuštěný.

Ale stejně to tady nevypadá jako skutečný domov.

Spíše jako nějaké provizorium.

Vše je neosobní jako v hotelovém pokoji.

Je to jasné. Dobrý skutek letošního roku byl vykonán.

Jdu znovu ke vchodovým dveřím. Zhasínám. Když otevřu dveře, všimnu si paprsku světla, které proniká klíčovou dírkou. Znovu dveře zavřu. Chvíli vyčkávám v šeru.

To musejí být dveře do koupelny. A uvnitř je rozsvíceno. Rychle jdu ke dveřím. Beru za kliku. Je zamčeno. Několikrát hlasitě zaklepu.

„Okamžitě otevřete!“ vykřiknu.

žádná odpověď.

Sehnu se. Přimhouřím oči. Snažím se v protisvětle něco rozeznat.

Sakra!

V dírce je klíč.

Znovu zaklepu. Zase zavolám. Z koupelny však nevychází žádná reakce. Váhám. Přemýšlím.

Ale ne dlouho.

Vylovím z kapsy mobilní telefon. Volám Grétě. Bez okolků se ptám, jestli je někde v bytě druhý klíč od koupelny.

Odpověď zní ne.

„Tak to musím vypáčit dveře.“

Nedávám Grétě možnost protestovat a rychle hovor ukončím.

Pak zaujmu pozici přede dveřmi do koupelny.

Zhluboka se nadechnu. Vložím do pravé nohy veškerou sílu a razantně kopnu do dveří přímo pod zámkem.

Po druhém pokusu zámek povolí.

Sakra!

Mé nejhorší obavy byly skutečně opodstatněné.

Ve vaně leží mladá, tmavovlasá dívka. Je bledá jako mrtvola. Oči má zavřené.

Skláním se nad ní. Tváře má studené. Ruce taky.

Chytnu ji za zápěstí. Snažím se nahmatat pulz.

Možná je ještě naděje.

Možná už ne.

Když ukončím tísňové volání, ponořím paže do ledové vody a beru dívku do náruče. Je malá a lehká.

Rychleji nesu do malé ložnice. Nahé tělo omotám přikrývkou. Pak netrpělivě čekám na sanitku.

Vlhké prameny vlasů má nalepené na tváři.

Opatrněji odhrnu tmavé kadeře z čela a z tváří.

Prohlížím si bledý obličej. A neustále tiše nadávám.

Vždyť je to ještě dítě!

3

Když se na dlouhé chodbě objeví chlápci s nosítky, stojí Margrét ve dveřích od svého bytu.

žena odvedle. Její jméno je napsáno velkými písmeny pod zvonkem.

Díváme se na sebe.

„Měl infarkt?“ ptá se zvědavě.

„Kdo?“

„No ten cizinec, kterej si pronajal Grétin byt. Byl to přece on, nebo ne?“

Ve tmavých vlasech jsou jí jasně vidět šedé pramínky. Pravděpodobně půjde brzy do důchodu.

Margrét je malá a na bocích a na břichu poměrně oplácaná. Má úzké šaty, ve kterých přebytečná kila vynikají ještě víc.

Jdu blíž. „Znala jsi ho dobře?“ ptám se.

„Ne, to ne, jenom jsem ho viděla přicházet a odcházet, ale vždycky se na mě usmíval, když jsme se potkali na chodbě nebo jeli společně ve výtahu. To je tady poměrně nezvyk.“

„Víš, kdo u něj bydlel?“

„Často u sebe míval nějaký ženský, ale ty se tady furt střídaly a nezůstávaly dlouho, aspoň pokud vím. A všechny byly taky o dost mladší než on, některý byly hodně mladý. Tu a tam sem chodili taky nějaký mužský, ale nijak zvlášť jsem to nesledovala, víš, mám dost svý vlastní práce, ale připadalo mi správný, aby Gréta věděla o tom, že si sousedé začali stěžovat na hluk. Vždycky ke mně byla milá, a když člověk bydlí ve věžáku, způsobí něco takovýho hned problémy.“

„Myslíš ten hluk?“

„Jo. Byla to přece televize, ne? Řekla jsem Grétě, že to by bylo nejpravděpodobnější vysvětlení, ale vůbec by mě nenapadlo, že by ten chudák mohl umřít. Byl to přece on, ne?“

Usměji se na rozloučenou a vracím se do bytu, aniž bych na poslední otázku odpověděla nebo vyvedla Margrét z omylu. Zvlášť když mi připadalo, že se pravdu stejně dozví od ostatních.

Jdu znovu do koupelny. Studená voda je ještě pořád ve vaně, ale o to už se dál nestarám. Ještě pořád vidím zcela jasně před očima dětský obličejík té dívky.

Určitě jí nebylo víc než čtrnáct nebo patnáct.

Co se jen mohlo stát?

Samozřejmě všechno poukazovalo na to, že chtěla spáchat sebevraždu. Nebo už ji spáchala? Ale jak?

Nikde se nepořezala. Přinejmenším jsem na zápěstích neviděla nic, co by vypadalo jako řezné rány.

A ve vaně není krev. Spolykala prášky? Ale kde je pak lahvička?

Rychle se dívám z jednoho předmětu na druhý.

Prohledávám podlahu a stůl. Otevírám skříňku nad umývadlem. Podívám se také do odpadkového koše. V

koupelně je spousta druhů mýdla a čisticích prostředků. A spreje s rázným obsahem.

Parfémy. Holicí strojek. Hřebeny. Nůžky. Kartáč na vlasy. Kleštičky na nehty. Spousta tub a kelímků.

Všechno krémy na pleť a výživa pro vlasy. Tři použité kartáčky na zuby. Dva různé druhy zubních past.

Dezinfekční prostředek na rány. Několik zabalených kondomů.

Ale žádné skleničky s prášky. Ani Aspirin nebo Codein. Ale jestli se předávkovala tabletami, musí být někde v bytě sklenička nebo obal. Všechno ostatní by bylo dost divné.

Co v ložnici?

Nejprve prohledávám postel a nadzvedávám přikrývku a polštáře. Pak systematicky probírám její harampádí na zemi a na nočním stolku. Nakonec se hrabu taky v šuplíku. Ale nikde žádná sklenička od tabletek.

Zvoní mi telefon. Je to Gréta. Je zděšená, když jí řeknu o té dívce.

„Co mi můžeš říct o svém zmizelém nájemníkovi?“

ptám se.

„Je to zahraniční zástupce,“ odpovídá. „Jmenuje se Sergej něco. A pokud si dobře vzpomínám, pochází z Lotyšska nebo z Litvy. Ale ještě nikdy jsem ho neviděla.“

„Cože? Tys svého nájemníka ještě nikdy neviděla?“

„Ne, prostě jsem dala inzerát do novin a okamžitě jsem dostala nabídku od jedné firmy, která vysvětlovala, že svému zástupci potřebuje rychle sehnat byt. Prý je finančně zajištěný. A tak jsem souhlasila.“

„Co to bylo za firmu?“

„Jmenuje se Seasonal labour, ano, tak nějak.“

Jak prosím?

Po téhle odpovědi zbystřím.

Seasonal labour & Consulting. Firma chytré Snjófrídur.

Je to jedna z nejznámějších žen v islandském hospodářském světě. Snjófríduřina firma je velikán v oboru, který je pro většinu lidí pojmem a je všeobecně znám pod zdomácnělým názvem „Sezonka“.

Pronajímá zaměstnance na rázné činnosti do podniků a veřejných zařízení. Má na seznamu snad více než dva tisíce lidí, zejména cizince.

Možná je tenhle nájemce jedním z nich.

„Jak se s tím Sergejem můžu spojit?“ zeptám se.

„Mám od něj jenom telefonní číslo z bytu,“

odpovídá Gréta.

Když hovor ukončím, prohledávám dál všechny přihrádky a skříně v bytě. Ale nenacházím nic, co by mi prozradilo něco o té dívce.

Kromě jedné fotografie.

Kromě pomačkané fotky, na níž jsou vidět dvě dívky. Stojí těsně vedle sebe. Objímají se a tváří se vážně.

Ta jedna je dívka z vany, když byla ještě mladší. To je jasné.

Ta druhá je o hodně starší. Její určitě přes dvacet.

Ale jsou si hodně podobné. Možná by to mohly být sestry. Nebo matka s dcerou? Jsou teple oblečené. Mají na sobě tlusté kabáty a kožešinové čepice, fotili je někde venku v zimě. Za nimi je vidět sníh.

Přesto prostředí nevypadá moc islandsky. Domy vypadají tak nějak jinak. Samozřejmě by mohly být z Lotyšska nebo Litvy, stejně jako nájemník. Zástupce Sergej. Možná je to jeho žena a dcera.

Po důkladném prohledávání konečně nacházím skleničku od tabletek v napůl plném odpadkovém koši v kuchyni. Je prázdná a má nápisy v řeči, které nerozumím.

Beru si skleničku s sebou do auta. Fotografii taky.

Teď se spustil pořádný liják.

Je mi to úplně jedno.

Nedbám na svou koženou bundu. Vím, že už se stejně nedá zachránit, když jsem obě paže ponořila do vany s vodou, abych vytáhla tu dívku. Bunda není důležitá.

Alespoň ne teď.

Na jednotce intenzivní péče na univerzitní klinice čelím otázkám, které ne a ne skončit. Musím zaměstnancům x-krát vysvětlit, proč mám právo na informace o dívce, o které ani nevím, jak se jmenuje.

Nakonec se mi podaří přesvědčit jednoho mladého lékaře, který se mi přizná, že ji v nemocnici přijímal.

Ale až poté, co mu ukážu lahvičku od tabletek, kterou okamžitě posílá do laboratoře.

„Udržujeme ji v umělém spánku a je na podpůrném dýchání,“ říká. „Ale abych byl upřímný, nevím, jestli to k něčemu bude.“

„Ráda bych ji viděla.“

Vypadá teď dokonce ještě bledší než předtím, když jsem ji našla ve vaně.

Husté černé prameny vlasů jí ulpívají na tváři, jako by je měla přilepené, takže vypadají jako široký tmavý rám. Rámují to, co jde přes masku a hadičky vůbec ještě vidět.

Zatraceně, co mohlo tak nevinnou mladou dívku vést k tomu, aby sáhla po tak příšerně definitivním opatření?

Najednou dostanu hrozné podezření.

No co asi?

„Vyšetřili jste ji odshora až dolů?“ ptám se drsně.

Mladý doktor reaguje mrzutě. „Jak si myslíš, že tady pracujeme?“ ptá se mě důrazně.

„Našli jste nějaké stopy po znásilnění?“

Rychle se na mě podívá. „Po znásilnění?“ opakuje udiveně.

„Ještě jste to neobjasnili?“

„Neměli jsme důvod něco takového předpokládat.“

„Tak teď ho máte.“

Zdá se, že ještě pořád pochybuje.

„Ať přijde specialista na příjem obětí znásilnění,“

dodávám, jako by to bylo jasné. „Pak nebude hrozit, že by se zničil důkazní materiál.“

„Nepotřebujeme žádné pokyny od lidí z ulice,“

odpovídá uštěpačně. „Nejsme ve svém oboru žádní amatéři.“

Ale on mou radu uposlechne. Tak nějak to cítím.

Během cesty domů mi dívčin bledý obličej prostě nejde z hlavy. A hněv mi v břiše roste víc a víc. Jen mi ještě není jasné, jestli se hněvám na Sergeje nebo na někoho jiného.

Ale jedno je jisté. Až zjistím, kdo je za to zodpovědný, nebude existovat žádná milost.

„Nejhorší je, když zvítězí zlo.“

Říká máma.

4

Když konečně přijdu domů, je v mém řadovém domku klid.

Už žádná Cora, která mě vítá se šťastným úsměvem na rtech, žádná svůdná vůně jídla v kuchyni.

Zamilovala se. Odstěhovala se za mým bratrancem Sindrim, počítačovým géniem.

Seznámili se u mě doma a hned z toho byla láska.

Cora mi tu a tam vypráví, jak moc se Sindri snaží zasvětit ji do tajů počítačového světa.

Ani Ásta už na mě nečeká v ložnici.

Opustila mě. Seznámila se na univerzitě s jednou švédskou dívkou. Odešla do Švédska. Chtěla by tam dál studovat. Někdy mi napíší e-mail a přiloží pár fotek. Ještě pořád jsem z toho smutná, když ji vidím šťastnou a usměvavou na fotce s jinou. I když jsou daleko.

Statečně jsem se na ni snažila zapomenout. Zavřít jí do černé díry minulosti. Do prehistorické hadí jámy.

Tam, kam odešlo všechno ostatní, co zmizelo z mého života.

Někdy se mi to povede. Než dostanu další e-mail.

Ale ještě pořád mám Jackieho. Kamaráda, který mě vždycky podrží. Dovolím mu, aby mě pálil na jazyku.

Tak dlouho, dokud to vydržím. Pak nechám pálivou tekutinu pomaloučku stéct do krku. Cítím,jak se mi silná ohnivá voda rozlévá po těle.

„Ááách.“

A dovolím si ještě jeden hlt.

Dlouho jsem čekala na tenhle první drink dne. Od dnešního rána. S rostoucí netrpělivostí celého těla.

Ale čekání se vyplatilo. Jako vždy.

Nemám chuť poslouchat zprávy na záznamníku. To počká do zítřka. Místo toho si okamžitě lehnu na svou červenou sedačku v obývacím pokoji se skleničkou v ruce. Natáhnu se pro dálkový ovladač a zapnu televizi.

Ještě běží zprávy v deset. Opakují se záběry s povykem na tribuně v Althingu. Salvör v jízdním pruhu do stanice s názvem „Smrt“.

Ještě si dobře vzpomínám na její hlas z rádia.

Přinášela spoustu zpráv z politiky a ekonomiky. Někdy dokázala být na politické činitele pěkně ostrá.

Hlasatel říká, že vyšetřování běží na plné obrátky.

Bude na tom pracovat zvláštní komise, která byla vytvořena speciálně proto, aby tento závažný případ vyřešila. Ještě pořád jsou vyslýcháni někteří z těch, kteří byli zatčeni na tribuně pro veřejnost. Pracuje se hlavně na tom, aby se co možná nejlépe zrekonstruovalo, kdo z účastníků a jak přispěl k průběhu trestného činu, který skončil smrtelným pádem novinářky do plenárního sálu.

Jednak se budou velmi podrobně prohlížet záznamy různých televizí, jednak budou intenzivně vyslýcháni účastníci a svědci této politováníhodné události.

Dosud ale nebyl podán žádný návrh na vyšetřovací vazbu. Rozhodnutí se však dá očekávat zítra.

Většina ostatních zpráv je stará známá písnička.

Ministr zdravotnictví oznamuje, že opět sníží rozpočet velkých nemocnic. Jakési trdlo, vlastně finanční poradce, který si stěžuje na rostoucí zadlužování domácností kvůli hospodářskému vzestupu, vysokým úrokům a inflaci.

Privatizace islandských elektráren už také slušně postupuje. O víkendu je v zemi očekávána delegace z Bushronu, mezinárodního energetického koncernu, který projevil zájem o většinový podíl v Landsvirkjunu9 a chce tento subjekt převzít. Nejvyšší šéf energetického zásobování má očividně zálibu v návštěvách takových týpků.

Během rozhovoru s ministrem Angantýrem mi zazvoní telefon. Ztlumím zvuk. Vstanu a jdu k telefonu.

„Jmenuji se Drífa,“ ozve se v telefonu mladý hlas.

„Neposlechla sis můj vzkaz?“

„Ne.“

„Nechala jsem ho večer na záznamníku. Musím se s tebou bezpodmínečně sejít.“

„Tak přijď zítra odpoledne do kanceláře.“

„Nemůžu se stavit teď? Jsem naprosto mimo, stalo se něco strašného.“

„Mám práci.“

„Ale já musím nutně mluvit s nějakým dobrým právníkem.“

„Proč zrovna se mnou?“

9 Státní energetické závody, které zřídily a provozují veškeré vodní elektrárny na Islandu.

„Protože přece znáš Sigurdura Pálmara, a proto víš, že musí být nevinný.“

„Jakého Pálmara?“

„Sigurdura Pálmara. Tvrdí, že jste se dřív na východě dobře znali. Copak to není pravda?“

Mám pocit, jako by mi najednou zmrzlo celé tělo až do morku kostí. Jako by se proměnilo v ledovec. Nebo v kámen. Jako ve starých strašidelných filmech.

Pomalu se opřu o zeď a liji si do chřtánu další dávku ohnivé vody.

„Říkala jsi něco? Jsi tam ještě?“

„Kdo vlastně jsi?“ zeptám se chraplavým hlasem.

„Jsem Drífa, žena Sigurdura Pálmara. Zapomněla jsem se představit? To je možné. Jsem příšerně dopálená.“

„Proč?“

„Nechci o tom mluvit do telefonu,“ tvrdí. „Nemůžu se za tebou na chvíli stavit? Nezdržím tě dlouho.“

Samozřejmě bych měla odmítnout. Ale neudělám to.

Vlastně ani nevím proč. Možná jsem přes to všechno zvědavá na to, jak vypadá.

Ach jo.

Někdy se vážně chovám, jako bych byla úplně mimo.

Chrstnu si do krku ještě jednu dávku ohnivé vody.

Pak jdu pomalými kroky po schodech a do kanceláře.

Usedám do šéfovského křesla. Toho černého s vysokým opěradlem. A dopřeji si ještě jednu skleničku.

Zatímco čekám na Drífu, zablokuji všechny vzpomínky na minulost.

Na manželku Siggiho Palliho.

Patří k tomu, co je dávno zapomenuto. Co je pohřbeno úplně vespod v té nejtemnější komoře mého mozku. Zahrabáno hluboko v odpadkovém koši na zakázané vzpomínky.

Byla by to ta největší blbost na světě, kdybych zase vytahovala staré kostlivce. Kdepak, to vůbec nepřichází v úvahu.

Drífa je podstatně mladší, než jsem čekala. Nedávno jí muselo být dvacet.

Siggimu Pallimu by ale už mělo být skoro čtyřicet.

Je neuvěřitelně štíhlá. Vlasy, vybledlé od slunce, si vzadu svázala do drdolu. Má hezky namalovaný obličej. Zářivě modré oči. Nevinná ústa.

Siggi Palli měl štěstí. Podle toho, jak vypadá, by mohla být modelka. A možná že i je. Ale přes hezký povrch prosvítá stres a make-up nedokáže skrýt tmavé kruhy pod očima.

Také si neustále mne ruce. Je nervózní.

„Je od tebe opravdu moc milé, že jsi souhlasila se setkáním,“ říká horlivě. „Vím, že je poměrně nezdvořilé sem takhle napochodovat, ale já s tebou tuhle věc musím prostě probrat jako s právníkem, ačkoli Sigurdur Pálmar z toho není nadšený.“

„On nechtěl, abys za mnou chodila?“

„Nechce o té věci s nikým mluvit, protože má strach, že se to pak rozšíří. Ale já jsem mu říkala, že dobrý právník by tenhle případ pravděpodobně mohl vyřešit, aniž by se o tom dozvěděli ostatní. A protože tě zná z dřívějška, bylo by nejlepší tím pověřit tebe.

Jen tak mezi námi – připadá mi totiž dětinské myslet si, že se to vyřeší samo.“

„Jak ti mám pomoci, když si to nepřeje?“

„Týká se to i mé budoucnosti, takže by sis to mohla nejprve poslechnout ode mě,“ odpovídá Drífa.

Chvíli ji mlčky pozoruji. Vidím, jak je nervózní, téměř vystrašená.

„Dobrá. O co tedy jde?“

„Policie už Sigurdura Pálmara vyslýchala dvakrát,“

odpovídá. „Nejprve přibližně před týdnem, to k nám domů přišli večer a odvezli ho. Později mi tvrdil, že to bylo jen hloupé nedorozumění, a já jsem si myslela, že je to vyřešeno. Ale dnes odpoledne ho předvolali znovu. Byl tam celý den, a když se dnes večer vrátil domů, bylo na něm vidět, že je to horší než po tom prvním výslechu.“

„A jakého trestného činu se měl dopustit?“

Drífa se zhluboka nadechne. „Jedna dívka ho zažalovala kvůli znásilnění,“ odvětí. „Nebo lépe řečeno – její rodiče.“

„Její rodiče? Kolik jí je?“

„Myslím, že jí bude patnáct.“

Čtrnáct let?

Hraji si s myší na psacím stole, i když počítač není vůbec zapnutý.

Když mi bylo čtrnáct, bylo to překrásné.

A hrozné.

„Jak se Siggi Palli k obžalobě vyjádřil?“

„Tvrdí, že María si všechno vymyslela.“

„María? Tak se jmenuje?“

Drífa přikyvuje.

„Měl s ní pohlavní styk?“

„Ne, samozřejmě že ne,“ odpoví popuzeně. „Známe Maríu opravdu dobře, tedy vlastně hlavně já, protože je to dcera přátel mých rodičů. Než se to stalo, nikdy bych si nemyslela, že by mohla tak lhát.“

„Nechala se María vyšetřit?“

„Vyšetřit?“

„Aby ji prohlédli, jestli na sobě nemá stopy znásilnění. A sperma.“

„Všechno se to mělo stát loni na jaře.“

„Takže ona ohlásila znásilnění, ke kterému mělo dojít před spoustou měsíců?“

„Ano, v dubnu, jak tvrdí.“

„A její rodiče jí věří?“

„Určitě, protože jinak by tu záležitost nepředávali policii.“

„Četla jsi Maríinu výpověď?“

, ,Ne, neviděla jsem žádné podklady, ale Sigurdur Pálmar říká, že její tvrzení jsou výmysly a nic víc.

Musela si vsugerovat, že se to stalo.“

„Víš přesně, kdy a kde mělo ke znásilnění dojít?“

Kroutí hlavou.

„Takže ani nevíš, jestli Siggi Palli na policii uvedl, že má alibi?“

„Ne,“ odvětí tlumeně. „Vím v podstatě jenom to, co jsem teď právě řekla a co mi vyprávěl Sigurdur Pálmar.“

„A teď máš strach, že to není úplně pravda, je to tak?“

„Ne, to ne, já mu věřím, ale zdá se mi, že si prostě neuvědomuje, že je nutné, aby bylo falešné obvinění hned na začátku razantně vyvráceno, každopádně dřív, než se celá ta záležitost objeví v tisku. Lidi druhé odsoudí rychle. Proto jsem chtěla, aby si ihned obstaral právníka, který může případ ukončit, než bude pozdě.“

Zdá se, že je upřímná a poctivá.

Každopádně ji dokážu vystát, i když je to manželka Siggiho Palliho.

„Ráda bych ti pomohla, ale je to v jeho rukou.

Nemůžu pro něj nic udělat, jedině snad, pokud by si to přál sám.“

„A pak bys to udělala?“

V hloubi duše vím, že tohle je věc, do které bych se za žádných okolností neměla plést. Ale zakázané ovoce chutná nejlépe.

„Když mě poprosí, abych případ převzala, a když bude ochoten mi hned na začátku říct pravdu, tak o tom budu přemýšlet.“

Drífa vstane. „Srdečné díky,“ řekne a podává mi přes stůl svou drobnou ručku. „Však já už ho k tomu přinutím.“

Má pevný stisk.

Do nosu mi stoupá příjemná vůně. Také používá Poison od Diora.

Můj oblíbený parfém.

Když Drífa odejde, zamknu kancelář. Zkontroluji domovní dveře. Pak stoupám pomalu po schodech.

Beru si svou skleničku do koupelny. Vypiji ji na ex a pak jdu do sprchy. Začnu se mydlit měkkou houbou.

Plastickému chirurgovi se povedlo má prsa po týrání, kterému jsem byla vystavena u doktora Karla, znovu spravit. Bylo to tehdy, když jsem objasnila onen ideální zločin. A přesto mi občas připadá, jako by to byly ještě pořád otevřené rány. Tenhle příšerný pocit nejspíš nikdy nezmizí v hlubinách zapomnění.

Ostrý vodní proud mi bičuje ramena a hlavu.

Nechávám se mlátit po hlavě.

Zas a znovu.

Tak, jak jsem to dělala vždycky. Dřív.

Mezitím si krouživými pohyby roztírám mýdlo po těle. Dlaní. Zajíždím do podbřišku. Mezi stehna. Víc a víc mýdlové pěny. Neustále kroužím.

Mýt se. Smýt to.

Probírám se jako z transu v okamžiku, kdy z láhve nic neteče. Sprchový gel je spotřebován.

Zatraceně, co to tady vlastně dělám?

Ne, ne, ne!

Vím jistě, že tuhle odpornou noční můru minulosti nechci znovu vyhrabat. Nesmím znovu probudit ty staré přízraky, které jsou nadobro mrtvé a pohřbené někde hodně hluboko. Přízraky utrpení, které jsem už dávno nechala za sebou.

Prostě nesmím.

5

Pátek

Noc byla dlouhá.

Spala jsem špatně. Neustále jsem se budila. Proto začínám den brzy. Vrhám se do práce jako divá.

Píši zprávu, kde a jak jsem dívku ve vaně našla. A zmiňuji se o nájemci, který jako by se propadl do země. Svou výpověď pak e-mailem posílám zlatým hochům.

Jako první ji dostane Raggi, protože je to občas můj kamarád.

žádám ho o to, aby zjistil, kdo ta dívka je. A taky aby přišel na to, jestli onen Sergej nemohl odjet do zahraničí. Protože jeho odlet by musel být zaregistrován na letišti v Reykjavíku. V databázi Big Brothera.

Pak volám na jednotku intenzivní péče na univerzitní kliniku. Dívka je stále v kómatu. Je na dýchacím přístroji.

Přibližně kolem deváté se snažím dovolat chytré Snjófrídur, abych se jí zeptala na Sergeje. Musela mu přece obstarat povolení k pobytu.

Nespojí mě přímo s ní, a tak nechávám vzkaz u sekretářky.

Brzy začínají volat advokáti mých dlužníků. Muži, kteří vlastní obstavené Rolce-Royse, chtějí za každou cenu zabránit tomu, aby byla auta prodána v dražbě.

Je mi to jedno. Hlavní je, že pilně splácejí své dluhy.

Překvapuje mě, že se mi ozývá slizký Einar za Reykjavíckou hlídací, s. r. o. Kvůli směšnému džípu.

V branži je pověstný tím, že jako advokát zastupuje dva druhy klientů: milionáře a velkokoncerny před krachem. Ale většinou za tím vězí stejné osoby.

On sám dobře vydělal na tom, že se podbízel dědicům moci a peněz. Byl totiž mazaný jako liška, co se obchodů s penězi týče. Choval se tak, jako by člověku dělal velkou laskavost, zatímco ho okrádá.

Jeho hlas zní ještě pořád měkce a lichotivě. Ale tahle falešná laskavost na mě vůbec nepůsobí. Znám ho až příliš dobře, než abych jeho sladkým slůvkům uvěřila.

„Jestli ještě dnes před zavřením banky splatíš milion z dluhu, jsem ochotna zapomenout na dražbu,“

odpovídám na jeho prosbu o další prodloužení lhůty.

„Jinak ne.“

Slizký Einar se snaží snížit splátku. Ale nepochodí.

„Je mi úplně jedno, jestli nabídku přijmeš, nebo ne,“

skočím mu do řeči. „Jako vždy beru zřetel na vlastní prospěch – a jak to tak vypadá, dostanu určitě víc, když bude auto vydraženo.“

„Nesejdeme se tentokrát někde uprostřed, milá Stello? A příště bychom mohli zaplatit víc,“ navrhuje.

„To by mělo později výhody i pro tebe.“

„Přestaň s těmi nesmysly a nemrhej svým i mým časem. Až do čtyř hodin máš čas sehnat ten směšný milion.“

Konečně mu dojde, že se nenechám přemluvit.

V poledne mi volá Siggi Palli.

Hlas má chraplavější, než jak si ho pamatuji. Ale jinak se příliš nezměnil. Vycítím, že je mu nepříjemné, že se musí kvůli takové záležitosti obracet na mě.

Omlouvá se jako na běžícím pásu. Tvrdí, že pochopil, že má Drífa pravdu. Potřeboval by pomoc dobrého právníka. A já jsem prý proslulá svými úspěchy v trestněprávní oblasti.

Oba si je objednám na tři hodiny k sobě. Ale přijde sám. Vlasy má pryč. Dřív mě bavilo si s jeho tmavými vlasy hrát. Bylo to hloupé, když to teď vnímám zpětně.

Taky hodně přibral. Hlavně ve tváři. Ale je hezky opálený. Jako by pravidelně vysedával na lavičce a opaloval se. Nebo jezdil do teplejších krajin.

„Co se stalo?“ ptám se a pozoruji lesknoucí se pleš.

Siggi Palli se rozpačitě usměje.

„Víš ještě, jak na tom byl můj otec?“ zeptá se a dlaní si hladí holou lebku. „Dřív vypadal jako vrah s tím svým věncem vlasů na týle. Připadalo mi lepší, když si rovnou oholím celou hlavu.“

Chodí si v saku, jako by obchodoval s akciemi.

Nebo jako by byl politik na cestě do živého vysílání.

Před naším setkáním jsem se informovala na jeho životopis. Dřív chtěl po maturitě studovat medicínu, ale nic z toho nebylo. Snažil se tam dostat dvakrát, jenže pokaždé neudělal testy. Pak se nechal zapsat na ekonomii. A okamžitě se na univerzitě začal plést do studentské politiky. Po skončení studií dělal v politice poslíčka. To bylo ještě předtím, než poznal Angantýra, který byl tehdy ještě obyčejný poslanec vládní strany.

Pak se začalo kolo štěstí točit v jeho prospěch. A když nakonec Angantýr dostal ministerské křeslo, udělal na ministerstvu ze Siggiho Palliho svého osobního sekretáře.

„Vypadáš dobře,“ říká.

„Kde je Drífa?“

„Shodli jsme se na tom, že bych se s tebou měl nejdřív sejít sám.“

„Proč?“

„Připadalo mi to lepší.“

Podívám se mu zpříma do očí. Čekám na bližší vysvětlení.

„Nezná v téhle záležitosti všechny detaily,“ dodá po chvíli trapného ticha. „A já doufám, že bychom v tom takhle mohli pokračovat.“

„Takže jsi jí neřekl celou pravdu?“

„Když se nám podaří případ sprovodit ze světa, aniž by se o tom dozvěděla veřejnost, nemusíme ji tím přece dál zatěžovat, nebo snad ano?“

„Mně ale v každém případě vylíčíš úplně všechno, nic nevynecháš. Jinak tady nemáš co pohledávat.“

„Rozumím.“

„Nejprve mi řekni něco o Maríe.“

„Ve spoustě ohledu je to inteligentní dívka,“

odpovídá, „ale bývá taky často zasněná a žije si ve vlastním vysněném světě plném romantiky. Například jí nepůsobí potíže vymýšlet si různé příběhy, ve kterých mohou vystupovat lidé, se kterými se pravidelně stýká, ale také známé osobnosti, které nikdy nepotkala. Někdy mám dojem, že svým fantaziím věří.“

„Mohou tenhle dojem dosvědčit jiní lidé?“

„Samozřejmě Drífa, zná Maríu už dlouho.“

„Kdy ses seznámil s Drífou?“

„Asi tak před pěti šesti lety.“

„Kolik jí tehdy bylo?“

„Vzali jsme se, když jí bylo šestnáct.“

„Před třemi nebo čtyřmi lety?“

„Tak nějak přibližně.“

„Takže jste se dali dohromady, když jí bylo čtrnáct?

Nebo třináct?“

Trochu zčervenal. „Už jí bylo patnáct, pokud si dobře vzpomínám.“

„A jak stará byla María, když jsi s ní začal spát?“

„Nikdy jsem ji neznásilnil,“ odpovídá dopáleně.

„Chtěla to sama.“

„Takže jsi s ní spal.“

Siggi Palli přikývne. Stydlivě.

„Kolik jí bylo?“

„Čtrnáct.“

„Jsi si tím jist? Nebyla mladší?“

„Je to důležité?“

„Jestli jí bylo méně než čtrnáct let, je pravděpodobnost, že skončíš v base, podstatně vyšší,“

odpovídám chladně.

„Už jí bylo čtrnáct,“ potvrdí znovu. „Jsem si tím naprosto jist.“

„Spali jste spolu od té doby často?“

„Tu a tam, ale ona chtěla častěji než já.“

Výsměšně se ušklíbnu: „Nakonec mi ještě řekneš, že tě znásilnila ona.“

„Ne, jenom mám na mysli, že iniciativa vyšla od ní, jinak by se to nestalo.“

„A jak si teď vysvětluješ tu obžalobu ze znásilnění?“

„Chce se mi pomstít.“

„Proč?“

„Dvakrát jsem se pokusil vztah ukončit a podruhé to konečně vyšlo.“

„A proč?“

„Prostě už jsem nechtěl riskovat. Kvůli Drífě.“

„Jak na to María reagovala?“

„Nevzala to dobře.“

Nespouštím z něj oči. Čekám na podrobnější odpověď.

„Začala brečet a tak. Však víš.“

„Ano, připadá mi to povědomé.“

Znovu zrudne.

„Jak vlastně zní její obžaloba?“ ptám se.

„Tvrdí, že jsem ji znásilnil první letní den10 v 10 Svátek, který připadá na čtvrtek mezi 19. a 25. dubnem.

Podle starého islandského letopočtu začíná v tento den měsíc Harpa. Tento den je od 16. století svátek, kdy si lidé vzájemně dávají letní dárky.

Laugardaluru.“

„Vzpomínáš si, kde jsi v ten den byl?“

„Ano, setkali jsme se odpoledne v Laugardaluru, jak tvrdí v obžalobě, ale rozhodně to nebylo znásilnění.

Bože, vždyť mě prosila, abych přijel.“

„A co se tam odehrálo?“

„Vždyť víš…“

„Co jsi řekl u výslechu?“

„Když pro mě přijeli domů a řekli mi o tom udání, byl jsem tak zmatený, že jsem prostě reagoval zbrkle a všechno jsem popřel,“ odpovídá omluvně. „Ale když mě včera předvolali podruhé, všechno jsem si lépe promyslel, a tak jsem jim to povyprávěl tak, jak to bylo. Řekl jsem jim o vztahu mezi Maríou a mnou.

Myslel jsem si, že je to nejlepší obrana proti falešnému obvinění.“

„Podepsal jsi tu výpověď?“

„Ano, včera večer, protože se ke mně ten policista na konci výslechu choval úplně jinak. Měl jsem dojem, že mou výpověď považuje za hodnověrnější.“

Rychle přelétnu kopii protokolu. Siggi Palli přiznává, že měl s Maríou v první letní den pohlavní styk. A taky několikrát před tímto dnem a po něm. Ale rozhodně popírá, že by ji k souloži nutil, a to ani onoho dne, o kterém je řeč, ani nikdy jindy.

„Jak jsi vysvětlil svou lež při prvním výslechu?“

„Povyprávěl jsem jim přibližně totéž, co jsem teď řekl tobě, protože to prostě odpovídá skutečnosti.“

„Je ještě něco, co bych měla vědět?“

Zavrtí hlavou, ale nedokáže čelit mému pohledu.

„Jsi si tím naprosto jist?“

„Jo,“ odpovídá nervózně. „Neměl jsem to podepisovat?“

„Stejně na tom teď nemůžeme nic změnit, ale příště půjdu s tebou.“

Skloním se nad psací stůl. „A radím ti, abys Drífě o své nevěře rychle řekl,“ dodávám. „Tedy pokud nechceš, aby se to dozvěděla od Mariiných rodičů.“

Siggi Palli zbledne. Nebo lépe řečeno – Sigurdur Pálmar zbledne. Pravděpodobně si budu muset zvyknout používat tohle jméno, protože teď je to můj mandant.

Musím přestat používat starou přezdívku.

Pokud to dokážu.

„Zlatí hoši tvou výpověď proberou v nejbližších dnech s Maríou, pokud už to neudělali,“ vysvětluji mu další průběh. „Její rodiče vědí o všem, co se tam říká.

A kamarádí se přece s Drífinými rodiči, nebo ne?“

„Na to jsem nemyslel,“ říká.

„Ne, ale stejně vypadáš, jako bys o tom moc nepřemýšlel.“

Když odejde, okamžitě volám Drífě.

„Ten případ převezmu.“

„Zaplaťpánbůh.“

„Připadá mi, že mi Sigurdur Pálmar řekl pravdu.

Každopádně mi toho řekl dost. Doporučila jsem mu, aby ti řekl všechno, co řekl mně. Později by tě nemělo nic překvapit.“

„Takže je ještě něco, co mi neřekl?“

„Říkal, že neznáš všechny podrobnosti.“

„Podrobnosti?“ zopakuje.

„Cituji ho doslovně.“

Drífa zasténá. A potom mi ještě jednou poděkuje za pomoc.

Vůbec se nestydím. Má právo vědět pravdu.

„Štěstí je, když člověk svým bližním trochu ulehčí to těžké břemeno.“

Říká máma.

6

Raggi je momentálně nadšený sám ze sebe. Je do sebe téměř zamilovaný.

On si totiž vážně myslí, že za poslední dva týdny mu z té jeho nevábné pneumatiky kolem pasu zmizelo šest kilo sádla. Je to dokonce o trochu víc, než na začátku nové odtučňovací kůry doufal.

Raggi prohlašuje, že jeho cíl je shodit dvě kila týdně. To je dvacet pět kilogramů za tři měsíce. Pak z něj prý bude nový člověk.

Já ale nevidím žádný rozdíl. Ale přesto ho ujišťuji v tom, že mu fandím, a současně mu s křivým úsměvem na rtech přeji upřímnou soustrast.

Se svým břichem už bojuje dlouho. Vedl svou svatou válku už v době, kdy jsem se s ním seznámila krátce poté, co jsem ukončila studium na univerzitě. A vede ji ještě pořád.

Ale úspěch byl vždy jen krátkodobý. Zdá se, že hromady sádla na obrovském břichu a jinde na tlustém těle následují přírodní zákon o přílivu a odlivu: sádlo se vždycky vrátí.

Někdy mu odtučňovací kůra leze skutečně na mozek. Proměnila ho v neustále špatně naladěného úředního šimla, který je agresivní kvůli každé maličkosti.

Tentokrát ne: Ještě ne.

„To s tou holkou je zlé,“ říká Raggi, když se stavím v jeho kanceláři, která se nachází v nové, okázalé budově policejního prezidenta. Tam je tím nejvíce oslovovaným ze všech hlavních komisařů. „Bylo mi řečeno, že lékaři si myslí, že její šance na přežití je čím dál menší.“

„Víš, kdo to je?“

Raggi se obrátí ke svému počítači na psacím stole.

Otevře soubor. Ten se objeví na obrazovce.

„Jmenuje se Ruta, je jí třináct a přijela sem teprve před týdnem s turistickým vízem z Lotyšska,“ říká.

„Její sestra Ludmilla tady bydlí a je za ni zodpovědná.“

„Už ji někdo informoval?“

Zavrtí hlavou. „Ludmilla odletěla před deseti dny do zahraničí. Vypadá to, že nikdo přesně neví, kde se zdržuje. Ale dozvěděli jsme se, že na zítřek si zabookovala zpáteční let na Island.“

„Takže už byla v zahraničí, když přijela Ruta?“

„Podle téhle informace ano.“

„A co je s nájemníkem? S tím Sergejem?“

Raggi si tlustými prsty přejede po zbytku vlasů, které statečně drží na prořídlé hlavě, a dále čte z obrazovky.

„Sergej přijel na Island před několika týdny. Pokud víme, je to jednatel nově založené importní firmy Lotyš, s. r. o. Bohužel také odcestoval začátkem týdne do zahraničí, ale očekávají ho za několik dní.“

„Jaký vztah měl k těm sestrám?“

„To se bohužel vyjasní až v okamžiku, kdy je budeme moci vyslechnout. Jediné, co vím, je fakt, že Sergej dívku vyzvedl na letišti v Keflavíku. Myslím, že měl na dívku dávat pozor, dokud bude Ludmilla na cestách.“

„Ale pak sám odcestoval a nechal ji tady samotnou?“

„Bohužel samotnou ne,“ říká Raggi a rychle se na mě podívá. „Jak jsi přišla na podezření, že byla zneužívána?“

„Byla znásilněna?“

„Každopádně je jisté, že s tou dívkou měl někdo pohlavní styk,“ odpovídá. „Důkazní materiál už jsme poslali do laboratoře, i když nehraje roli, jestli se jednalo o znásilnění. Pohlavní styk s třináctiletou dívkou je – jak jistě víš – skutková podstata, která podléhá trestnému stíhání, ať už k němu došlo s jejím souhlasem, nebo za použití násilí.“

Později, když jsem se zase posadila do svého černého křesla, jsem si prošla podrobněji podklady, které mi dal Raggi. Vyplývá z nich, že Ludmilla tady před dvěma roky složila maturitu. Ale navštěvovala Island už dřív jako turistka.

Název jejího zaměstnavatele neznám. Privátní radovánky, s. r. o.? Co je to za divný název firmy?

Vyhledám si podnik v obchodním rejstříku.

Odpověď se za chvíli objeví na obrazovce.

Aha.

Jde o jednu z nejnovějších firem Sigvaldiho Audólfssona. Pornovaldiho.

Ten špinavec už má za sebou dlouhou, nechutnou kariéru. Dřív se nechával najímat od politiků, kteří chtěli výš a schvalovali, že účel světí prostředky.

Teprve jako jejich bezohledný pomahač se dostal do nejlepší formy.

Když dala islandská vláda zelenou provozování striptýzových barů v hlavním městě, vrhl se vší silou do pornografické branže. Veřejné mínění je už delší dobu takové, že Pornovaldi je muž, který stojí v pozadí různých zločinů, k nimž dochází ve stínu striptýzových barů.

Zlatým hochům se však dosud nepodařilo dokázat protiprávní aktivity a obžalovat ho. Proslýchá se však, že je to jenom proto, že Sigvaldi má ještě pořád vlivné kamarády na těch nejvyšších místech.

Kdo ví?

Najednou si všimnu jiného jména v zápisu firmy: Audólfur Hreinsson. Je členem představenstva Privátní radovánky, s. r. o. Opravdu pluje s Pornovaldim na stejné lodi?

Zírám na obě jména. Sigvaldi Audólfsson? Audólfur Hreinsson?

Je možné, že jde o stejného Audólfura, který šel za kmotra při křtu? že patří ke stejné rodině?

Když rychle pročítám národní registr všech islandských obyvatel na internetu, vyjde pravda rychle najevo. Jsou to blízcí příbuzní.

Audólfur Hreinsson je synovec Pornovaldiho.

Hreinn Audólfsson a Sigvaldi Audólfsson jsou nevlastní bratři. Každý má jinou matku, ale stejného otce. Audólfura Kormákssona.

Kdybych to neviděla černé na bílém, ani ve snu by mě nenapadlo, že Pornovaldi a Hreinn Audólfsson by mohli být nevlastní bratři. Hlavně proto, že jejich společenské postavení je naprosto rozdílné.

Jeden se až po uši angažuje kolem sexu a určitě má prsty i v jiných, ještě podivnějších aktivitách. Ten druhý už dlouho patří k nejvýznamnějším finančním poradcům v zemi, ačkoli v poslední době musel zažít finanční katastrofy.

Audólfur, Hreinn a Pornovaldi?

Možná jsou všichni tři skrz naskrz zkažení gauneři.

Tyhle úvahy však musím přesunout na lepší časy, protože zvoní telefon. A vříská nepřetržitě ještě dlouhé hodiny. Spousta dlužníků chce krátce před koncem měsíce vyjednávat o novém placení ve splátkách.

Poznámka na okraj: Pro Stellino prasátko to byl jednoznačně dobrý den.

Přesto zamykám kancelář přesně o půl páté.

Zapínám telefonní záznamník, vypínám mobilní telefon a nechávám práci za zavřenými dveřmi.

Páteční večery jsou rezervovány pro soukromou party.

V tento den, původně v den půstu a odříkání, skončím s prací vždy dřív a připravím si menu pro fajnšmekry.

Větší část týdne nemám chuť investovat čas a energii do normální práce v kuchyni. Vaření ztratí veškerou přitažlivost, pokud se stane každodenní povinností. Proto si většinou ve městě rychle seženu něco k jídlu.

Ale v pátek, v tento jediný den v týdnu, si dávám načas a stávám se šéfem kuchyně. Každý týden si vařím většinou něco nového a nezvyklého.

Posledně jsem měla chuť na něco francouzského.

Dnes bych se chtěla vydat ještě jižněji do Evropy. Přes Pyreneje do Španělska a navštívit Katalánsko.

Připravit se na útok kuřátek a krevetek. Pollastre amb gambes. V katalánštině. Jen doufám, že mi kvůli plameni z koňaku neshoří kuchyň.

Kolem sedmé je vše hotovo. Prostřu si u stolu v obývacím pokoji, zapálím kulatou svíčku a otevřu si láhev s lehkým červeným vínem, které by se mělo hodit k jídlu. Cabernet Sauvignon. Ucítím lahodnou vůni. Sliny se mi sbíhají v ústech a navlhčí mi chuťové pohárky.

Připíjím sama sobě. Polykám první sousto.

„Paráda.“

A vidím, že je to dobré.

7

Páteční noc

Ještě jedna dlouhá noc.

Po jídle, víně a slušné dávce hořkosladkého Jackieho, smíchané s tmavým espressem, je tělo navýsost spokojené se životem a existencí jako takovou.

Ale paměťové buňky v mozku mě přesto zlobí dál, i když si stále ještě kategoricky odmítám připomínat ony události, na které nechci vzpomínat. Nebo možná právě proto?

Už je hluboká noc. Přesto ještě pořád ležím na tlustém, měkkém koberci v obývacím pokoji a nemůžu usnout. Způli vyprázdněná sklenička se mi ohřívá mezi prsy. V CD přehrávači bojuje Sinéad O’Connor s tím, aby se vysvobodila z pout starých utiskovatelů. Stíny mihotajícího se světla svíčky tančí na zdech.

Nakonec jsem nucena vzdát se dotěrnému podvědomí.

Už nemám sílu stavět hráz otrávené záplavové vlně, která se valí z nejtemnějších hadích jam minulosti.

Vložila jsem do gramofonu nejnovější desku od Boy George, když jsem zaslechla, jak se Siggi Palli plíží po schodech nahoru.

Colour by numbers. Karma chameleon. Romantická hudba mi naplňovala pokoj ten večer, kdy jsem mu dovolila, aby do mě proniknul.

Udělala jsem to ze svobodné vůle. A z horlivosti naplněné chtíčem.

Byl první.

Bylo mi právě čtrnáct. A jemu téměř dvacet.

Toho horkého léta na východě jsem neustále poslouchala Boy George.

A pak už nikdy.

Táta ten den odjel do Reykjavíku. Musel ještě obstarat něco pro letní hotel, protože měla zanedlouho nastat doba, kdy nás zaplaví hlavní vlna zahraničních turistů.

Máma se dřela v kuchyni, v jídelně nebo v prádelně.

Jako vždycky se lopotila, aby bylo všechno připraveno na další den, protože u nás pokaždé bydleli hosté, kteří chtěli odjet brzy, aby mohli pokračovat v okružní cestě po zemi ohně a ledu.

Bylo to třetí léto, kdy Siggi Palli pracoval v hotelu.

Dokončil gymnázium. Na podzim chtěl odejít do města a studovat medicínu.

Siggi Palli byl vysoký a vypadal dobře. A najednou na mě dělal oči.

Bylo to neuvěřitelné, ale byl to fakt.

Byl neodbytný. I když jsem byla jenom mladá, hubená holka, o které táta vždycky říkal, že dělá jen problémy.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že bych přestala lézt tátovi na nervy. Nic lepšího si nezasloužil.

Starý dům býval kdysi internátní školou. Ale když začal jezdit školní autobus, který nás vozil do školy do vedlejší obce, máma s tátou dům koupili a zvenčí i zevnitř ho přestavěli. Pak se tam nastěhovali a otevřeli letní hotel.

Ze začátku to šlo mizerně. Málo hostů. Vysoké výdaje. Táta ten stres nedokázal zvládnout a často míval špatnou náladu, hádal se s mámou a nadával jí kvůli maličkostem.

A mně taky.

Začal mě taky hodně trestat. Hlavně tehdy, když byl opilý. Říkal tomu, že mě učí dobrému chování.

Ještě pořád se snažím z toho příšerného kurikula vymanit.

Velký podzemní sklep letního hotelu byl nejvíce využívaný materiál k výuce. Neměl okna a používal se jako odkladiště pro všechno možné zboží, přístroje a nářadí.

Rozsvítilo se světlo v horní části schodiště. Za dveřmi. Rozsvítilo se a zhaslo.

Táta mě do sklepa posílal pořád. Zamknul dveře a zhasnul.

Velmi důvěřoval temnotě jako učitelce.

Ale já jsem z ní šílela.

Mé vědomí bylo ochromeno neovladatelným strachem z chlupatých příšer, o kterých jsem si myslela, že na mě ve tmě číhají. Tiše se ke mně plíží.

Se spoustou měkkých nohou jako hrozné tarantule.

Obrovští pavouci, kteří tkají ďáblovu síť.

Několikrát jsem ve tmě omdlela. Ale očekávaná disciplína ne a ne přijít.

Pak jsem začala přemýšlet. A organizovat.

Schovávala jsem si po sklepě různé užitečné věci.

Svíčky a zápalky. Limonádu. Sladkosti. Komiksy.

Jenom část na každém místě. Tak se stalo z temnoty sivé pološero. A pobyt ve sklepě byl snesitelnější.

Táta byl svým způsobem chytrý. Nikdy mě nezavíral, když byli v hotelu hosté. Ani když tam byl Siggi Palli.

Nechtěl svědky.

V té době každé léto vždycky rychle uteklo. Ale zimy bývaly dlouhé.

Možná jsem v něm viděla svého zachránce.

V Siggim Pallim.

Děkovala jsem mu za to, že mě na několik měsíců vysvobodil z temnoty.

Protože třetí léto byl můj svět skvělý.

Siggi Palli se na mě díval jinak, než když přišel na jaře. Něco v jeho pohledu i ve mně vzbudilo nové pocity. Ponořila jsem se do svého vysněného světa.

Nejenom v noci.

Toho večera jsem šla brzy do postele. Ležela jsem rozpálená pod přikrývkou. Dovolila jsem hudbě, aby mnou protékala. A netrpělivě čekala.

Věděla jsem, že přijde.

Nejprve jsem se divila, jak byl nadšený mým tělem.

Sama jsem si připadala tak dětská. Jako slonbidlo. S

malými prsy.

Ale jemu se takové dívky očividně líbí.

Tu noc dostal život najednou smysl.

Následující dny a týdny se točily jen kolem toho, že jsme spolu tajně spali. Jako Romeo a Julie. Hra na schovávanou nás opájela. Jako bychom brali drogu, která zvyšuje slast. Nebo kouzelný nápoj lásky. Nic na celém světě se nevyrovná mladé lásce, která se musí tajit.

Muselo se to pokazit. Táta nás načapal v jednom z hotelových pokojů. A šílel.

Nejdřív vyhnal Siggiho Palliho do letní noci. Pak se vrátil s šíleným výrazem v očích. „Ty zatracená, zpropadená, zasraná kurvo!“ opakoval neustále, zatímco mě bil. Mlátil mě do tváře. Bil mě do paží, prsou a do břicha. Přestal, až když jsem ležela na zemi a skučela.

Když zavřu oči, ještě pořád ty rány cítím.

Sakra!

A když přišel podzim, můj svět se zhroutil podruhé.

Ne!

Pomalu vstávám. Se skleničkou v ruce. Sfoukávám svíčku. Potácím se po chodbě do ložnice.

Stačí. Alespoň pro dnešní noc.

„Na špatné vzpomínky je nejlepší zapomenout.“

Říká máma.

8

Sobota

„Dnes v poledne jsem mluvil s Bohem, který mi říkal, že se mám obrátit na tebe,“ říká Alexander a zubí se od ucha k uchu.

Když se za mnou o pauze zastavil, vůbec nevypadal jako někdo, kdo je duševně nemocný. Protože jinak bych ho nikdy nepustila do své kanceláře.

Právě naopak, na první pohled na něm bylo něco zatraceně hezkého. Nejspíš mi připomínal urostlého hollywoodského hrdinu ze čtyřicátých let. Tvářička jako z cukru, tmavomodré oči, erotická ústa.

Nosí fajnové materiály a překypuje sebevědomím.

Ale právě takoví jsou podle mých zkušeností nejnebezpečnější. Duševně choří, kteří vypadají, jako by byli normální.

„Chce ho někdo obžalovat?“ ptám se rychle.

Alexander vůbec nic nechápe.

„Myslím Boha,“ dodávám. „Nebo proč potřebuje advokáta?“

„Ne, ne, špatně jsi mě pochopila, nepochybně záměrně,“ odpovídá a usmívá se s dovedně používanou shovívavostí. „Se všemi problémy, které se na nás jako na jeho děti valí, se vždycky obracím na Boha a žádám ho o radu. Mluvíme spolu každý večer a někdy i v poledne.“

„Pořídil si i mobil?“

„Vím, že jsi jedna z těch bloudících bezbožných ovcí, Bůh mi to říkal. Ale tvrdil taky, že někdy je nutné použít v boji pro-ti Antikristovi hříšníky. A pak se musí zlé vymýtit zlým. Proto mě poslal za tebou.“

Hříšná ovce zla?

No to mě podrž.

Mám těch jeho bláznivých žvástů okamžitě plné zuby. „Jestli po mně něco chceš, tak jdi rovnou k věci.

Jinak – támhle jsou dveře.“

„Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili, říká Syn Boží. A právě proto jsem tady, abych tě ve jménu Ježíše požádal, abys jednomu z našich nepatrných bratří pomohla v hodince nouze.“

„K věci, člověče.“

„Kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka, říká Pán, ale já myslím svého vlastního bratra, který má problémy. Sešel z cesty pravdy a stal se nástrojem ďábla, ale přesto je to můj bratr.“

Zdá se, že Alexander je vůči mým naštvaným pohledům naprosto imunní. Každopádně chodí tak dlouho kolem horké kaše, dokud nevstanu, abych ho vyhodila ven.

Ale pak to přijde. Jeho mladší bratr, Ófeigur, byl předevčírem kvůli událostem v Althingu odsouzen ke dvěma týdnům ve vyšetřovací vazbě.

„Má matku, která miluje svého ztraceného syna,“

říká Alexander, „a ona mu chce upřímně pomoci v těžkostech. A já také.“

Četla jsem jenom nepatrný zlomek toho, co se včera a dnes psalo v novinách o „atentátu v Althingu“, protože tak je vzpoura na tribuně pro veřejnost z jejich strany nazývána. Ale četla jsem dost, abych věděla, že buřiči jsou v tisku popisováni jako násilní nacionalisté.

Někdo řekl, že jsou to neonacisté, kteří považují Hitlera a Hesse za ukazatele své cesty.

„Ty mě vážně prosíš o to, abych bránila nacistické prase, které by mohlo mít na svědomí lidský život?“

ptám se.

„Jednoho z našich nepatrných bratří,“ odpovídá.

„Ófeigur nedostal do vínku dary milosti, které Bůh daroval ve svém velkém milosrdenství mně. Je obětí vyslanců ďábla. To oni jsou zodpovědní za jeho běsnění v parlamentu.“

„Snad si nemyslíš, že je posedlý zlým duchem?“

„To je přece naprosto jednoznačné,“ odpovídá Alexander.

„Taková obhajoba soudce potěší.“

„Jen se ho snažím zachránit ve jménu Božím,“

pokračuje, „ale vidím, že se ti nelíbí naslouchat slovu Božímu. Proto tě prosím jenom o to, aby sis udělala čas a promluvila sis s naší milou matkou. Když se jí nepodaří tě přesvědčit, aby ses stala milosrdnou samaritánkou, tak tě už nebudu obtěžovat, ale přešlo se budu modlit za tvou duši.“

„Mluví jako ty?“

„Má matka je věřící žena, ale nepracuje v mé komunitě.“

„Ty jsi v nějaké komunitě?“

„Jsem pokorný pastýř našeho Pána, který mě povolal k tomu, abych rozšiřoval radostnou zvěst našeho Spasitele.“

„Samozřejmě nemohu tvé matce zakazovat, aby za mnou chodila,“ říkám, „ale neměl bys počítat s tím, že se něco změní.“

V následujících hodinách se soustředím na finanční záležitosti. Dívám se na výsledek dražby automobilů u Sýslumadura. Plánuji hlavní rysy dalších strategií na následující týden. Těch, které se týkají dlužníků i ostatních.

Když se Alexander vrátí se svou matkou, posílám výřečného misionáře na chodbu a zavřu dveře. Chci s ní mluvit v klidu.

Herdís je v každém ohledu jiná než její vykoupený syn. Nenápadný dříč, žena, na které je vidět, že musela na svůj plat celý život tvrdě pracovat. Vlasy má šedivé a obličej unavený. Ruce svědčí o tvrdé práci.

Mluví úplně jinak než Alexander. Naštěstí.

„Nedovolí mi se s Ófeigurem setkat,“ říká. „Dělám si o chlapce velké starosti.“

„Ne bez příčiny, jak se mi zdá, když čtu noviny.“

„Já znám svého syna dobře, ale neznám toho muže, který je v televizi a v novinách prezentován tak hrozivě.“

„Ale záznamy z parlamentu přece hovoří jasně, ne?

Naprosto zřetelně je vidět, jak tvůj syn strčil do novinářky, která zemřela.“

„Připadá mi, že to byla nehoda,“ odvětí. „Vím, že mí chlapci mají sklon ve věcech víry přehánět, mají to od svého dědečka, který kdysi hodně obětoval kvůli ideologii. Ale že by ti dva byli násilníci, to je naprosto scestné. Ani Ófeigur. Každému se může stát nehoda.“

„Když už je tvůj syn ve vyšetřovací vazbě, byl mu přidělen soudem ustanovený obhájce, který pro něj jistě udělá vše, co? bude možné.“

„Ten mladý muž se mi nelíbí. Setkala jsem se s ním jenom na chvíli a on se zajímal hlavně o to, aby nepřišel pozdě na fotbalový trénink. Připadalo mi, jako by mu byl můj Ófeigur naprosto lhostejný.“

„Určitě udělá, co bude moci.“

„Mám pocit, že jsme prostě vůči němu všichni selhali, v neposlední řadě já,“ říká Herdís. „Nikdy neměl stejné možnosti jako Alexander, který byl ve škole dobrý a měl kamarády. Ófeigur nikdy nemohl ukázat, co v něm vězí, ve škole ani jinde.“

„No a co?“

„Mladí chlapci, kteří zažijí takové vyčlenění ze společnosti, jsou pak naštvaní na všechny a na všechno,“ pokračuje, „a proto se stávají snadnou obětí bezohledných agitátorů, kteří je provokují ke všem možným činům, ale vždycky dávají pozor na to, aby oni sami zůstali bez poskvrnky. Jako ten Audólfur.

Nikdy jsem o něm v televizi nic neslyšela.“

Tohle jméno ve mně okamžitě vzbudí pozornost. „O

kterém Audólfurovi mluvíš?“

„O tom vůdci spolku, do kterého se nechal Ófeigur vtáhnout. Jmenuje se Audólfur a celou věc zorganizoval společně se svým dědem, tím starým nacistou.“

Zírám na Herdís. „Myslíš snad Audólfura Hreinssona?“ ptám se. „Toho finančníka?“

„Přesně toho.“

„Proč si myslíš, že stojí za tím vzbouřením v parlamentu?“

„Protože Ófeigur přede mnou nedokázal zatajit své nadšení pro svého nového vůdce, když ho přijali do toho tajného spolku.“

„Do jakého tajného spolku?“

„Vím jenom, že zkratka jejich názvu je SSÍ. Viděla jsem ji na malém odznáčku, který dostal po přijetí do spolku. Asi se konal nějaký zasvěcovací rituál v letním domě Audólfurovy rodiny.“

„Upozornila jsi na to toho obhájce ex offo?“

„Neměl čas mě poslouchat.“

„Tak mu to Ófeigur určitě řekne sám.“

„Ne, nepočítám s tím, že by Ófeigur policii řekl něco o tom spolku nebo o jejich vůdci,“ odpoví Herdís.

„Považoval by to za zradu vůči svým kolegům.“

„Jakým kolegům?“

„Ófeigur dostal před více než půl rokem práci jako hlídač. Právě při té příležitosti se setkal s těmi muži.

Jestli jsem ho správně pochopila, tak spousta z nich jsou členy toho spolku.“

„U jaké firmy pracuje?“

„V názvu má něco s hlídáním.“

„Snad ne Reykjavícká hlídací, s. r. o.?“

„Myslím, že ano.“

„Ale jak souvisí Audólfur Hreinsson s tou firmou?“

„Nepatří mu?“

„že by?“

Vytahuji zpod pracovní plochy klávesnici.

Prohledávám obchodní rejstřík. Správně. Audólfur je ředitel Reykjavícké hlídací, s. r. o.

Najednou mi dojde, proč byl kvůli tomu džípu zavolán slizký Einar.

Zatraceně!

Kdybych věděla, že ten Jeep Cherokee patří Audólfuru Hreinssonovi, žádala bych dva melouny na ruku, nikoli pouze jeden.

Herdís ztěžka vzdychne. „Můj Ófeigur se svému dědečkovi podobá v mnoha ohledech, ačkoli zastává naprosto jiný světový názor, protože oba dva propadli politickým náboženským směrům. A tak je přece pro všechny zúčastněné podstatně jednodušší, když bude někdo jako Alexander napraven starým dobrým způsobem.“

Důkladně si ji prohlížím.

Kolik toho ví o tom tajném nacionalistickém spolku? Co jí Ófeigur vyprávěl?

Kdybych jeho případ převzala, pravděpodobně bych se to všechno dozvěděla.

Je mi naprosto proti srsti plést se do Ófeigurova případu. Ale hodně mě zajímá jeho vztah k Audólfuru Hreinssonovi.

Bohatství a extremismus. Směs, která budí zvědavost. A je výbušná.

Ale jsou mé antipatie vůči Audólfuru Hreinssonovi dost velké na to, abych začala pracovat pro nacistického násilníka, který už má obhájce?

Herdís se střetne s mým pohledem. Z hnědých očí jí vyzařuje smutek a únava. Ale je v nich ještě něco jiného.

Starost? Bolest?

Ustaraný pohled matky.

Zatraceně, proč já se vždycky nechám ke všemu strhnout?

9

Ludmilla sedí u své malé sestry na kraji postele.

Poznala jsem ji ihned. Vypadá jako na fotce, jenom o pár let starší. Ale moc se od té doby, ze které pochází fotografie, nezměnila.

Kromě toho, že je ještě hezčí, než se dá usuzovat z ošuntělé fotky.

Tmavé vlnité vlasy jí lemují oválný obličej.

Rozkládají se na ramenech. Rudé rty vypadají vášnivě.

Dlouhé hnědé řasy má hezky zahnuté. A oči velké a černé jako vyleštěný obsidián.

Sexy ženská, po které muži šílí.

I když je teprve sobota večer, na jednotce intenzivní péče už je hodně práce. Bíle oděný ošetřující personál pobíhá mezi postelemi a pokoji sem a tam, kde to vypadá, že je přeplněno. Někteří pacienti totiž leží na lehátkách na chodbě.

Tmavé oči se na mě pátravě zadívají, když přijdu k nemocniční posteli, na níž leží Ruta v bezvědomí.

„Ty jsi doktor?“ zeptá se mě Ludmilla lámanou islandštinou.

Má měkký hlas, ale cizí přízvuk je nápadný.

„Ne. To já jsem ji našla. Postarala jsem se o to, aby ji odvezli do nemocnice.“

„Jak k tomu došlo?“

„Sousedé si stěžovali na hluk v bytě. Šla jsem se podívat, co se tam děje.“

„Myslím, jestli nevíš, co se stalo s Rutou?“

„Něco vím. Ne všechno.“

„Ještě pořád jsem neviděla žádného doktora. Nikdo se mnou nemluví,“ řekne, vstane a přijde ke mně.

„Mají tolik práce.“

Je menší, než jsem předpokládala. Ale má fantastickou postavu. A zdá se, že je ve formě. Černý kalhotový kostým obepíná štíhlé tělo. Skrz bílou halenku s volánky jsou vidět bradavky.

„Přijela jsi sem rovnou z letiště?“

„Dozvěděla jsem se na letišti, že Ruta je hodně nemocná a leží na univerzitní klinice. Ale nikdo mi nedokáže říct, co se stalo.“

„Povím ti všechno, co vím,“ odpovídám. „Ale ne tady. Na to potřebujeme větší klid.“

„Chci být u Ruty, až se probere.“

Znovu se podívám na dívčin bledý obličej.

„To se ale asi dnes večer nestane.“

„To tvrdí doktoři?“ zeptá se nakvašeně. „Musím mluvit s doktorem.“

„Samozřejmě. Počkám tady na tebe.“

Přikývne.

„Pak se za mnou můžeš stavit.“

Podám jí vizitku se svojí adresou.

„Ty jsi advokátka?“ ptá se. Najednou je nedůvěřivá.

„Nikoho neukousnu,“ odvětím a usměji se. „Přijď, jak se ti to bude hodit. Stejně chodím pozdě spát.“

Přestalo pršet. Přesto na nebi ještě pořád visí tmavé mraky. Slunce se neobjevilo za celý den ani jednou.

Oproti ostatním dnům v týdnu to ale není žádná velká změna.

Musím se ještě rozhodnout, co udělám s tím mladým neonacistou. Slíbila jsem totiž jeho matce, že o tom přes víkend popřemýšlím, aniž bych jí na cokoli kývla.

Ještě pořád si nejsem jistá.

Když se vrátím z nemocnice domů, jdu okamžitě do sprchy. Cítím, jak mi horká voda vyhání únavu z těla ven.

Chci si dnes večer vyrazit. Ale až po půlnoci.

Svědomitě se utírám před velkým zrcadlem v koupelně. Foukám si vlasy. Zkrášluji si tvář. Ale s oblékáním na dnešní noc ještě počkám. Prozatím mi stačí purpurově červený župan a teplé bačkory.

Kolem jedenácté zazvoní Ludmilla.

Okamžitě ji usadím v obývacím pokoji v patře.

Nabídnu jí černé espresso a ohnivou vodu z Ameriky a Francie, starou dvanáct let.

Vybere si koňak.

Rozhovor s lékařem Ludmillu neuklidnil. Na rovinu jí řekl, že šance, že by se Ruta mohla probrat, je velmi mizivá, navíc jí slíbil, že se vychází z toho, že spáchala sebevraždu.

Ludmilla tomu nechce věřit.

„Ruta byla tak šťastná, že sem mohla přijet, už víc než rok o tom snila. Proto považuji za vyloučené, že by se pokusila o sebevraždu.“

„Proč jsi Rutu svěřila tomu Sergejovi?“

„Je to starý kamarád.“

„A přesto nechal tu dívku samotnou?“

„Stalo se něco nepředvídaného. Sergej mi zavolal, když jsem byla v zahraničí, a řekl mi, že musí na několik dní odjet. Mluvila jsem i s Rutou a ona říkala, že na sebe dá pozor, než se vrátím.“

„Ale proč nebydlela ve tvém bytě?“

Ludmilla si mě prohlíží. Tmavé oči se opět naplňují nedůvěrou.

„Byla jsem v zahraničí,“ odpoví nakonec. „A kromě toho má Sergej ve svém bytě mnohem víc místa. U mě spí ještě jiní.“

„Nemohla jsi jí uvolnit jeden pokoj?“

„Hledám pro nás jiné bydlení. Ale není to snadné, situace na trhu je dost špatná.“

Můj jazyk si pohrává s Jackiem a já přemýšlím o dalším kroku. Pak se rozhodnu jít rovnou k věci.

„Začala už Ruta spát s chlapci?“

„Ovšemže ne,“ odpovídá Ludmilla. „Vždyť je jí teprve třináct.“

„Jsi si tím jistá?“

Pod make-upem celá zbledne. „Proč se mě na to ptáš?“

Několika slovy jí vylíčím, co vyplynulo z prohlídky odborníků při příjmu obětí znásilnění.

Ludmilla na mě zírá černočernýma očima, jako bych jí lhala.

„To není pravda,“ říká.

„Proč bych něco takového tvrdila?“

Popadne skleničku s koňakem, která stojí na konferenčním stolku, a naráz ji vypije.

„Samozřejmě všechno odkazuje nejprve na toho Sergeje.“

„Ne, ne, to je vyloučeno,“ odpoví okamžitě.

Nalévám jí z láhve s koňakem do skleničky. „A kdo tedy, když ne on?“

Ludmilla nereaguje okamžitě. Je zcela ponořena do vlastních myšlenek.

„Ne, tohle jí nemohl udělat,“ řekne nakonec.

„Je mi to líto.“

„Ale Ruta je nevinné dítě!“

„Však nikdo netvrdí, že souhlasila,“ odpovídám.

„Připadá mi mnohem pravděpodobnější, že byla znásilněna. Jinak by poté nereagovala tak hrozným způsobem.“

V obličeji se jí mihne přísný výraz. „Chceš snad naznačit, že policie podezírá Sergeje, že to udělal?“

Přikývnu.

„Chtějí ho zatknout?“

„Myslím, že nejprve ho přivezou k výslechu. Pak ověří, zda sperma, které bylo nalezeno, patří jemu.“

„Ne, to nemůže být pravda.“

„Copak měl do bytu přístup ještě někdo jiný?

Někdo, kdo by takový násilný čin mohl spáchat?“

Ludmilla rychle vstane. „Musím jít.“

Ve dveřích se ještě jednou otočí. V očích jí divoce žhne. „Víš, to já jsem svou malou sestřičku přivedla na Island. Zachránila jsem ji před tou bídou doma. Chtěla jsem jí nabídnout možnosti, však víš, nabídnout jí dobrý život v hezké zemi, ale ona je pak – jak se to říká – v okapu?“

„Dostala se z louže pod okap.“

„Přesně tak, z louže pod okap.“

„Každopádně se mi ozvi, když budeš potřebovat pomoc,“ říkám. Bez dalšího slova sedne do taxíku, který okamžitě odjíždí směrem do centra města v zemi zaslíbené.

„Štěstí nemá čas neustále vyčkávat za každým rohem.“

Říká máma.

10

V noci ze soboty na neděli Nikde se mi nedaří dostat se do té správné nálady, ačkoli centrum města je dnes v noci plné života.

Pod blikajícími světly reklamních nápisů chodí lidé od jednoho podniku ke druhému a víceméně marně hledají nějaký způsob uspokojení. Hledají štěstí v hospodách a kavárnách, barech nebo striptýzových klubech.

Hlasitá hudba se valí ven, zahlcuje lidi na ulicích kolem náměstí Ingólfstorg a pak dál po Austurstraeti a Laugavegum11, kde se ve vlhkém asfaltu odrážejí světla pouličních svítilen.

V davu rozeznávám známé tváře. V lokálech i

11 Hlavní obchodní tepna a jedna z nejstarších nákupních ulic v centru Reykjavíku.

venku na chodníku.

S některými nemám vůbec chuť mluvit. Nechávám je táhnout jako tmavošedé mraky na nebi. Někteří se ale dají dobře využít jako bezvýznamná změna v samotě nudy.

Bláznivý Ingi je jedním z nich.

Slaví v jednom z barů v centru města. Dělá, co může, aby dostatečně nalil dvě blondýny, které sbalil někde při své noční procházce. A střídavě jedné a pak druhé jezdí cvičenými prsty po oblinách.

Když mě spatří, dá mi skleničku.

„Důvod?“ ptám se a ochutnávám americkou ohnivou vodu.

„Vydělal jsem na dražbě přes dva melouny.“

„Dobrá práce.“

Ingi kupuje zabavená auta od dlužníků, kteří nemůžou platit, ale kromě toho taky sleduje dražby.

Tam nakupuje dobrá auta za babku. Ale jenom tehdy, když si je jistý, že je může prodat dál s opravdu mimořádným ziskem.

Levou raku zasune mezi stehna jedné z blondýn a požitkářsky se zazubí.

Připomíná mi šelmu, která si hlídá svůj tučný úlovek. Sexy lev salonů, který kouše. Ale není to můj typ. V téhle oblasti určitě ne. Pro mě za mě si ho můžou mít.

Jenom Jackiemu dovolím, aby mě rozmazloval.

A tak táhnu do dalšího baru a pokračuj i v hledání nějaké použitelné společnosti. Nějakého lákavého chlapíka. Nebo kosti. Jednorázové noční zábavy, na kterou můžu hned druhý den ráno zapomenout.

Bez úspěchu. Nejspíš zkrátka nemám tu správnou náladu na to, abych se dnes vydávala do neznámých končin a vychutnávala si bezstarostný život, jak to obvykle o víkendu dělávám.

Protože je toho zatraceně moc, co nedovolí mozku, aby se na chvíli vypnul. Nejlepší bude, když půjdu domů.

Piji na ex. Otočím se k baru zády. A přímo v náručí mi přistane Drífa. Její pití nás obě polije a pak se sklenička s hlasitým řinkotem rozbije o podlahu.

„Omlouvám se,“ zamumlá nezřetelně a začne ze mě pití stírat.

Chytnu ji za paži. Jdu s ní na toaletu, která je v suterénu, a snažím se z nás sundat většinu oblečení.

Drífa je úplně namol.

„Je tady s tebou Siggi Palli?“ ptám se.

Zavrtí světlou hlavou.

„Zrovna jsem chtěla jít,“ dodám. „Mám tě vysadit doma?“

Protestuje, až když jedeme v taxíku.

„Já ale ještě nechci jet domů,“ říká.

„Musíš se z toho vyspat.“

„Ale já nechci,“ zopakuje a napřímí se na zadním sedadle. „Ihned zastavte ten taxík, prosím.“

„Přestaň s tím,“ říkám.

Řidič taxíku se na nás tázavě podívá ve zpětném zrcátku.

„Já teď ale ještě nechci jet domů,“ říká Drífa ještě jednou s onou opileckou zatvrzelostí, proti které jsou všechny argumenty imunní.

„Dobře, tak pojedeme nejdřív ke mně domů.

Souhlasíš?“

„Fajn.“ Znovu klesne do sedačky, opře mi hlavu o rameno a zavře oči.

Když taxi přijede k červenému řadovému domu s bílými okenními rámy, Drífa téměř spí.

Posadím ji na kuchyňský stůl a udělám silné espresso, abych ji dala do pořádku. Aby mi tady neusnula.

Najednou si všimnu, že je pod make-upem bledá jako stěna.

Sakra!

Strhnu ji dolů a vleču do koupelny. Na poslední chvíli stihnu zvednout záchodové prkýnko, ven jde první porce. Všechno vyzvrací. Dáví se vší silou.

Mezi zvracením jí utřu pusu a pot z čela. Netrpělivě vyčkávám, až bude hotová.

„Nezlob se,“ pronese otupěle.

Nakonec jí přikážu, aby se umyla a vypláchla si pusu. Pak ji odvleču zpátky do kuchyně. Nutím ji tak dlouho, dokud nevypije celý šálek černé kávy.

„Do prdele, mně je zle,“ říká.

„To bude dobrý,“ uklidňuji ji a znovu ji nutím, aby se napila kávy.

„Ne, už nemůžu.“

„Mám ti teď zavolat taxík?“

„Ještě nechci jet domů. Chci se tam objevit až zítra,“

odpovídá tvrdošíjně.

„Takže se ti Siggi Palli konečně odvážil povědět o svých nových hrdinských činech v milostných záležitostech?“ ptám se.

„Jo, teď vím pravděpodobně všechno o těch takzvaných detailech.“

Bez make-upu vypadá ještě dětštěji. Ale modré oči má napuchlé.

„Už v létě jsem měla podezření, že se s ním něco děje, ale myslela jsem si, že to nějak souvisí s jeho prací, protože tam je kvůli privatizaci často hodně práce. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že už mě dlouhé měsíce podvádí s tak malou holkou, jako je María.“

„Opravdu tě to překvapilo?“

„Jo, fakt jsem vůbec nečekala, že by se takhle choval.“ Podívá se mi zpříma do očí a zeptá se: „Poznala jsi tehdy i tuhle jeho stránku?“

Pokrčím rameny.

Modré oči na mě civí. „Chodila jsi s ním přece, ne?“

„Jedno léto. Ale to už je hodně dávno.“

„Měla jsem ten dojem. Povíš mi, co se stalo?“

Samozřejmě, že jí nic nepovím.

Nechci vzpomínat. Dnes v noci ne. A nemám nejmenší zájem na tom, abych Drífě vykládala, jak mi Siggi Palli kdysi dávno převrátil život vzhůru nohama.

„Pokud si správně vzpomínám, rozloučila jsem se s ním hákem do brady,“ odpovídám nakonec a přinutím se k nevýraznému úsměvu.

Drífa se zasměje. „Proč mě to nenapadlo?“ zeptá se a oči jí září. „Opravdu by si párkrát zasloužil dostat přes hubu.“

Ale její úsměv zmizí stejně rychle, jako se objevil, když mě začne informovat o přiznáních svého manžela.

„Víš, že to dělali na zadním sedadle? Stejně jako my dva, když jsme spolu začali chodit. Připadá mi to tak nefér…“

Dovolím Drífě, aby se odreagovala.

„A že si dovolil mě tak zranit, po tom všem, co jsem pro něj udělala,“ dodává nakonec.

„Jako co například?“

„Snad si nemyslíš, že to dotáhl tak daleko sám od sebe?“ Jízlivě se usměje. „Beze mě by nebyl nic, jen obrovská nula,“ pokračuje. „Neustále jsem mu šlapala na paty. Za všechno, co máme, vděčí jenom mně.“

„Za všechno?“

„Jo, za jeho pracovní pozici, naše peníze, všechno jsem organizovala já, ne on. A tohle je pak poděkování za to, že jsem z té bačkory udělala konečně někoho.“

Čekám na to, až se vyzuří. A půjde domů.

Ale Drífa nehodlá odejít.

„Jen doufám, že si myslí, že bych mu mohla zahnout,“ říká. „Chci, aby doma celou noc trpěl v nejistotě, co dělám.“

„Nechceš se teda natáhnout raději tady? Mám pokoj pro hosty.“

„Jestli můžu.“

Rychle přichystám postel. Popřeji jí dobrou noc.

Lehám si pak nahá pod svou měkkou přikrývku v ložnici. Vší silou se snažím zastavit kolotoč v mozku.

Odehnat strašidla, která mi doléhají na duši celý den a celou noc.

A taky přestat myslet na malou Rutu.

A na Ludmillu.

Ale zdá se, že je to beznadějný boj.

Za chvíli strčí Drífa hlavu do dveří.

„Necítím se dobře tak sama,“ říká. „Nemůžu si jít lehnout za tebou?“

„Tak pojď.“

Dotápe k posteli a vklouzne pod přikrývku. Pak se otočí na bok. Položí přes mě paži. Přitiskne se ke mně holými ňadry. Zavře oči a toužebně zasténá.

„No páni!“

Rozhodně nemám v plánu pohrdnout lahůdkou, která mi nečekaně padne do náruče. To není můj styl.

Jak se to říká o tom darovaném koni?

Otočím se k ní. Prsty jí sundám světlé vlasy z tváře.

Hladím ji něžně po krku, po tvářích, po horkých rtech.

Když znovu otevře tmavomodré oči, sklouznu jí rukama na prsa. Něžně je laskám, až se jí napřímí bradavky.

Drífa znovu zavře oči a pak opětuje první polibek. A celou dobu je má zavřené, zatímco se jí zmocňuje chtíč.

Náhle se mi do vědomí drze vetře nečekaná otázka: Proč to vlastně dělám?

Jenom proto, že je Drífa k mání? Ačkoli se to stalo pravděpodobně jenom proto, že je rozlícená a opilá pod obraz?

Nebo jsem se chopila příležitosti a pomstila jsem se?

Ale nenechám si naši milostnou noc zkazit takovými úvahami. Pokračuji ve hře na tomhle rozkošném nástroji. Hraji. Občas něžně, pak zase tvrdě.

Požitkářsky sténá. Blaženě se svíjí pod mými drzými prsty a rty. I když občas přitvrdím.

„Ano… ano,“ zamumlá a zvedá se ke mně. „Buď ke mně krutá.“

Cítím, jak se mě zmocňuje závrať vítězství, když se Drífa naprosto oddá touze, kterou jsem v jejím nitru rozdmýchala.

A pak znám okamžitě odpověď na svou otázku: Díky za naše poslední setkání, Siggi Palli!

11

Neděle

Drífa má krizi.

Když se probudí, chvíli jí trvá, než si uvědomí, kde je. Chvíli před polednem jsem ji vzbudila.

Nejprve si stěžuje, že ji bolí hlava. Pak nechápe, proč leží úplně nahá pod mou přikrývkou.

„Chtěla jsi se mnou přece bezpodmínečně spát,“

odpovídám a šibalsky se usmívám.

To jí morálně vůbec nepřidá. Až po horké sprše, rychlém make-upu a silné kávě v kuchyni se zase vzpamatuje. Pak si vybaví většinu z toho, co se během nočního opojení stalo. Taky něco z toho, co se dělo v ložnici.

Je dotčena a cítí se trapně.

Dnes ráno jsem došla k výsledku ve věci Ófeigur.

Krátce před polednem jsem Herdís oznámila, že jsem sice ochotna převzít obhajobu jejího mladšího syna, ale že se naprosto nemíním rvát o to, abych případ připravovala.

Iniciativa musí vyjít od Ófeigura samotného. Je pouze na něm, zda a jak proběhne výměna obhájců. Já s tím nesmím mít nic společného.

Rozhodlo o tom Herdísino tvrzení, že Ófeigur je členem nějakého tajného neonacistického spolku, jehož vůdcem je Audólfur Hreinsson.

Pro mě jsou pánové z téhle fajnové rodiny od nynějška určeni k odstřelu. Naposled, když jsem se z nich snažila vymáhat dluhy, vyšlo najevo, že tak dlouho přesouvali kapitál mezi svými firmami sem a tam, až byla společnost, která mi dlužila, naprosto insolventní. Putování kapitálu od jedné dceřiné společnosti ke druhé, jako tomu bylo v tomhle případě, je něco jako zákonem chráněná krádež.

Ale já to jen tak nevezmu mlčky na vědomí.

Osobně mi přijde spíše nepravděpodobné, že by byl Audólfur dost ztřeštěný na to, aby byl mužem v pozadí ilegální neonacistické skupiny. Ale vážně by mi bodlo, kdyby to byla pravda.

A proto je na čase zavolat Mákimu.

Je to jeden z nejlepších lidí v mých tajných informačních službách. Chodící bulvární plátek nejvyšší kvality. Několik staletí spolupracoval s novinami a časopisy a napsal bezpočet článků a klepů o těch, které si tisk v daný okamžik vyhlédl a jimž

přiznal patnáct minut slávy.

V neposlední řadě zná také stinné stránky v životě těch, kteří stáli většinou v záři reflektorů. A všechno, co na stránkách žurnálů přistane spíše zřídka.

Někdy si pohrával s myšlenkou, jak by byl nepostradatelný, kdyby se měly sepsat předpovědi o štěstí a pádech prominentů na následující rok.

Dnes je skleslý na duchu.

„Svět novin už se zase jednou octil na pokraji záhuby,“ říká a nervózně zasténá do telefonu.

„Co se děje?“

„Myslím, že krachují.“

„Kdo?“

„Vlastníci ,Zpravodajské sítě’.“

Máki má velkou kariéru novináře už za sebou. Před dvěma lety převzal redakci Zpravodajské sítě. A rázem povýšil na nejoblíbenější nevymáchanou hubu na internetu.

„Přijdeš o místo?“ zeptám se.

„Ne, sakra, přede mnou snad nejdřív vyrazí ty menší. Přinejmenším Tótiho Blbounka.“

„Tótiho Blbounka? To je taková nicka?“

„Jo. Nahoře i dole.“ Máki se zasměje vlastnímu vtipu. Ale okamžitě zase zapomene na důvod své radosti. „Možná to tady zavřou úplně, člověk nikdy neví,“ pronese sklíčeně.

Zvu ho na kávu, abych ho povzbudila. A abych z něj dostala drby o svém nejnovějším hobby: o Audólfuru Hreinssonovi.

Máki mi někdy připomíná chodící kostru. Jeho kosti jsou mnohem nápadnější než svaly. Vypadá to, jako by neustále zapomínal na to, že má jíst.

Od té doby, co jsme spolu naposledy seděli u kávy a koňaku, mu světle hnědé vlasy pořádně narostly. Ale ještě pořád má na sobě stejnou starou koženou bundu.

„Moje bunda a já, to je jedno tělo, jedna duše,“ říká a lije si do krku dvojitou porci jemné francouzské ohnivé vody. „Už víc než dvacet let spolu procházíme vším zlým i dobrým. Není to tím pádem třikrát déle než průměrné manželství?“

Číšník přináší další koňak.

A já začínám být zvědavá na tajemství Audólfura a Hreinna.

„Co bych ti tak o těchhle pánech mohl ještě říct, co o nich nevíš?“ říká Máki jakoby sám k sobě a čichá k alkoholu. „Hreinn dlouho řídil rodinné impérium, přinejmenším od začátku osmdesátých let, když jeho otec odstoupil z pozice jednatele firem. V posledních letech Hreinn zase předal vedení denního provozu chlapcům a většinu času využívá k hraní golfu doma a v zahraničí.“

„Co víš o těch ,chlapcích’, jak jim říkáš?“

„Audólfur junior je typický tatínkův mazánek v islandském hospodářském světě,“ odpovídá Máki.

„Baví ho riskovat s penězi, které vydělali ostatní. Na zahraničních ekonomických vysokých školách se naučil vystupovat ve velkém stylu, aniž by v podstatě něco uměl, a s velkým haló se vrátil do rodinného podniku.“

„S jakým haló?“

„Expanze do všech směrů, kupoval nebo zakládal nové firmy a tenhle nesmysl byl financován z obchodů s akciemi a taky z tuzemských a zahraničních úvěrů. A když trh zkolaboval, dostali se do vážných potíží.“

„To dobře znám.“

„Jo, jsem si jistý, že ani tobě by se nepodařilo jim něco zabavit. Někteří dokonce předpovídali, že Audólfur dokáže celé rodinné impérium přivést k bankrotu, respektive tu část, kterou Hreinn ještě nestihl uklidit do bezpečí před zásahem jiných.“

„Jak to souvisí s jeho bratrem a strýcem, s Pornovaldim?“

„Hreinn je snob z milosti Boží a nikdy by se nenechal veřejně spojovat se Sigvaldim ve strip baru Eldóradó,“ odvětí Máki a zasměje se. „Audólfur je však svému strýčkovi jistým způsobem podobný. Tu hnusnou směsici ukrutnosti a nenasytnosti mají oba.“

Máki točí skleničkou s koňakem v dlaních. „A pak jsou taky ještě společně zapleteni do obchodů, Valdi a ten chlapec,“ dodává.

„Myslíš, že Audólfur Hreinsson vlastní podíl ve striptýzových barech?“

„O tom nic nevím, ale patří mu bezpečnostní agentura, od které Sigvaldiho vyhazovači dostávají výplatní sáčky. Kromě toho vymáhá pro Sigvaldiho dluhy kvůli striptýzovým barům. Zapřahají dokonce lidi, jako je bláznivý Ingi, aby fyzicky napadali zákazníky, kteří nechtějí nebo nemůžou zaplatit.“

„Bezpečnostní agentura? Myslíš Reykjavíckou hlídací, s. r. o.?“

„Přesně. No a pak je Audólfur samozřejmě štamgastem v zadních pokojích.“

„V jakých zadních pokojích?“

„Sigvaldi má útulná separé pro ty, kteří nechtějí, aby byli viděni mezi lůzou ve strip baru Eldóradó se zahraničníma holkama.“

„Už jsi tam Audólfura někdy potkal?“ ptám se a ušklíbnu se.

„Nejsem dost bohatý na to, aby mě tam pozvali,“

odpovídá Máki sklesle. „Ale je mi známo, že Audólfur může vyzkoušet každou novou zásilku, kterou nechá Sigvaldi poslat na Island.“

„Hm, pochoutka.“

Po chvíli ticha kladu další otázku: „Co mi můžeš říct o dědečkovi, který k tomu patří?“

„O Audólfuru Kormákssonovi?“ Máki pokrčí rameny. „Jenom to, že je starý jako Metuzalém. Bydlí v jednom z těch nových domů pro staré milionáře, kteří byli už v dětství postaveni na odstavnou kolej.

Myslím, že seniorovi musí být už skoro sto.“

„Jaká je jeho politická minulost?“

„Tahle část kariéry spadá do období ještě předtím, než jsem se narodil. Jsem totiž ještě mladý,“ odpovídá a unaveně se usměje. „Na to se budeš muset zeptat někoho z politických archeologů na univerzitě.“

„A ten ,chlapec’? Kde stojí politicky on?“

Máki vyprázdní sklenici. „Jsem si jistý, že těmi otázkami sleduješ něco konkrétního,“ říká.

Položím pár otázek naslepo: „Je možné, že Audólfur Hreinsson je v zákulisí totálně podexponovaný nacionalista? Nebo dokonce tvrdý neonacista?“

Máki okamžitě ožije. „Myslíš, že má něco do činění s tím bengálem v Althingu?“ ptá se horlivě.

Usměji se a důkladně se rozmýšlím, kolik mu můžu prozradit.

„To se Salvör bylo vážně smutné,“ pokračuje, když

ihned neodpovídám. „Kdysi jsme spolu pracovali pro jedny noviny. Byla to vážně milá ženská a jako novinářka pouštěla do oběhu dobré věci.“

Máki už často svými činy dokázal, že umí vyslídit zrníčka pravdy. Není proto samozřejmé nechat ho trochu pohrabat v hnoji?

Člověk nikdy neví, jestli třeba nenajde něco poživatelného.

„Co bys řekl na to, kdyby ses zkusil dopídit, kolik z těch, kteří byli zadrženi v Althingu, pracuje nebo pracovalo v hlídací službě u Audólfura Hreinssona a Pornovaldiho?“ ptám se. „Nebylo by to zajímavé téma na napínavou zprávu?“

Máki v křesle poskočí. „Jestli je mezi tím souvislost, mohl bych ty hloupé nafoukance spojit s finančním světem i se striptýzovými bary,“ tvrdí. „A to by byla skutečná bomba.“

„Smrt jednoho je tučným titulkem pro druhého.“

Říká máma.

12

Ófeigurův obhájce je naprosto zoufalý.

Volá mi kolem šesté večer, vyčítá mi, že se mu snažím přetahovat klienty, a vyhrožuje mi, že mě udá advokátní komoře.

Snažím se ho uklidnit, jak jen můžu.

Nakonec se mi ho podaří přesvědčit o tom, že jsem v tomhle případě nevinná jako čerstvě narozené jehňátko, protože jsem nevyvinula sebemenší iniciativu, abych přebrala Ófeigurovu obhajobu.

Dostávám ho tak daleko, aby se vyrovnal s tím, že musí o případu vyjednávat se svým klientem a jeho rodinou, ne se mnou.

„Ten Alexander je na sto procent cvok,“ říká a těžce zasténá. „Nedá mi pokoj. Neustále mi volá, a když mě delší dobu nedostane k telefonu, přijde za mnou domů.

Jeho chování se prostě nedá vydržet.“

„Kazatel se jenom snaží chránit svého bratra,“

odpovídám. „Četl něco takového v bibli.“

„Dnes večer ode mě dokonce chtěl, abych vyzval Ófeigura k tomu, aby trval na tom, že mě jako obhájce nahradíš ty,“ pokračuje. „Takže mám sám žádat o to, abych dostal padáka.“

„Tvoje situace je vskutku nezvyklá, v tom s tebou naprosto souhlasím. Ale Alexander je nutně součástí tohoto balíčku, to je nevyhnutelné.“

„Vlastně nemám moc zájem toho hulváta hájit,“

dodává, „ale je a zůstane to spektáklem pro tisk – a to v branži něco znamená, jak jistě víš.“

„Hm.“

Pomalu se uklidní a pak ani neví, jak by hovor ukončil.

Novinářští supi televizních vysílačů nemají k výtržnostem v Althingu očividně nic nového. Raději se soustředí na rozhovory o možném prodeji všech elektráren Landsvirkjunu. V jedné zprávě ukazují, jak se od ucha k uchu zubící delegáti americké firmy Bushron baví s Angantýrem. S výmluvným ministrem Siggiho Palliho.

Ale ministr vypadá vážně dobře na to, že už je mu přes padesát. Má hezky vlnité vlasy, téměř bílé.

Slaďoučká stříbrná liška.

Oba machové jsou obklopeni spoustou podřízených spolupracovníků, kteří mají místo ve vyjednávači delegaci islandského státu s Bushronem.

Na chvíli zahlédnu i Siggiho Palliho. Dál vzadu.

Sleduje ministra z dálky. Z tváře se dá poznat, že je připraven vyběhnout, jakmile jeho páneček zavolá. His Master’s Dog.

V diskusním pořadu po zprávách si vjedou dva poslanci kvůli tématu do vlasů.

Jeden chlapík s ječivým hlasem z vládní chásky je rád, že privatizace islandských energetických závodů je konečně vážně na pořadu dne. Rozhovory snad povedou k tomu, že předsedové představenstva Bushronu připraví nabídku na majoritní podíl v koncernu nebo nabídnou, že ho odkoupí jako celek.

Nějaká poslankyně opozice zastupuje protistranu.

Pokládá za scestné, aby vláda energetické závody prodávala cizincům. A už vůbec ne Bushronu, který si přivlastnil veškeré nerostné bohatství na zeměkouli tím, že podplatil politiky a úředníky na klíčových pozicích. Zesnulá Salvör měla ve státním rádiu v minulých týdnech odvysílat zasvěcené zákulisní reportáže o nepoctivém vystupování firmy v Asii a v Jižní Americe.

Když se diskuse změní v plynulou hádku, vypnu televizi, vyhrabu klíče od auta a odjíždím na jednotku intenzivní péče na univerzitní kliniku. Za Rutou.

Ludmilla sedí u své sestry. Pevně svírá její malou bílou ručku a smutně se dívá na zavřené oči pod černými kadeřemi.

„žádná změna?“

Zavrtí hlavou. „Ale zítra sem opět přijdu a setkám se s doktory,“ oznamuje. „Chtějí se mnou mluvit o situaci.“

„Tak se můžeš zeptat na všechno, co chceš o Rutině stavu vědět.“

„Jenom mám strach, že pro mě nemají dobré zprávy.“

Hmm…

Její obavy jsou jistě oprávněné.

O něco později Ludmilla rychle vstane, skloní se k Rutě a políbí ji na bledé čelo. „Musím jít,“ řekne.

„Mám tě někam odvézt?“

„Jestli chceš…“

První část cesty sedí mlčky na měkkém sedadle pro spolujezdce v mém stříbrném žihadle. Civí před sebe.

Ponořena do vlastních myšlenek.

„Proč chodíš za Rutou tak často?“ zeptá se najednou.

V hlase slyším nedůvěru.

Proč?

Pamětí mi proletí obrazy: hezký dětský obličejík.

Nahá dívka ve vaně plné studené vody. Bledá jako mrtvola.

„Něco jsem jí slíbila, když jsem čekala na sanitku,“

řeknu nakonec.

„Ty jsi s ní mluvila?“

„Ne tak docela. Byla už v bezvědomí, když jsem ji našla. Možná jsem mluvila jen sama se sebou. Dala jsem si slib. Kdo ví…“

„Jaký slib máš na mysli?“

„Slíbila jsem, že ti, kdo s ní tak špatně zacházeli, za to zaplatí.“

„Zaplatí? Jak to myslíš?“

„Znamená to, že dostanou trest, jaký si zaslouží.“

Chvíli o všem důkladně přemýšlí. „Ale vždyť je vůbec neznáš,“ namítne. Jako by byl můj zájem o Rutu naprosto nepochopitelný.

„Na tom přece nezáleží. Našla jsem ji ve vaně.

Mokrou jako myš a studenou jsem ji odnesla do postele. Držela jsem ji za ruku, zatímco jsme čekaly. A dala jsem jí slib. Nebo spíš sama sobě. Slib ve svých představách. A to je slib, který chci dodržet.“

„Rozumím.“

Podle hlasu se zdá, že ještě pořád není přesvědčena o mých čestných úmyslech.

„Kdy se Sergej vrátí?“ zeptám se.

„Přiletí zítra z Dánska.“ Znovu se na mě dívá. „On je nevinný,“ dodá.

„Proč jsi o tom tak pevně přesvědčená?“

„Znám Sergeje od doby, kdy mi bylo tolik, jako je teď Rutě,“ říká. „Byl to můj -jak jen se to říká? –

zachránce.“

„Ano, zachránce.“

„Takže můj zachránce. Svěřila jsem mu svůj život a v srdci vím, že by Rutě nikdy nic takového nemohl udělat.“

„Máte spolu něco?“

„Jako jestli jsme manželé nebo tak?“

Ludmilla se najednou začne smát. Poprvé od okamžiku, kdy jsem ji poznala.

„Manželství není nic pro mě,“ říká. „Mám snad stokrát v roce ležet pod stejným mužem a pak každý rok znovu a znovu? Ne, to ne.“

„Ne?“

„Ne. Víš, já myslím, že je lepší potkat v životě sto mužů.“

Zaparkuji se svým mercedesem přímo přede dveřmi strip baru Eldóradó. Zlatou branou do nejznámějšího striptýzového baru Sigvaldiho Audólfssona, známého spíše pod jménem Pornovaldi. Vsedě se pak otočím na stranu. Pak se zadívám do černých očí, které se nečekaně vesele lesknou.

„Už jsi to někdy zkoušela?“ ptám se najednou důvěrně.

Ludmilla s odpovědí váhá. Na hezkých rudých rtech se objeví ironický úsměv.

Ale jenom na chvíli.

„Víš,“ říká a položí mi ruku na koleno, „možná se později dozvíš víc, jeden nikdy neví.“

Temné hlubiny v jejích očích jako by byly najednou plné příslibů.

Pokušení. Pokušení!

13

Pondělí

Zlatí hoši vykopali válečnou sekeru.

Valgeir nedokáže skrýt svůj vztek na Siggiho Palliho, když se zastavím u něj v kanceláři. Je to strážmistr, který má teď službu a vede vyšetřování kvůli obžalobě ze znásilnění.

Tomu chlápkovi je už hodně přes padesát, ale přesto se zdá, že je na tom fyzicky dobře. Vysoká postava, pěstěný zevnějšek, husté tmavé vlasy. Ale chladné oči.

Valgeir oznamuje, že chtějí Siggiho Palliho v následujících dnech předvolat k výslechu. Dostali formální zprávu o Maríině reakci na jeho výpověď.

Naznačuje, že ona to, jak jejich vztah popsal, naprosto popírá.

Takže je tady tvrzení proti tvrzení: Došlo v první letní den ke znásilnění? Nebo to byl milostný vztah, který trval větší část roku?

Nemají svědky, kteří by mohli do celé záležitosti vnést světlo. žádný důkazní materiál. Jakýkoli důkazní materiál. Jenom protikladné výpovědi obou. Další postup závisí na tom, kdo bude vypadat hodnověrněji.

Nechápu, jak si mohl Siggi Palli myslet, že budou zlatí hoši jeho výpovědi věřit. Přinejmenším Valgeir vypadá, že nepochybuje o oprávněnosti obžaloby.

Kromě toho je pobouřen, že si muž na konci třicítky vůbec dovolí spát se čtrnáctiletou dívkou. I kdyby se nejednalo o znásilnění.

Mlčky přebírám pořadač s policejními písemnostmi.

Poslouchám jeho bláboly, aniž bych se pokoušela obhajovat chování Siggiho Palliho. Ne tady a ne teď.

Ale budu to muset udělat později, v soudní síni.

Pokud se tam případ vůbec dostane.

Pak vyhledám Raggiho.

Tváří se, jako bych ho velmi překvapila. „Co máš s tím neonacistou?“ ptá se.

„Nic.“

„Nic?“ zopakuje. „A proč je tady dneska ráno kvůli tobě boží dopuštění?“

„Netuším,“ odpovím a usmívám se jako sluníčko.

Tváře mu tančí, když zakroutí tlustou hlavou.

„Vždycky jsem říkal, že jsou s tebou jen potíže.“

Páni!

Ale není to tak, že bych něco takového ještě nikdy neslyšela.

„Takže už se Ófeigur rozhodl?“ zajímám se.

„Slyšel jsem, že jeho žádost se už vyřizuje.“

„Dáš mi pak kopie podkladů, které se toho případu týkají?“

„Od nás nedostaneš ani kousek papíru. Až když budeš formálně dosazena jako obhájce,“ odpovídá nevlídně.

„Už je tady pitevní zpráva?“

„Ne, ale stejně to nehraje žádnou rolí, protože přece všichni vědí, že Salvör umřela, když ji tvůj budoucí klient shodil do plenárního sálu.“

„Jen se ptám.“

„Celá země v televizi opakovaně viděla, co s ní Ófeigur udělal. Tenhle důkazní materiál je a vždycky bude nezvratný. A proto není důležité, jestli se snažíš zabránit tomu, aby tenhle vyvrhel dostal spravedlivý trest za to podlé zabití, i kdybys na tom pracovala ve dne v noci.“

„Nevěděla jsem, že ten případ bereš tak osobně.“

„Já ho přece neberu osobně.“

„A proč jsi tedy tak příšerně vytočený?“

„Jen si myslím, že proti politickým extremistům musíme postupovat tvrdě,“ odvětí. „To jsou naši atentátníci, které musíme zavřít.“

„A nejlíp ještě upálit, ne?“

„Víš, jak to myslím.“

„Já osobně jsem proti jakémukoli honu na čarodějnice. I když jsou oběťmi političtí extremisté.“

„Hon na čarodějnice?“ Raggi se zlostí zalkne.

Vzteky se ani nemůže nadechnout. „Jak se můžeš odvažovat Ófeigura a spol. v tomhle případu stylizovat do rolí obětí?!“ vykřikne. „Jsou to sprostí zločinci a nic jiného.“

„Přesto mají svá práva,“ namítám. „Leda byste vyhodili ústavu do moře.“

Rozloučení se tentokrát nekoná.

Zatraceně.

Přijdu pozdě na schůzku v centru města.

Naštěstí na mě Steingrímur ještě pořád čeká v kavárně. Politický archeolog, kterého mi doporučil Máki.

Je začtený do zahraničního časopisu. Mladý chlápek. Určitě je mu méně než třicet.

Bledý obličej. Příšerný pecivál. Jako by celý den jen ležel ve starých listinách a tlustých knihách.

Zpočátku je ostražitý a opatrný, když stočím téma na Audólfura Kormákssona a jeho rodinu. Zdá se, že toho moc nenamluví.

A tak použiji osvědčený trik. Předstírám, že nic nevím.

„Všechno, co se stalo před rokem 1970, je pro mě kniha se sedmi pečetěmi,“ říkám s úsměvem.

Zareaguje vlídně.

„Tak hrozné to nebude,“ říká.

Ale podle výrazu v jeho tváři je jasné, že mi věří.

No páni!

„Kvůli jednomu případu, který jsem převzala, musím vypátrat všechno o účasti téhle rodiny ve spolku nacionalistů na Islandu,“ říkám. „O všem, co se týká starých a nových vazeb. Musím toho vědět co nejvíc, než podám námitky.“

„S Audólfurem Kormákssonem se zaručeně sejít nemůžeš.“

„Kdo mi to zakáže?“

„Říkám to z vlastní zkušenosti,“ říká Steingrímur a pomalu usrkává kávu. „Minulý podzim jsem mu zavolal. Sluchátko na vidlici bylo ještě teplé, když jsem od Hreinna Audólfssona dostal naprosto srozumitelný příkaz, abych starého muže nechal na pokoji. Hreinn musel náš rozhovor odposlouchávat, protože přesně věděl, na co jsem se Audólfura ptal.“

„Navštívil jsi staříka i tak?“

„Ne, nepokusil jsem se o to. Ne po výhrůžkách rodiny.“

„Což dokazuje, že Hreinn si dělá starosti kvůli politické minulosti svého otce. Co myslíš, proč to dělá?“

Steingrímur opakuje informace o práci islandských nacionalistů během třicátých a čtyřicátých let 20.

století.

„Tady na Islandu nacionalisté nikdy nezasáhli široké masy a ve volbách, kterých se účastnili, dostali jen velmi málo hlasů,“ vysvětluje. „Ale v zákulisí měli podstatně větší vliv.“

„Do jaké míry?“

„Spousta mocných mužů ve společnosti byla nacionalistům nakloněna, říkali jim mladí muži s ideály a tak podobně. Víme také, že v hnutí pracoval silný vnitřní kruh, i když bylo navenek slabé; ten dělal v pozadí vše, co bylo možné, aby podporoval program německých nacistů. Tahle skupina se stýkala tajně, než světová válka skončila porážkou Hitlera.“

„Stýkali se i dál, když válka skončila?“

Přikývne.

„Za jakým účelem?“

„Známe jména většiny z těch, kteří patřili k tomu tajnému spolku. V prvním desetiletí po válce měli velký vliv v islandské společnosti,“ odpovídá Steingrímur. „Někteří byli zvoleni do parlamentu, někteří dostali význačná místa v rámci státního aparátu. Vyvodil jsem z toho, že drželi spolu, aby se vzájemně tajně podporovali.“

„Má Audólfur Kormáksson takovou kariéru za sebou?“

„Ano. V prvních letech po skončení války pracoval ve vládě, měl hodně společného se zahraničním obchodem. To místo bylo dobrou výchozí základnou pro jeho pozdější úspěch. Několik let poté založil vlastní velkoobchod a v návaznosti na to vybudoval jinou firmu, která měla velmi dobrý zisk. Dlouhá léta patřil k nejvlivnějším mužům v islandské ekonomice.“

„A jsi si jistý, že byl v tomhle tajném kroužku islandských nacistů?“

„Bezpochyby,“ odpovídá Steingrímur. „A když jsem mu zavolal, zdálo se, že dokonce souhlasí s tím, že si se mnou o všech těch letech promluví.“

„Z čeho má pak rodina strach?“

„Hreinn říkal, že už to hraničí s tím, že by chtěl zase někdo napsat knihu o hloupých mladických kouscích jeho otce a otcových kamarádů, z nichž většina už zemřela.“

„Pracuješ na takové knize?“

„Ano, pojednává o kariérách mužů, kteří byli v tomhle tajném spolku.“

Dopíjím zbytek vlažné kávy.

„Hreinnova reakce mě vlastně ani nepřekvapila,“

dodává. „Několikrát jsem zaznamenal, že spousta členů reaguje velmi citlivě na vědecké prosby tohoto druhu.“

„Nemohl by být Audólfur Kormáksson ještě pořád aktivní v pozadí, například v té nové nacionalistické skupině, o které se nedávno mluvilo ve zprávách?“

Steingrímur krčí rameny. Zdá se, že nemá příliš zájem o to, co se stalo v nedávné minulosti, protože na tom neshledává nic zajímavého.

„Knihomolové bydlí v knihovně.“

Říká máma.

14

Úterý

Ófeigur má na sobě bílé tričko a modré rifle. Vlasy má ostříhané nakrátko.

Nad horním rtem se mu kroutí několik světlých, ojedinělých vousků. Směšných ve své bezmocnosti.

Tenhle nový klient přede mnou doslova visí na jedné ze židlí u stolu v malé místnosti pro návštěvy a pokouší se o nenucený úsměv.

Bez úspěchu.

„Děláš své matce velké starosti,“ říkám.

„Tak bys mě odsud měla co nejrychleji dostat.“

„Nevíš, proč tě chtějí obžalovat?“

„Copak nemám jako ostatní právo hájit navenek svý názory?“ zeptá se pobouřeně. „Nemáme tady demokracii?“

„Dá se očekávat, že budeš obžalován přinejmenším ze zabití z nedbalosti.“

Napřímí se a předloni. „Není přece moje vina, že ta kočka spadla dolů,“ odpovídá rozzlobeně. „Ti troubové ji pošťuchovali až k nám, takže jsme nemohli dělat nic jinýho, než ji odstrčit zpátky. Mám tím na mysli, že jsme to dělali, abychom chránili sami sebe.“

„Státní zastupitelství to ale vidí jinak,“ říkám chladně. „Na oddělení mají v plánu tě pěkně vyškvařit.“

„Vyškvařit? Jak to myslíš?“

„Jestli dokážou prosadit svoje stanovisko k tomuto případu, můžeš se připravit na pár roků vězení.“

Civí na desku stolu. Oči má světle modré. A chladné.

Nakonec přikývne. „Samozřejmě jsem připravenej na to, že státní aparát zaujme obrannou pozici a jako reakci vysloví politickej soud,“ říká. „To přece ještě zřetelněji dokazuje, že jsem politickej vězeň.“

„Mluvíš, jako bys byl nějak podceňovaný.“

„Utlačování státem vede často k politickýmu mučednictví, který z dlouhodobýho hlediska posiluje boj. Hess taky seděl jako mladej kvůli svejm názorům ve vězení, ale za několik let už byl na špičce moci.“

„Jsi vážně tak dětinský?“

Zakloní hlavu.

„Venku na tebe žádná moc nečeká,“ dodávám.

„Jestli tomu opravdu věříš, jsi očividně posedlý naprosto scestnými politickými přeludy.“

Ófeigur umíněně zavrtí nakrátko ostříhanou hlavou.

„Když nastane nejhorší možná varianta, tak na tebe už dávno všichni zapomenou, až tě propustí, na to vem jed. Hlavně ti, o kterých si myslíš, že jsou tví přátelé.

Ale před dlouhým trestem vězení by tě mohlo zachránit, kdybys odhalil ty svině, které tě do téhle situace dostaly.“

„Ani ve snu by mě nenapadlo, abych na svý kámoše svaloval vinu,“ odpoví. „Nemám strach z toho, že bych seděl ve vězení kvůli našim názorům a boji.“

Nepřekvapuje mě, že je Ófeigur nepřístupný a tvrdohlavý. Dokonce i jeho matka mě před tím varovala.

Snažím se na to jít jinak.

„Nejspíš víš, že jako tvoje obhájkyně jsem vázána slibem mlčenlivosti, že? A že je proto všechno, co mi sdělíš, důvěrné.“

„Je to jistý?“

„Samozřejmě. Ale abych tě v soudní síni mohla obstojně hájit, musím znát pozadí událostí v Althingu.

Proto mi můžeš upřímně a pravdivě říct, co se toho dne stalo.“

Přikývne. Opatrně.

Přesto je to tvrdá práce, než z něj vytáhnu nějaké informace. A nechce mi říct nic o přípravách akce v parlamentu. Nebo o svých kamarádech. Jenom to, co dělal on sám, když demonstrace začala.

„Nesl jsem schovanej transparent se sloganem.“

„Jak jsi to udělal?“

„Nejdřív jsem si ho omotal kolem břicha a pak jsem si přes něj přetáhl tenhle svetr,“ říká a ušklíbne se. „Ti blbečci z personálu o tom neměli ani ponětí.“

„A pak?“

„Když jsem transparent odmotal, mávali jsme s ním těm zbabělcům v parlamentu pod nosem a pořvávali jsme na ně bojovná hesla. To bylo fakt hustý.“

„A pak se rozpoutala ta rvačka?“

„Policie nás napadla!“ odpovídá Ófeigur. „Bránili jsme svý právo protestovat.“

„Na tribuně pro veřejnost v Althingu je ilegální demonstrovat.“

„Tyhle zákony se nás netýkají.“

„Když se člověk dívá na tu revoltu v Althingu v televizním přenosu, tak celkem přesně pozná, kdo co udělal. Proto bychom se teď měli soustředit na Salvör.

Kdy sis jí poprvé všiml?“

„Všiml jsem si jí prostě z ničeho nic, když se najednou objevila uprostřed rvačky mezi poldama a náma. Neviděl jsem, kdo ji ke mně postrčil, ale najednou mi přistála v náručí. Pak skončila u nějakýho poldy, ale jestli ji někdo přehodil přes zábradlí, tak to byl on, ne já.“

„Viděl jsi, jak se dostala do rvačky?“

Přemýšlí. Pak zavrtí hlavou. „Ne, prostě se tam najednou objevila a někdo ji ke mně postrčil. Vím, že se mi zdála v obličeji nějaká divná.“

„Jak divná?“

„Měla tak strnulej obličej, jako by byla zmrzlá nebo tak, a oči měla úplně otevřený a strnulý. Všechno se to sice seběhlo děsně rychle, ale přesto si vzpomínám, že mi to připadalo, jako by dostala ránu, nebo byla dokonce v šoku…“

„Všiml sis toho, než jsi ji od sebe odstrčil?“

,,Jo, těsně předtím, než do mě narazila.“

„V pořádku. Možná objevíme vysvětlení na videozáznamech. Ale co se stalo potom?“

„Nahoře se to mezitím hemžilo poldama, a protože jsme dosáhli svýho, nepřipadalo v úvahu nic jinýho, než jim dovolit, aby nás zatkli.“

„Opravdu ti bylo jedno, co se stalo se Salvör ?“

„Už jsem na ni dál nemyslel. A pak – vůbec jsem nevěděl, že je mrtvá, to mi řekli až o den později. Ale to jsem neudělal já, ale policie, jak už jsem říkal předtím.“

„Kdybyste nevyprovokovali ilegální demonstraci, byla by Salvör naživu.“

Napřímí se na židli. „Je naší povinností demonstrovat proti nemorálním politikům, kteří podvádějí islandskej národ!“ vykřikne popuzeně.

„Naší povinností? Kdo jsou ti ,naši’, respektive ti, o nichž neustále mluvíš? Tak mi to přece vysvětli.“

Zavrtí hlavou.

„Kdy ses stal členem SSÍ?“

„Co je to?“ zeptá se. Na tváři se mu opět objeví úšklebek.

„Vím o vašem hloupém spolku,“ říkám blahosklonně. „A taky o tom vašem směšném vůdci.“

„O jakém vůdci?“

„O Audólfuru Hreinssonovi.“

„Sehnal mi místo hlídače, to je všechno.“

Mlčky se na Ófeigura dívám, než se začne houpat na židli.

„To nejhorší, co se dá ve tvé situaci dělat, je lhát svému obhájci,“ řeknu nakonec. „Musíš mi věřit. Jinak to dopadne špatně.“

„Už jsem ti řekl všechno, co potřebuješ vědět,“

odpovídá. „Jediný, co jsem udělal, je to, že jsem využil svý právo na svobodu názoru, právo, které vaše takzvaná demokracie údajně zaručuje, a kvůli tomu mě napadli poldové. Proto teď sedím v base.“

„Jako nevinná oběť, že?“

„Jsem politickej vězeň a ty bys mě měla jako takovýho obhajovat.“

„Tomu sám nevěříš.“

„Možná byla chyba měnit obhájce,“ odvětí. „Ale pravděpodobně své rozhodnutí můžu kdykoli zase změnit.“

„Slíbila jsem tvé matce, že ti pomůžu, což také na základě právních skutečností udělám. A právní skutečnosti vypátrám, ať už mi je sdělíš přímo, nebo ne.“

Chvíli mlčky hledí do země. „Nemusí si o mě dělat starosti,“ řekne nakonec tiše. „Mohla bys jí to vyřídit, prosím?“

„Samozřejmě že si dělá starosti,“ říkám naštvaně.

„A budou čím dál větší, dokud nebudeš ochoten udělat vše pro to, abys z téhle záležitosti vyvázl co nejlépe.“

Vstanu.

„Než se sejdeme příště, měl bys popřemýšlet o tom, co můžeš udělat pro to, abys vytáhl hlavu ze smyčky.

To je to jediné, co tvé mámě udělá radost.“

15

Ludmilla je smutná. Když vyjíždíme od strip baru Eldóradó, sedí schoulená na sedadle pro spolujezdce.

Řídím své stříbrné žihadlo z centra města a podél Miklabraut.12

Jsme na cestě do Breidholtu. Pozdě večer za vlhkého soumraku.

Čeká na nás Sergej.

Ludmilla mi dopodrobna vypráví, co bylo obsahem rozhovoru, který měla dnes ráno s lékaři na univerzitní klinice.

Řekli jí toho o Rutině fyzickém stavu spoustu.

Používali plno odborných lékařských pojmů, které Ludmille nic neříkaly.

Ale výsledek byl přesto jednoznačný: Ruta nemá šanci.

Vyprázdnila skleničku s tabletami na srdce, které si Sergej nechal předepsat v Lotyšsku. Zapomněl je v bytě, když musel tak narychlo odjet do zahraničí.

12 Jedna ze dvou hlavních dopravních tepen v Reykjavíku.

Tablety jsou silné i pro toho, kdo se jich nedokáže vzdát, protože je ohrožen infarktem. Jsou životu nebezpečné i v minimálním množství.

Nikdo nedokáže přesně říct, kolik tablet vlastně spolkla. Jenom to, že jich bylo příliš mnoho.

Vlastně už měla být mrtvá, když jsem ji našla.

Možná už mrtvá byla, jenom to ještě nebylo oficiálně potvrzeno.

Lékařské

přístroje

nezaznamenávají aktivitu mozku. Nemůže ani sama dýchat. Dělají to za ni přístroje řízené počítačem. Když se odpojí podpůrné dýchání a přístroj podporující činnost srdce, zemře.

Kdy?

Tahle otázka visí během rozhovoru ve vzduchu.

„Myslím, že teď čekají už jen na to, až budu souhlasit s tím, aby přístroje vypnuli,“ říká Ludmilla.

S takovým koncem jsem počítala. To ale celou situaci samo o sobě nezlepší.

Rychle se blížíme k bloku domů v Breidholtu.

„Kdy očekávají tvé definitivní rozhodnutí?“

„Mám s doktory mluvit zase zítra.“

Sergej mě překvapí.

Má na sobě drahý oblek. A kravata je jednoznačně hedvábná.

Proč jsem si představovala, že chodí po světě otrhaný?

Zdá se, že mu může být kolem padesáti. Je vysoký.

Má široká ramena a rozbrázděný obličej. Neposlušné tmavé vlasy. Hnědé oči. Černé strniště. Výraz ve tváři je plný nezvyklého smutku. Oči také.

Jako by tady stál muž, který viděl všechno neštěstí světa a nesl ho na ramenou.

Beze slov Ludmillu obejme. Mně pevně stiskne ruku.

Na chodbě stojí jeho kufr. Také dvě plastové tašky z duty free shopu z letiště v Keflavíku, které jsou nacpané nějakým zbožím.

V krku mám sucho. Ale než přijdu domů, musí mi stačit studená voda. Jdu přímo do kuchyně. Otočím vodovodním kohoutkem a nechávám téct vodu.

Čekám, až je dost studená.

Kuchyň je čistá a uklizená.

„To je ale vzorný pan domácí,“ říkám pochvalně a plním si sklenici studenou vodou.

Ludmilla nechápe, co tím myslím.

„V kuchyni to vypadalo jako na smetišti, když jsem tady Rutu ve čtvrtek večer našla,“ dodávám na vysvětlenou. „Ale teď je zase všechno hezky uklizené.“

Mluví spolu rusky. Nebo lotyšsky. Každopádně nerozumím ani slovo.

Sergej zavrtí hlavou.

„To musí být nějaké nedorozumění,“ odpoví Ludmilla nakonec. „Sergej tvrdí, že to tady takhle vypadalo, když odjížděl, a stejně tak, když se vrátil.

Taky se ptá, jestli si nedáš kávu.“

Dívám se střídavě z jednoho na druhého.

Zatraceně!

Protáhnu se mezi nimi. Prohledávám kuchyňské skříňky. Nahoře a dole. Nádobí v policích je čisté.

Příbory v šuplících taky. A odpadkový koš v dolní skříni je naprosto prázdný.

Z Ludmillina pohledu čiší údiv.

„A co ty?“ ptám se. „Uklízela jsi tady?“

„Ne, já ne,“ říká. „Jsem tady poprvé od okamžiku, co jsem se vrátila ze zahraničí.“

„A Sergej si je tím naprosto jist?“

„Ano, ale nechápu, proč jsi tak rozčilená?“

Vylovím z kabelky mobilní telefon. Volám Raggimu. Dostávám odpověď, se kterou jsem počítala.

Zlatí hoši udělali fotografie v koupelně. Ale v bytě ani jednu.

Sedám si za kuchyňský stůl. Liji do sebe studenou vodu.

Zatraceně. Proč jsem na to nepřišla dřív, krucinál?

Sergej něco říká Ludmille a sedá si naproti mně ke stolu.

„Nechceš nám říct, co ti na tom připadá tak zvláštního?“ ptá se Ludmilla.

Popisuji jim, jak vypadala kuchyň v ten večer, když jsem Rutu našla. Zbytky jídla na stole a na sporáku.

Prázdné láhve od piva a od vodky. Použité skleničky a talíře.

„Vypadalo to tady jako po příšerné ožíračce,“ říkám.

„Ruta si mohla možná objednat pizzu, ale sama by určitě nikdy nevypila tolik lahví piva a vodky. To udělal někdo jiný. Nebo jiní.“

Podívají se na sebe.

„Je možné, že Rutu někdo znásilnil na nějaké zatracené party?“ ptám se současně sebe a jich.

„Chceš mi snad říct, že sem o víkendu zase přišli, aby to tady uklidili?“ ptá se Ludmilla.

„Jsem naštvaná sama na sebe,“ odpovídám tlumeně.

„Na těch zatracených flaškách byly určitě otisky prstů.

A na skleničkách taky.“

Znovu se spolu dají do řeči, aniž bych rozuměla jedinému slovu.

Netrpělivě čekám, až přestanou mluvit. Pak se přísně zeptám: „Kdo má ještě přístup do tohoto bytu?“

Podívají se na sebe.

„Jeden klíč je v kanceláři,“ řekne nakonec Ludmilla.

„V kanceláři firmy Lotyš, s. r. o.?“

„Ne, v Eldóradó.“

„U Pornovaldiho?“

„Ano.“

„Kdo měl k tomu klíči přístup?“

„Na to se chci zeptat Sigvaldiho,“ odpoví Ludmilla.

„Musí to vědět.“

Sergej se na mě dívá a mračí se. Jeho oči mému pohledu neuhýbají.

„Co bylo tak příšerně naléhavé, že jsi musel jet do zahraničí, než se Ludmilla vrátila?“ ptám se.

Ludmilla otázku přeloží.

Sergej odpoví jednoslovně: „Business.“

„Jaký zatracený business?“

„Teď už se nemůžeš dál ptát,“ přeruší mě Ludmilla.

„Za chvíli odjedu a promluvím si se Sigvaldim.“

Podívám se nejprve na jednoho a pak na druhého.

Chápu, o co jim jde. Chtějí, abych vypadla.

„V pořádku,“ říkám. „Ale jestli u Valdiho nedostaneš správné odpovědi, obrátí mu postele vzhůru nohama jiní. A celé té jeho chásce taky.“

Ludmilla mě doprovází ke dveřím.

Chvíli čekám na chodbě. Pozoruji sousední dveře. A pak se rozhodnu.

Margrét mě okamžitě pozná. žena v sousedním bytě.

„Asi to vypadalo mnohem hůř než naposledy ten večer s tím Rusem, ne?“ ptá se. „Já jen, že ho tak rychle propustili z nemocnice.“

„Daří se mu celkem dobře,“ odpovídám. „Ale musím vědět všechno, co mi můžeš říct o těch lidech, které jsi tady minulý týden viděla jít do bytu.“

„To je divný, že se mě na to ptáš právě teď,“ odpoví Margrét.

„Proč?“

„Asi něco slavil ve středu večer. Nebo to bylo ve čtvrtek? Už přesně nevím, ale přišli za ním tři nebo čtyři mladí chlápci. Dělali na chodbě takovej kravál, že jsem vykoukla ven. Viděla jsem, že jdou k tomu Rusovi.“

„A co ti na nich připadalo tak divného?“

„No… nic, byli to normální kluci, ale překvapilo mě, že fotku jednoho z nich jsem viděla v novinách.“

„Jakou fotku?“

„Hned, když jsem tu fotku viděla, mi obličej toho chlapce připadal povědomej. A pak mě najednou napadlo, že to byl jeden z těch, kteří byli ten večer u Rusa.“

„Máš ještě ty noviny?“

„Jo, jsou v obýváku. Zajdu pro ně a pak ti tu fotku ukážu.“

Ihned se vrátí s vydáním islandských novin v ruce.

„Ta fotka je tady, na straně dvě.“

Beru si noviny. Otevřu je.

Zrovna se díval do objektivu, když cvakla spoušť.

Jeho umíněné oči na mě upřeně hledí z druhé stránky novin: Ófeigur.

85

16

V Althingu se téměř nic neděje.

Tým zlatých hochů z oddělení zajišťování stop už

prohledal tu část plenárního sálu, kde Salvör dopadla na zem. Plenární sál je ještě stále uzavřený.

Poslanci si vzali týden volna, takže si odpočinou od obvyklých debat. Místo toho by se měli pravděpodobně podílet na práci výboru. V jiných prostorách Althingu.

Kráčím nahoru po schodech.

Tribuna pro veřejnost se nachází na dvou zdech vysoko na plenárním sálem. Ze všeho nejvíc připomíná laciná místa na balkoně úplně nahoře ve starém divadle. Tmavé dřevěné lavičky vypadají poměrně nepohodlně.

Tribuna je přístupná přímo od odpočívadla na hlavním schodišti. Odtud vedou schody dolů do suterénu.

Ale také do druhého patra pod střechou, kde mají své pracovny novináři. Tedy ti, kteří pracují pro rádio a televizi. Jako to dělala dlouhá léta Salvör.

Možná právě scházela po schodech. Na své poslední cestě.

Nedaleko schodů, které vedou pod střechu, jsou dveře do jednací místnosti.

Jsou zavřené, ale nejsou zamčené.

Nesetkala se tam novinářka s někým krátce předtím, než zemřela? A neocitla se přímo ve víru lidí, kteří ji vlekli na tribunu, když vyšla ze dveří?

Dvě možnosti. Ale nemám žádné opěrné body, takže nevím, která z nich je pravděpodobnější. Možná ani jedna z nich.

A je to vůbec důležité? Nevím. Ale z nějakého důvodu bych se chtěla pokusit zrekonstruovat Salvöřiny stopy toho neblahého odpoledne, abych měla jasnější představu o tom, co dělala v posledních hodinách svého života. A taky proč skončila právě v tuhle dobu zrovna tady, aby právě zde zemřela.

Tohle vědomí pravděpodobně nezmění příliš mnoho na vině nebo nevině mého klienta. Přesto člověk nikdy neví, co při tom vyjde najevo.

Jdu až k zábradlí. Opatrně se nakloním přes balustrádu. Shora se dívám do sálu hluboko pode mnou.

Je hrozné, jak je to hluboko.

Přinejmenším na jednom z poslaneckých stolů jsou vidět stopy po pádu, když Salvör narazila hlavou na hranu stolu. Ještě pořád je možné vidět krvavé skvrny na stole i na podlaze.

Páni!

„Hrůza, že? Ještě pořád mi naskakuje husí kůže pokaždé, když se podívám do plenárního sálu.“

Rychle se otočím.

Je to Vigdís. Mladá poslankyně, která se v televizní debatě lak odvážně postavila Angantýrovi ve věci privatizace energetických závodů.

Jsme domluvené.

Je malá, tmavovlasá a má šedomodré oči.

„Kancelář mám hned ve vedlejším domě, tam se můžeme nerušené bavit,“ řekne a vrací se ke schodům, aniž by vyčkala na mou reakci.

Vigdís přede mnou rychle schází po širokých schodech, pokrytých kobercem, a vyjde ven na vyasfaltovaný chodník. Pak vejde do blízké budovy, vyběhne po vydlážděných schodech do prvního patra a tam dojde až na konec dlouhé chodby.

Ani jednou se neohlédne. Je si naprosto jistá, že jdu za ní.

V kanceláři mi nabídne místo na červené pohovce.

Zavře dveře. Sama se posadí za světle hnědý počítačový stůl a bez dlouhých řečí se zeptá: „Co bys chtěla vědět?“

Tohle je žena, která ví, co chce. A ihned jde k věci.

Okamžitě je mi sympatická.

„To, co jsi v diskusním pořadu v televizi řekla o Salvör, ve mně vzbudilo zájem,“ odpovídám. „To, že dělala reportáže o korupčních případech v Bushronu.

Pátrala po něčem konkrétním?“

„Myslím, že byla na stopě islandské odnoži skandálu,“ říká Vigdís. „Měla podezření, že Bushron se tady v zemi choval stejně jako jinde, což znamená, že lidé v klíčových pozicích rozdávali tučné peněžní dary, aby si koupili informace a vliv.“

„Podezírala tady na Islandu vlivné lidi z toho, že brali úplatky?“

„Mně osobně Salvör neřekla ani jedno jméno, poněvadž byla dost málomluvná, když neměla důkazy.

Ale přesto jsem měla pocit, že při tom myslela na konkrétní lidi, kteří měli co do činění s privatizací.“

„Měla Salvör nějaký důkazní materiál?“

Vigdís chvíli přemýšlí. „Jsem si téměř jistá, že dostala kontakt na nějaké informátory ve správě,“ říká, „ale nevím, kdo by to mohl být. Salvör však měla zvláštní zájem o IEA, což je p její výpovědi anglická zkratka pro Icelandic Energy Advisors. Ptala se mě, jestli jsem o tomhle podniku už někdy slyšela.“

„A víš o něm něco?“

„Ne, bohužel ne.“

„A jak dalece souvisí IEA s úplatkářstvím?“

„Měla jsem dojem, že Salvör IEA podezírá, že jde o virtuální kancelář, jejíž jedinou úlohou je dávat islandským lidem úplatky. Ale to je jen můj dojem, nemám žádné důkazy.“

„Kdo by mohl vědět víc o tom, jaké materiály si sehnala?“

Vigdís přemýšlí. „Možná Gudlaugur. Dlouho spolu pracovali v redakci. Vím, že to byl její dobrý kamarád.“

Ještě chvíli si povídáme, ale nic víc už z ní nedostanu.

Ve Vigdís se však probudila zvědavost. Kvůli mým otázkám.

„Nerozumím tak úplně tomu, nakolik Salvöřina smrt souvisí s jejími rešeršemi,“ míní. „Nebyla prostě jen náhodou ve špatnou chvíli na špatném místě?“

„Možná,“ odvětím a vstanu. „Ale chci si být stoprocentně jistá, že je tohle vysvětlení správné.“

17

Středa

Máki je na tom opravdu dobře.

„Je to přece vždycky úžasný pocit, když člověk kolegům od konkurence vyvede nějakou lumpárnu,“

říká a vesele se směje do telefonu. „Už jsi ten článek četla?“

„Ne.“

„Cože? Tak se hned podívej do Zpravodajské sítě.“

Otevřu si jeho novou pýchu na obrazovce: PORNO OSTRAHA SE POSTARALA O

ROZRUCH

Vzbuzuje údiv, že čtyři z devíti osob, které reykjavícká policie minulý čtvrtek zatkla na tribuně pro veřejnost v Althingu kvůli ilegální demonstraci, pracují u stejné firmy. Nepokoje stály život jednu novinářku. Dále je s podivem, že právě ona firma poskytuje bezpečnostní služby spoustě podniků ve městě, mezi nimi i několika veřejným domům.

Zpravodajská síť má k dispozici důkazy, že všichni tito čtyři muži pracují jako ostraha u Reykjavícké hlídací, s. r. o. Jedním z nich je Ófeigur Herdísarson, který byl odsouzen ke dvěma týdnům vyšetřovací vazby. Ostatní byli sice po důkladném výslechu opět propuštěni, ale jak je známo z důvěrných zdrojů, musejí počítat s obžalobou kvůli účasti na demonstraci v Althingu.

Hlavním majitelem Reykjavícké hlídací, s. r. o. je známý ekonom Audólfur Hreinsson. Je předsedou představenstva firmy, která mimo jiné zajišťuje ostrah u strip baru Eldóradó a jiných striptýzových lokálů, které patří Sigvaldimu Audólfssonovi, Audólfurovu strýci.

Odborníci vycházejí z toho, že demonstraci v budově Althingu zorganizovala

skupina

radikálních

nacionalistů.

Jeden

zainteresovaný

informátor

upozornil Zpravodajskou síť na to, že majitelé Reykjavícké hlídací, s. r. o. dostali předsudky vůči cizincům, kteří nejsou islandského původu, doslova již v kolébce. Dědeček předsedy představenstva, Audólfur Kormáksson, se v letech mezi světovými válkami čile podílel na činnosti islandských nacistů, kteří se také upsali nacionalistickým ideám. To by mohlo být vysvětlení pro to, proč tolik buřičů v Althingu stojí na výplatní listině jedné z firem rodiny.

„Dobrá práce,“ říkám. „Nevyletěl už ,chlapec’ kvůli tomu článku z kůže?“

„Myslím, že všichni v rodině dnes ráno vyváděli jako šílení,“ odpovídá Máki. „Hreinn a Audólfur junior už volali, vynadali mně i jednateli a žádali, aby byl článek okamžitě stažen.“

„A dál?“

„Takovou cenzuru jsem samozřejmě odmítl, ale nabídl jsem jim, aby opravili to, co bylo v článku podle nich prezentováno chybně.“

„A co to bylo?“

„Nic,“ odpoví Máki a směje se. „Ale Audólfur mlel něco o tom, jak je přehnané spojovat jméno firmy s politickými názory některých zaměstnanců.“

„Hm.“

„Hreinn se ale rozčiloval hlavně kvůli tomu, že jsme zmínili jeho otce, toho starého nacistu.“

„Nedovol jim, aby tě převálcovali.“

„To nehrozí,“ řekne. „Ale je naprosto neuvěřitelné, jak se ta cháska chová. Připadá mi, jako by si přece jen mysleli, že jim patří celý svět.“

Je dobře, že se Máki dostal do obrátek. Teď ho v tom stačí jen podporovat. Proto využívám příležitosti, abych jeho pozornost stočila na ministra pro energii.

„Co bych ti mohl říct o Angantýrovi?“ ptá se. „To je jeho první funkční období v pozici ministra, ale už třetí jako poslance. Než šel do politiky, pracoval jako obvodní lékař a byl velmi oblíbený. Je to skutečný lev salonů, protože mu nedělá problémy diskutovat s lidmi. Říká se o něm, že je takový lidový. Kromě toho vypadá dobře v televizi – a na tom dnes politikům záleží. A pak má ještě opravdu chytrou a hezkou dceru, jmenuje se Jódís. S velkou suverenitou řídila jeho předvolební kampaň do voleb do parlamentu a navíc taky často vystupovala po ministrově boku při oficiálních příležitostech, protože jeho žena je nemocná.“

„Co jí je?“

„Nejsem si úplně jistý, ale špatně snáší lidi.“

„Takže Jódís musela převzít také roli své matky?“

„Doslova a do písmene.“ Máki se jízlivě usměje, jako by měl připravený šťavnatý drb.

„Povídej.“

„Angantýr je jediným mužem v Jódísině životě.“

„Je to její bůh?“

„Nebo vysněný princ.“

„Tak ven s tím.“

„Pokud vím, Jódís ještě nikdy nespala s mužem. A pokud ano, tak to pěkně tajila.“

„Možná o vás muže vůbec nemá zájem,“

odpovídám, abych ho trochu pozlobila.

„Ale já jsem na druhou stranu neslyšel, že by byla lesbička.“

„Některé netouží po tom, aby si dělaly reklamu na své sexuální sklony.“

„Často jsem ty dva vídal spolu na oficiálních audiencích,“ pokračuje. „A kdybych to sám nevěděl, myslel bych si, že žijí v láskyplném manželství.“

„Ale to je přece jenom fáma, nebo ne?“

„Samozřejmě. Možná se ke svému otci jenom modlí jako k Bohu.“

Hm…

„Bere Angantýr úplatky?“

Tahle otázka na Mákiho zapůsobí jako vitaminová injekce. „Co o tom víš?“ ptá se dychtivě.

„Jen jsem něco zaslechla. V souvislosti s privatizací.“

„Máš na mysli tu záležitost s Landsvirkjunem, Bushronem a s tím vším, co k tomu patří?“

„Přesně tak.“

„Něco konkrétního?“

„Možná.“

„No tak, Stello, ven s tím.“

„Už jsi někdy slyšel o firmě, která se jmenuje Icelandic Energy Advisors?“

„Ne. Komu patří?“

„Přesně tohle bych taky ráda věděla.“

„A proč?“

Teď jsem se smíchem na řadě já.

„Nejdřív mi něco o téhle firmě vyčmuchej. A já ti pak řeknu, proč mě to zajímá.“

Snaží se mě ukecat, ale rychle to vzdá.

Jenom doufám, že se do toho pořádně zakousne. Pak se dá spolehnout na to, že bude sledovat správnou stopu.

18

I když se vážně lopotím, není už zbytek dne tak úspěšný.

Gudlaugur se chová v telefonu velmi rezervovaně.

Salvöřin kolega a dobrý kamarád dělá, jako by o jejích nejnovějších novinářských rešerších nic nevěděl.

Jenom to, co by mělo být známé všem posluchačům rádia – totiž že se v posledních týdnech intenzivně zabývala způsobem

fungování

představenstva

koncernu Bushron a své poznatky předávala posluchačům.

Tvrdí, že nikdy neslyšel o tom, že by se zabývala zejména fámami o tom, že by měli být Islanďané podpláceni.

Jestli Salvör opravdu pracovala na tom, aby takové věci vyhrabala, tak jemu o tom rozhodně neřekla.

Nikdy se před ním ani nezmínila o tajném informátorovi uvnitř úřadů.

Ale to ještě nemusí nic znamenat. Podle Gudlaugura Salvör vždycky dbala na to, aby své informátory chránila.

Nedokážu odhadnout, jestli mi říká pravdu. Možná jenom předstírá, že neměl o ničem nejmenší tušení.

„Máš možnost nahlédnout do jejích poznámek?“

„Ne.“

„Netušíš, kde by mohly být?“

„Salvör si všechno většinou psala rovnou do notebooku; to byl v posledních letech její pracovní nástroj číslo jedna.“

„A kde ten notebook je?“

„To opravdu nevím,“ odvětí Gudlaugur. „Ale nevylučuji, že si ho vzala s sebou ten den do parlamentu. Notebook byl stálou součástí její denní výstroje, nebo jak bych to nazval. Za určitých okolností by mohl ještě pořád být tam, však víš, v pracovně pod střechou v Althingu. Nebo taky v rukou policie, protože ti ho možná zabavili kvůli vyšetřování případu. Ale s jistotou to říct nemůžu.“

Úspěšnější jsem při získávání informací o Audólfurových letních domech.

Rodina vlastní historií obtěžkaný pozemek v oblasti Borgarfjorduru a druhý pak na jihu země. V obou domech se v létě nachází penzion pro turisty s půjčovnou koní.

Ale nejstarší letní sídlo je velký dům v Thingvelliru.13

Audólfur Kormáksson si vybudoval na počátku sedmdesátých let luxusní sídlo na nejlepším místě přímo u moře. Tento dům je ještě pořád registrovaný na jeho jméno.

Siggi Palli byl předveden k novému výslechu. Ale bude tady nejdříve za hodinu, takže využívám čas, abych pozlobila Raggiho.

Čím déle přemýšlím o okolnostech Salvöřiny smrti, tím důležitější mi připadá, abych si udělala přesný obrázek o tom, co dělala v den, kdy zemřela.

Ale zlatí hoši můj zájem nesdílejí, což ovšem není žádné velké překvapení.

Raggi reaguje podrážděně, když od něj žádám

13 Velká přírodní rezervace na jihu Islandu. Zde se pod otevřeným nebem scházel první parlament na světě. Dále se zde nachází letní rezidence ministerského předsedy, luteránský kostelík a hotel Valholl. Ve stejné oblasti, ale trochu východněji, je pak rozsáhlá kolonie víkendových domků u velkého vnitro zemského jezera Thingvallavatn.

seznam všech telefonátů, které měla Salvör v posledních dnech, než spadla do plenárního sálu v Althingu. Seznam s informacemi o tom, kdy jí kdo volal a kdy a komu volala ona.

„Její telefonáty nemají s vyšetřováním nic společného,“ odsekne a zahákne si palce za široké červené kšandy, aby svým slovům dodal větší váhu.

„Ona je v tomhle případu obětí, na to bychom neměli zapomínat.“

Bagatelizuje má odůvodnění. Popírá, že by to pro obžalobu Ófeigura mohlo mít nějaký význam, nemluvě o jeho obhajobě. Není prý podstatné, co Salvör dělala, než přistála v té strkanici na tribuně pro veřejnost.

Ze stejného důvodu nemají zlatí hoši zájem pátrat po jejím laptopu.

„Salvör u sebe neměla kabelku ani notebook, když do ní strkali, to se dá přece jasně vidět na televizních záběrech,“ říká Raggi a ani se nesnaží skrýt, jak ho mé otázky znervózňují. „Budu tě muset zklamat, ale to, jestli Salvör při práci používala propisku nebo počítač, s vyšetřováním vůbec nesouvisí.“

Zlatí hoši ještě pořád nemají seznam věcí, které zabavili u Oleigura doma.

„Jako vždy jsi zase jednou předběhla sama sebe,“

říká Raggi. „Takový seznam bude hotový nejdřív koncem týdne. Taky jsme právě začali prohlížet data v jeho počítači, protože některé soubory jsou zaheslované. Možná ho přinutíš, aby nám dal přístupová hesla.“

Mou jedinou odpovědí je mdlý úsměv.

Přesto Raggi nakonec projeví ochotu a slíbí mi, že obstará informace o Salvöřiných telefonátech u Landssíminnu.14

Bezpochyby to ale udělá jen proto, že chce zabránit tomu, abych šla s tímhle požadavkem k soudu.

„Dobře, udělám to pro tebe, ale jen protentokrát.

Oba však víme, že je to ztráta času a peněz,“ pronese nevrle.

Jeho hlas v tu chvíli zní, jako by mi dělal nějakou velkou laskavost. Asi doufá, že to u mě bude mít díky tomu dobré.

Ať si tomu pro mě za mě věří.

Siggi Palli je očividně nervózní, že se musí potřetí 14 Islandská telekomunikační společnost.

dostavit ke zlatým hochům.

„Jestli chceš něco změnit ve svých předchozích výpovědích, tak to prober nejdřív se mnou,“ říkám mu, když ještě sedíme sami v místnosti, kde se provádějí výslechy. „Máš právo se se mnou poradit, než odpovíš na otázky.“

Přikývne a zhluboka se nadechne, jako by chtěl skočit do bazénu.

Valgeir s sebou přivede ještě někoho.

Sigthrúdur je středního věku. A jednoznačně velmi zkušená, co se výslechů týče. Od začátku se snaží Siggiho Palliho dostat psychologickou cestou. Upřeně na něj hledí s opovržením v očích.

„Výslech budeme nahrávat,“ říká Valgeir. Začne se ptát, jakmile jsou hotové veškeré formality.

Ještě jednou všechno procházejí do nejmenších podrobností. Od okamžiku, kdy Siggi Palli podle své výpovědi poprvé spal s Maríou, až po chvíli, kdy vztah ukončil.

Drží se druhé verze své výpovědi. Udává místo a čas schůzek. Před prvním letním dnem i po něm.

Popisuje spíše nesměle, co pokaždé dělali.

Ze Sigthrúduřiných otázek se dá jednoznačně poznat, že María trvá na obžalobě ze znásilnění.

Zlatí hoši podle všeho vycházejí z toho, že Siggi Palli si několikaměsíční vztah vymyslel. Valgeir se snaží rozebrat jeho výpověď, jak jen může. Atakuje ho kvůli lži, kterou jim na začátku předložil, když popíral, že by měl s Maríou pohlavní styk. Snaží se také vyslídit drobné nesrovnalosti v jeho druhé výpovědi, Ale nedaří se mu to. Siggi Palli se drží své druhé výpovědi.

Buď říká pravdu, nebo umí neuvěřitelně dobře lhát.

Jako brilantní herec.

„Takže to je pravděpodobně poslední výslech?“

ptám se, když Valgeir vypne nahrávací zařízení.

„Na téhle úrovni ano,“ odpovídá Valgeir. „Případ bude předán státnímu zástupci. Ten rozhodne, co bude dál.“

„Odpovídal jsem správně?“ ptá se Siggi Palli, sotva vyjdeme ven.

„Přinejmenším nedokázali najít žádnou novou slabinu, nic co by mohli napadnout.“

„Takže to oznámení nebude smeteno ze stolu?“

„Teď bys s tím každopádně neměl počítat,“

odpovídám. „Jestli bude státní zástupce věřit spíš Maríe než tobě, určitě vypracuje obžalovací spis.“

„Tomu musíš zabránit,“ pronese nakvašeně. „Když budu veřejně obžalován, zničím si život, práci, manželství, všechno. I kdyby mě později osvobodili, nic se tím nezmění, stejně bude konec.“

„Teď není správný okamžik na nervozitu.“

„Prostě nerozumím tomu, jak mi mohla María něco takového udělat.“

Chytnu ho za paži a otočím ho k sobě. „Říkáš ale pravdu, ne?“ zeptám se a dívám se mu pronikavě do očí.

„Samozřejmě,“ odvětí, aniž by hnul brvou.

„Co uděláš pro to, abys mě o tom definitivně přesvědčil?“

Tahle otázka ho překvapí. „Ty si taky myslíš, že lžu?“

„Co uděláš?“

„Cokoli.“

„Tak mi řekni, komu patří Icelandic Energy Advisors.“

Siggi Palli zbledne. Zamrká očima. „Co je to?“ ptá se. Hlas se mu třese potlačovanou nervozitou.

Zatracená mazaná liška.

Jak přišel na to, že by mě mohl obalamutit?

On, který nemá pod kontrolou ani vlastní hlas!

„Lhát je umění.“

Říká máma.

19

Jediný zvuk, který v nemocničním pokoji natřeném na bílo slyšíme, je mechanické nadechování a vydechování přístrojů řízených počítačem, jež drží Rutu při životě.

Ludmilla a Sergej stojí těsně u postele. On jí položil levou paži přes ramena. Jako její táta. Nebo možná starší bratr.

Dva muži v bílém vyčkávají na druhé straně postele.

Mladý lékař a jeho starší kolega. Muž, kterého jsem tady ještě nikdy neviděla. Starší lékař tu a tam pohlédne na Ludmillu.

Ta svírá Rutinu ruku pevně ve své. Upřeně jí hledí vlhkýma očima do bledého obličeje bez jediného slůvka. Lékařových pohledů si nevšímá.

Nakonec si doktor opatrně odkašle.

Ludmilla vzhlédne. Zachytí tázavý pohled obou lékařů. Ještě chvíli váhá. Ale nakonec přikývne.

Úplně pomaloučku.

Starší lékař vypne přístroje.

Ruta leží bez hnutí pod přikrývkou. Je bledá jako křída. Takhle vypadala celou dobu. Od toho okamžiku, kdy jsem jí našla v bezvědomí ve studené vodě.

Najednou to vypadá, jako by se malé tělíčko zachvělo. Následuje slabé zachroptění.

A pak hrobové ticho.

Lékaři pracují obratně. Jistými hmaty Rutu definitivně vysvobodí ze všech měřicích přístrojů a nemocničních strojů. A vynesou tím svůj rozsudek.

Je pro mě obtížné odvrátit zrak. Dětská nevinnost, orámovaná hustými černými vlasy.

Ludmilla propukne v pláč. Skloní se nad mrtvolou své sestry. Políbí ji na bledé tváře.

Potom vyjde pomalu na chodbu. Sama, aniž by ji někdo podpíral.

„Půjdu teď za Sergejem,“ řekne a otře si tváře bílým kapesníkem. Slzy smíšené s tmavým make-upem.

„Pomůže mi.“

„Dobře.“

„Ale pak si ještě musíme promluvit.“

„Zavolej mi.“

Dívám se za nimi, jak kráčejí po dlouhé chodbě, která je natřená na bílo, dokud nezmizí za rohem.

Teprve pak odcházím já. Každým krokem cítím, jak ve mně sílí touha být zase pod širým nebem, abych se mohla nadechnout čistého, čerstvého vzduchu vně melancholické nemocnice.

Na tomhle místě už nemám co pohledávat. Ruta nastoupila svou poslední cestu po předepsané trase institucemi. Nejprve pitva, potom hrob. Na hřbitově v Grafarvoguru na ni čeká jeden a půl čtverečního metru země zaslíbené. Ledaže by bylo tělo spáleno.

Pitomej život!

V tmavnoucím večerním soumraku se k zemi pomalu snáší jemný deštík. Lehoučké kapky dopadají v bezvětří na tvář a na ruce.

Vzteky bez sebe si sedám za volant svého stříbrného žihadla. Rozjedu se jako šílená. Bezhlavě se řítím po parkovišti univerzitní kliniky.

Máki mi sehnal relativně novou fotografii Audólfura Hreinssona.

Našel ji náhodou v plátku plném známých osobností, které se tady egoisticky předvádějí: Séd & heyrt.15

Na Audólfurovi není vidět, že je to neomalený špalek. Každopádně ne na téhle fotce.

Ale přesto se mu dá z výrazu tváře jednoznačně vyčíst nestoudnost. Září mu z tmavých očí. A charakterizuje jeho nafoukaně semknuté rty.

Margrét už si fotografii prohlédla. Domnívá se, že byl společně s onou hlasitou skupinkou lidí, kteří šli ve středu večer do sousedního bytu. Ale nemůže ani vyloučit, že ho viděla na chodbě některý jiný den.

To mi stačí. Mám tu správnou náladu na výslech. A to teď hned. Ale nejprve musím toho gaunera sehnat.

Má své kanceláře na nejrůznějších místech v širokém okolí Reykjavíku, a tak chodím od domu k domu. Naháním strach strážným a slečinkám u telefonu. A nedám pokoj, dokud mi někdo z nich nezašeptá, kde byl Audólfur asi před půl hodinou.

Jedu opět do centra města. Přiřítím se na asfaltové parkoviště za strip barem Eldóradó a prudce zastavím 15 Viděno a slyšeno (z island.), bulvární list se spoustou barevných fotografií a minimem textu o životě islandské smetánky.

přímo u zadního vchodu.

Audólfur Hreinsson zrovna vychází. Doprovázejí ho dva bodyguardi, Jeden z nich se postaví před svého vůdce, jako by ho chtěl chránit před mým stříbrným žihadlem. Nebo přede mnou, Ten druhý jde napřed na parkoviště a otevře dveře nového, lesklého BMW

černé barvy.

Zavolám na Audólfura.

Je celý v černém stejně jako jeho strýc Pornovaldi.

Zdá se, že je to oblíbená barva celé rodiny. A ďábla.

Když mě Audólfur vidí, odhání mě rukou.

„Mí právníci se o všechny dluhy postarají,“ volá drze. „Promluv si o tom s nimi.“

„Já nechci vymáhat žádné zatracené dluhy,“

odpovídám.

„A co tedy chceš?“

„Mluvit o Ófeigurovi a spol.“

Zůstane stát u otevřených dveří svého auta.

„Dobrá,“ řekne nakonec. „Posaď se.“

Posadím se na sedadlo pro spolujezdce.

Když se Audólfur vmáčkne za volant, zabouchnou jeho plešatci dveře na obou stranách. Chtějí se posadit na zadní sedadlo, ale neudělají to, když jim dá Audólfur znamení, že mají počkat venku. Vůdce jim očividně nedovolí, aby poslouchali náš rozhovor.

Trpělivě přešlapují venku v dešti.

„Co chceš?“ zeptá se Audólfur znovu.

„Chci tě požádat, abys učinil svědeckou výpověď na jednom soudním přelíčení.“

„Ne.“

„Vysvětlím soudci, že Ófeigur byl nezkušený, hloupý mladý muž bez kamarádů, který měl tu smůlu, že se dostal do tvých spárů,“ pokračuji, jako bych jeho odmítavou odpověď neslyšela.

„Ne.“

„Tak tě nechám předvolat jako vůdce skupiny, která zorganizovala tu nesmyslnou demonstraci v Althingu.

Jako svědka a jako muže, který je zodpovědný zato, co se stalo.“

„Jsi snad hluchá?!“ zařve na mě vztekle. „Já v tomhle případu nebudu vystupovat jako svědek! Je to tak těžké pochopit?“

„Nevyhneš se tomu.“

„Ófeigurův případ se mě netýká. A ty nemáš v ruce nic, čím bys dokázala opak.“

„Samozřejmě že mám. Teď už toho vím dost o činnosti SSÍ.“

Audólfur udělá za volantem poloviční otočku.

Nenávistně na mě civí, ale váhá. Pravděpodobně právě přemýšlí, jestli říkám pravdu, nebo blafuji.

Teď se musím tvářit neproniknutelně a zachovat kamennou tvář tak dlouho, jak jen to půjde.

„Vím, že mi lžeš,“ řekne nakonec. „Ófeigur neprozradil nic. Tobě ani policii.“

Usmívám se. Doufám, že výsměšně.

„Mladí muži jsou schopni při vašich schůzích, kde se vymývají mozky, slibovat hory doly,“ odpovídám.

„Ale na to hezky rychle zapomenou, když jsou v base na samotce.“

„Ne, Ófeigur své kamarády a soudruhy nezradí.

Není ten typ.“

„Tentokrát to s vaší infiltrací nevyšlo. Proto pro mě bude snadné odhalit tajemství o existenci toho tvého idiotského spolku a dokázat, že za drátky taháš ty.“

Audólfur se rozesměje. „Mně těmi svými vylhanými pohádkami strach nenaženeš,“ namítne. „Vím naprosto přesně, co Ófeigur ve vězení a před soudem řekne a udělá. Ví, co je jeho povinnost.“

„Jeho prvořadou povinností je…“

„Ctít bratrstvo nade vše,“ vpadne mi do řeči.

„Pokusit se vytáhnout vlastní hlavu ze smyčky.“

Drze se ušklíbne. „Jestli mě nutíš, abych se objevil u soudu, tak budu muset holt říct pravdu o Ófeigurovi, i když mu to nejspíš nepřijde vhod.“

„Jak to myslíš?“

„Budu nejspíš muset popsat jeho šílené ataky zuřivosti, jeho násilnické sklony a zálibu v útočení.“

„Před soudem se ti nepodaří lhát.“

„A kromě toho budu muset asi jmenovat několik jeho kolegů, kteří projeví ochotu potvrdit mé výpovědi. A tohle přece nechceš, takže mě hezky necháš na pokoji.“

Mlčky vyčkávám, než utichne neomalený smích.

„Věděla jsem to,“ řeknu.

„Co?“

„že jsi v podstatě hloupý slaboch.“

Přinutí se k úsměvu.

„Kriminální poseroutka,“ pokračuji. „Proto kolem sebe musíš shromažďovat hloupé kluky a nadopované siláky. Aby to přinejmenším vypadalo, že jsi někdo.“

Audólfur otevře elektronicky ovládané okno na své straně. Dává znamení tím, že škubne hlavou dozadu.

Jeden z jeho promočených poskoků otevře dveře u spolujezdce. Klidně vystoupím na vyasfaltované parkoviště. Pak se ještě jednou otočím a strčím hlavu dovnitř auta.

„Ten druhý případ bude pro tebe mnohem závažnější.“

„Jaký případ?“ zaprská Audólfur.

„Malá Ruta zemřela.“ Zarazí se. Ale jen na zlomek vteřiny. „Kdo je to?“ vybafne. „Tvoje čubka?“ Plešatí siláci bez mozku se smějí vtipu svého vůdce. Drahnou chvíli na něj upřeně hledím. Pak zavrtím hlavou. „Jen abys věděl,“ říkám a přinutím se k milému úsměvu.

„Tvoji kastraci si vychutnám plnými doušky.“

20

Herdís postaví vodu na kávu.

Prostřela na malý konferenční stolek ještě předtím, než jsem přišla. Nádobí má tmavý vzor vánoční růže.

Bing&Grondahl. Jako dřív, na východě u mámy.

Mezi velkými modrými šálky stojí dva podnosy.

Jeden je plný světlých placiček. Na druhém je tmavá piškotová roláda plněná šlehačkou a marmeládou.

Uf.

Bezpochyby tisíc kalorií v každičkém zatraceném řezu.

Byt se nachází v prvním patře starého dvougeneračního rodinného domu na Hringbraut.

Nábytek je opotřebovaný, ale vkusný.

Obývací pokoj je nezvykle malý. Jednu část oddělili a přestavěli na nový pokoj.

„Potřebovali jsme víc soukromí, když kluci vyrostli,“ říká Herdís, zatímco nalévá kávu do šálků.

„Ale od té doby, co se Alexander přestěhoval do vlastního bytu, používáme malý pokoj jako komoru.“

Zlatí hoši už tady na návštěvě byli. Prohledali Ófeigurův pokoj odshora až dolů a prohrabali komoru.

„Vzali si s sebou nějaké věci. Nebylo mi řečeno, o co se jedná, ale viděla jsem, jak dávají jeho počítač do bedny. A pak taky vzali plakáty, které si pověsil na zeď.“

„Jaké plakáty?“

Váhá s odpovědí.

„Nevyznám se v tom tak dobře, abych ti o tom mohla něco říct,“ svěřuje se nakonec. „Ófeigur býval rád sám, a proto za sebou často zavíral dveře. V

posledních letech jsem se v jeho pokoji objevovala velmi málo.“

Zlatí hoši pokoj zamkli a dveře zapečetili.

Já se však zajímám hlavně o to, co ví Herdís o spojem Ófeigura s Audólfurem Hreinssonem.

„Vůbec se mi nelíbilo, že se s tou rodinou spřátelil,“

říká. „Opravdu jsem zkusila všechno možné, abych ho přinutila přetrhat s nimi vazby. Mimo jiné jsem chlapci vyčítala, že jeho děd by se doslova obracel v hrobě, kdyby zažil, jak se s nimi svého času ztotožňoval.“

„A co na to říkal Ófeigurův otec?“

Herdís si vzdychne. „V obou případech z toho nebylo nic,“ odpoví zasmušile. „V obou případech, kdy jsem otěhotněla.“

Takže samoživitelka. Se dvěma dětmi.

žádné štěstí v lásce. Nic solidního.

„Pověz mi něco víc o Ófeigurově dědečkovi.“

Herdísin otec pracoval jako přístavní dělník v Reykjavíku, než mohl jít konečně do důchodu. To bylo krátce předtím, než zemřel. Před šestnácti lety.

„Táta byl během světové hospodářské krize komunistou,“ říká, „protože v té době se zdálo, že je to jediná cesta z nezaměstnanosti a chudoby. Často se rval s pravicovými radikály, kteří pochodovali ulicemi s Hitlerovými prapory. Audólfur Kormáksson byl jeden z jejich vůdců. Proto mě opravdu trápilo, že se Ófeigur vydal právě na tuhle cestu.“

„Co znamená zkratka SSÍ?“

„Jednou jsem se na to Ófeigura zeptala. Odpověděl mi něco v tom smyslu, že jde o spolek, v němž se jedná o bratrstvo mladých mužů, kteří jsou čistí a upřímní Islanďané.“

Čistí? Upřímní? Bratrstvo? Spolek upřímných Islanďanů? Samtök sannra Íslendinga? SSÍ?

Možná.

„Víš, kde se scházejí? Myslím, jestli někde jinde než v Thingvelliru?“

„Ne, to nevím,“ odpovídá Herdís. „Myslím si ale, že Ófeigur s nimi často jezdil do nějakého domu, kde mohli provádět výcvik ve střelbě s puškami.“

„S puškami?“

„Ano, ale ne s opravdovou municí, jen s malými kuličkami, pokud vím.“

„Myslíš paintball? Barevné kuličky?“

„Já vlastně ani nevím, co to je.“ Herdís chvíli přemýšlí a pak dodá: „Ófeigur se občas vrátil domů s modrou nebo červenou barvou na rukou nebo na botách, takže by to mohlo být to, co máš na mysli.“

„Jak se seznámili?“

„Pokud jsem to pochopila správně, přišel Ófeigurovi jednoho večera Audólfur a několik dalších mužů na pomoc, když měl rozmíšku s mladými gastarbajtry.“

„Se zahraničními dělníky?“

„Ano. Říkal, že to byli kluci z Asie.“

„Máš na mysli spoluobčany neislandského původu?“

„Přesně tak. Krátce nato dostal Ófeigur místo hlídače u té firmy a pak to šlo ráz na ráz.“

„Nemáš třeba nějaké podklady ohledně toho spolku?“

„Jaké podklady?“

„Písemnosti, fotky nebo tak podobně.“

Herdís očividně váhá.

„Myslím, že policie si musela všechno odnést,“

odpovídá po delší odmlce.

„Víš přece, že všechno, co si říkáme mezi sebou, je důvěrné,“ zdůrazňuji. „Na to se můžeš spolehnout.“

Herdís mlčky sedí se skloněnou hlavou.

„V žádném případě mi nesmíš zatajovat podklady, které by mi mohly pomoci hájit tvého syna v tomhle těžkém případu,“ dodávám.

„Ale já jsem mu slíbila, že o tom nebudu s nikým mluvit,“ odpoví nakonec.

„O čem?“

„Prosil mě, abych mu schovala nějaký balíček. Bylo to brzy ráno, ve čtvrtek, předtím, než jsme šli do práce.

Ale nevím, co v něm je. Hned jsem totiž podle toho, jak se tvářil, poznala, že by nemělo smysl se ho na to ptát.“

„Kde je ten balíček?“

Ještě pořád váhá.

„Mysli na to, že o pomoc jsi poprosila ty mě,“ říkám a dávám svému hlasu přísnější tón. „Ale když mi nedůvěřuješ, můžeme

na

všechno

rovnou

zapomenout.“

Konečně se vzdá.

Jdu za ní do prádelny, která se nachází na východním konci sklepa. Všechny byty na schodišti k ní mají přístup. Pračka a sušička jsou zapnuté.

Herdís dbá na to, aby byly dveře dobře zavřené, když vejdeme do prádelny.

„Dnes neperu já,“ vysvětluje.

Na jedné ze zdí se nacházejí samé malé skříňky, nic víc. Jedna vedle druhé, všechny uzamčené. Jde ke skříňce, na které je napsáno její jméno, a odemkne ji.

Tady přechovává prací prášky. Balíčky různých velikostí, každý vypadá jinak. Několik lahví. A plastovou dózu s kolíky na prádlo. Vše pro to, aby bylo prádlo čisté.

Herdís se ustaraně podívá na zavřené dveře od prádelny a teprve pak se natáhne pro balíček, který leží na straně nejvzdálenějšího rohu.

Na krabici od pracího prášku je napsáno velkými písmeny Dětský prášek.

Balíček je pro jistotu omotán hnědou lepicí páskou.

Beze slova mi ho podá.

Hodím svou červenohnědou aktovku na vrčící pračku. Pak rychle zastrčím krabici dovnitř a tašku zase zavřu.

„Nejlepší bude, když se na to podívám v kanceláři.“

Herdís jde přede mnou do schodů.

„Doufám, že jsem jednala správně,“ říká, když čeká před domovními dveřmi.

„Dám ti vědět, jestli je to něco použitelného.“

Dívá se za mnou, když jdu na parkoviště. Otevírám své stříbrné žihadlo a dívám se na ni. Z hnědých očí jí čiší strach.

Když se setmí, sednu si do svého černého ředitelského křesla. Potáhnu opěrku hodně dozadu. V

ruce mám napůl plnou skleničku, dívám se na krabičku na psacím stole a přemýšlím o svém nejnovějším klientovi. Nejprve mě napadá ta nejodpornější varianta: Ófeigur znásilnil Rutu. Margrét tvrdí, že byl v bytě jeden nebo dva večery předtím, než se Ruta pokusila zabít. Ale nebyl tam sám. Kteří kreténi ho ten večer doprovázeli? Audólfur Hreinsson? Jeho svalnatci? Byli tam taky?

Nemá cenu se Ófeigura vyptávat, co se ten večer v bytě stalo. Musím si udělat jasno, jestli jsem opravdu převzala obhajobu naprostého vyvrhela.

Ale co když se odpověď nachází v tomhle balíčku?

Nakonec skleničku postavím na stůl. Vezmu si balíček. Začnu stříhat hnědou lepicí pásku. Otevřu balíček. Vysypu obsah na stůl.

Klíč. A dopis.

Otáčím klíčem mezi prsty. Okamžitě ho poznám.

Stejný mám ve své aktovce. Vím, že tenhle klíč pasuje do uzamykatelné schránky v Landsbanki.

Ale jaké číslo ta skříňka má?

Doufám, že odpověď najdu v obálce. Velikost A5, pečlivě přelepená páskou. Opět přenechávám iniciativu nůžkám.

V obálce je hromada osvětlených a vyvolaných negativů. Spousta fotografických pásků v průhledných obalech. Taky zvětšené barevné fotografie na fotopapíru.

Co to má znamenat, krucinál?

Fotografie mě dost překvapily.

Doufala jsem, že najdu podklady o SSÍ. O tajné nacistické skupině. Nebo něco o znásilnění. Ale tyhle fotky se týkají něčeho úplně jiného.

Na všech je v hlavní roli Siggi Palli společně s nějakou mladou dívkou s hustými světlými vlasy.

Na prvních fotografiích jsou na cestě na parkoviště před Smáralindem, novým nákupním centrem v Kópavoguru. Společně jdou k černému džípu. Sedají si do auta. Pak napětí vzrůstá. Džíp parkuje pod vysokými stromy se spoustou listí. Většina zvětšených snímků byla fotografována skrz jedno z bočních skel džípu. Jednoznačně za pomoci silného zoomu z relativně velké vzdálenosti.

Přesto je jasně vidět, o co měl fotograf zájem: o Siggiho Palliho a o tu dívku.

Co dělá Ófeigur s fotkami Siggiho Palliho při nemanželských milostných hrách, fotkami, na nichž podvádí Drífu?

Snad se ho Ófeigur nesnaží vydírat?

Ne, na to je příliš málo zkušený.

Mnohem pravděpodobnější by bylo, že vyděračem je Audólfur Hreinsson. Nebo Pornovaldi.

A o obou si troufám říct, že Ófeigura zneužívali jako každého jiného hloupého a poslušného slepeckého psa.

Blbec Siggi Palli.

Hned jsem měla pocit, že mi něco zatajuje. Ale nemyslela jsem na to, že by z něj nevěra udělala oběť vyděračů. Pokud tedy na základě těchto fotografií usuzuji správně.

Páni!

Hořkosladká americká ohnivá voda mě pálí v krku.

Vhání mi slzy do očí.

Přesto na sebe pocit blaha nechává čekat.

„Někdy se netrpělivě očekávaný pocit radosti toulá někde jinde.“

Říká máma.

21

Čtvrtek

Stříbrné žihadlo přede na asfaltu jako mrouskající siamská kočka. Můj Mercedes Benz má lepší náladu než jeho řidička.

Snažím se držet na uzdě svůj vztek. Drzost Audólfura Hreinssona mi leze příšerně na nervy.

Stejně tak mi leze na nervy i nemotorná hloupost Siggiho Palliho.

Co vůbec pohledává v politice, když neumí ani s bravurou lhát?

Blbec.

Jsem stoprocentně přesvědčená o tom, že tuhle tajuplnou firmu IEA moc dobře zná. Icelandic Energy Advisors.

Vyčetla j sem mu to z tváře a poznala podle třesoucího se hlasu. Ačkoli on tvrdil pravý opak.

Vztek ve mně vře celou cestu na východ do státního vězení Litla-Hraun16, kde Ófeigur sedí ve vyšetřovací samovazbě.

Taky takový rádoby lhář. Zatím lže převážně mlčením.

Zdá se, že několik dní ve vězení ho nijak zvlášť neovlivnilo.

Ale čas vše urovná.

Přichází šoupavě do malé místnosti pro návštěvy.

Klesne na židli, která stojí naproti mně za stolem. Se stejným idiotským úšklebkem na rtech jako posledně.

„To je v base taková legrace?“ zeptám se chladně.

„Tady nemusím dělat nic jinýho než jíst a spát,“

odvětí Ófeigur. „Spousta politickejch vězňů je na tom hůř.“

„Doufám, že jsi čas využil k přemýšlení.“

„Jo, jo, přemejšlel jsem.“

„S jakým úspěchem?“

„Jak to myslíš?“

16 Malá láva (z island.), název vězení pro těžké zločince v Eyrabakki na jihu Islandu.

„Nechceš mi říct, jak byla zorganizována demonstrace v Althingu? A kdo ji zorganizoval?“

„Ještě pořád zastávám názor, že je to pro moji obhajobu nepodstatný.“

„Vážně?“

„Ano. Když už budu obžalovanej, tak kvůli politickýmu pronásledování vládou. A nic, co řeknu tobě nebo policii, to nezmění.“

„Nejlepší obhajoba ve tvém případě je rozdělit zodpovědnost za to, co se stalo v Althingu, na co možná nejvíc lidí,“ odpovím.

„Ale já přece nezradím svý kamarády!“

„Ty snad ty falešné křiváky považuješ za své kamarády?“

„Naše síla je v soudržnosti.“

„Od těch svých takzvaných ,kamarádů’ nemůžeš zcela určitě očekávat pomoc, to je jasné.“

„Já pomoc nepotřebuju,“ odpoví okamžitě. „Dokážu se o sebe postarat docela dobře sám.“

„Samotný velký vůdce dokonce vyhrožoval tím, že tě označí za hlupáka s násilnickými sklony, když ho předvolám na soudní přelíčení jako svědka.“

„Nechci, abys ho do případu zatahovala,“ řekne a trochu se na židli napřímí. „Už jsem ti to přece říkal.“

Mlčky se na něj dívám.

Dlouho.

Abych ho zneklidnila. Potom se pokusím z něj dostat to, co mě zajímá nejvíc: číslo uzamykatelné schránky v Landsbanki.

Začínám se ptát teprve v okamžiku, když vím, jak je pro něj celá tahle situace nepříjemná.

„U tvé matky byla provedena důkladná prohlídka,“

oznámím mu nakonec. „Co by ti mohlo ublížit, kdyby to našli?“

„Nic.“

„Jsi si tím jistý?“

Přemýšlí.

„Nechci, aby mě překvapily nějaké sračky, když se případ dostane před soud,“ pokračuji. „Obhajovat tě bude těžké samo o sobě.“

„Jaký sračky?“

„Informace nebo podklady, které by státní zastupitelství při procesu mohlo využít k tomu, aby tě prezentovalo v nejhorším možném světle.“

Ófeigur znejistí. Prsty bubnuje na desku stolu, když přemýšlí o mých slovech.

Snažím se na něj dotírat ještě víc: „Bude pro tebe lepší, když budu mít všechno v ruce já.“

„To si myslíš ty.“

„Mně můžeš důvěřovat.“

„Je to jistý?“ zeptá se váhavě.

„Samozřejmě. Jinak bych tady nebyla.“

Tanec konečků prstů sílí a pak náhle ustane.

„Poprosil jsem mámu, aby mi schovala balíček,“

prozradí. „Myslíš, že ho poldové při domovní prohlídce našli?“

Musím být s odpovědí opatrná: „Ještě pořád nemám seznam všeho, co z bytu odnesli,“ odpovím.

„Asi by bylo nejlepší, kdybys k mámě pro ten balíček zašla, jestli ho teda ještě pořád má,“ zamumlá.

„Co v něm je?“

„Klíč.“

„Od čeho?“

„Od uzamykatelný schránky v Landsbanki.“

Prozradí mi číslo. „Mohla bys ho vyzvednout a schovat u sebe, než budu zase venku?“

„Jestli na tom trváš…“

„Ale nesmíš se podívat dovnitř,“ dodá.

Neodpovím. Ale do jisté míry se mi podaří skrýt radost. Pořád se na Ófeigura dívám chladně.

„Proč se rveš s cizinci?“ ptám se.

„Je to naše země, ne jejich,“ říká. „Chceme jenom, aby zůstali doma.“

„Takže ty nechceš, aby měli všichni, kdo bydlí na Islandu, stejná práva?“

„My máme naše práva v naší zemi a oni zase v jejich zemi. A tak to má bejt.“

„A co všichni ti pilní lidé, kteří se sem nastěhovali a pracují tam, kde Islanďané pracovat nechtějí?“

„To je přece jen výmluva,“ odpoví Ófeigur popuzeně. „Šéfové firem nás oblbujou pohádkama, protože nechtějí Islanďanům dávat pořádnej plat.“

„Ale dokonce i ten tvůj skvělý vůdce potřebuje zahraniční pracovní síly.“

„To je lež! U něho žádnej cizinec nepracuje!“

„Vážně? Pokud vím, tak jeho Reykjavícká hlídací, s.

r. o. má přece značné příjmy ze striptýzových barů Pornovaldiho, kde přece pracují téměř samí cizinci.“

Ófeigur se nenávistně ušklíbne. „Myslíš ty zahraniční děvky?“

„Myslím tím tanečnice.“

„Podle potřeby je zase pošle ze země pryč. To stejný by se mělo udělat se všema gastarbajtrama, tím by se naši zemi podařilo jednou provždy vyčistit.“

„To ti tyhle žvásty nalil do hlavy Audólfur Hreinsson?“

„Přestaň se mě pořád ptát na Audólfura. Já u něho jenom pracuju.“

„Naučil tě taky ubližovat cizincům?“

„Vždyť mě samotnýho ta pakáž přepadla!“

vykřikne. „Mám přece právo se bránit.“

„Malá Ruta tě ale sotva napadla jako první.“

„Kdo je to?“

„Určitě si na ni vzpomínáš. Přišla zrovna na Island, když jsi se svými kumpány pořádal party v bytě, kde spala. Nahoře v Breidholtu. Vzpomínáš si?“

Zakloní se na židli. Natáhne nohy. „No a co?“ zeptá se.

„Kdo z vás ji znásilnil?“

„Tyhle cizí kurvy nemusí nikdo znásilňovat,“

odpoví Ófeigur a na tváři se mu znovu rozhostí odporný úšklebek. „Ty jsou přece na islandský chlapy nadržený.“

„Rutě bylo teprve třináct.“

„Jo, jo, začínají holt brzo.“

Musím se ovládnout, abych se jeho neomaleností nenechala vyprovokovat k výbuchu vzteku. Nesmím se dostat do ráže. Ať si můj odporný klient vykládá cokoli.

„Kdo z vás to udělal?“ opakuji.

Ófeigur je najednou nedůvěřivý. „Co je ti do toho?“

zeptá se drze.

„Jsem jenom zvědavá.“

„Ale já ti o tý party nemusím říkat vůbec nic. Nijak to nesouvisí s pronásledováním, jehož obětí jsem se stal.“

„Tak tomu zkrátka musím rozumět tak, že něco skrýváš.“

„Ne, to ne, jenom mám na mysli, že ti do toho, co jsme ten večer dělali, pokud jsme teda vůbec něco dělali, vůbec nic není.“

„V tom případě se dneska dál nedostaneme,“ řeknu a vstanu. „To je naprosto jednoznačné.“

Beru svou červenohnědou aktovku ze stolu a jdu ke dveřím. Na půli cesty se zastavím. Otočím se.

Ófeigur se pohodlně usadí na židli. Zdá se, že je sám se sebou náramně spokojený.

„Tvá matka se zatím ještě nedozvěděla nic o tom, co se stalo s Rutou,“ řeknu. „A proto ještě netuší o tvé účastí na téhle tragédii. Ale to se může samozřejmě velmi rychle změnit.“

Se znepokojeným výrazem vstane. „Vůbec ti nerozumím,“ řekne. „Vyhrožuješ mi snad?“

„Jen si myslím, že se celá tahle tragédie dřív nebo později dostane do novin,“ odvětím. „Protože ona totiž zemřela.“

„Kdo umřel?“

„Malá Ruta. Zabili jste ji.“

„To je lež!“ zaječí.

„Co myslíš, jak asi bude tvé matce, když se dozví o tvém nejnovějším hrdinském činu, který jste vykonali s Audólfurem?“

Při téhle představě se jednoznačně necítí dobře. Ale přesto se snaží tvářit, že to s ním ani nehnulo. Aby mi ukázal, že je mu to úplně jedno.

„Aspoň je jich o jednoho míň,“ prohlásí a pokouší se ušklíbnout.

Zabouchám na dveře.

Jakmile dozorce dveře otevře, vyjdu co nejrychleji na chodbu. že já vůbec tu zrádu obhajuji!

Zatracenej hajzl!

V prvních minutách si vylévám zlost na svém zcela nevinném stříbrném žihadle. ženu ho šílenou rychlostí po příkrých svazích Kambaru. Zpomalím teprve tehdy, když jsem na Hellisheidi. Na půli cesty do Reykjavíku.

Samozřejmě nesmím připustit, aby mě vlastní pocity přivedly na scestí. Teď ne.

Musím nadále dodržovat své povinnosti jako obhájce. Ale také dodržet slib, který jsem dala Rutě, když jsem její studené tělo držela v náručí v malé ložnici.

To je jasné.

Jenom musím najít způsob, jak sloužit dvěma pánům současně: justici a spravedlnosti.

22

Siggi Palli předstírá, že má naspěch.

Nejpozději za hodinu se má s Drífou objevit v příliš drahém domě kultury na Hverfisgata, který vtipálci kvůli nějakým finančním kejklím označují jako dům korupce.

Ministr a zaměstnanci státní správy se chtějí se členy vyjednávači delegace Bushronu rozloučit slavnostní hostinou, na níž se bude podávat islandská kuchyně, než se američtí bossové vydají na letiště a odletí domů směrem na západ za velkou louži. V

ušlechtilém Learjetu, který je před osmačtyřiceti hodinami přivezl sem, na severní konec světa.

Je mi srdečně jedno, že je zaneprázdněný. Přikazuji mu, aby počkal.

Cestou míjím šedivý kamenný dům na Austurstraeti, kde má hlavní pobočku Landsbanki. Já sama jsem si pronajala dvě uzamykatelné schránky. Ale dnes si jich nevšímám. Místo toho jdu přímo k Ófeigurově schránce.

Zastrčím klíč do zámku. Otevřu. Podívám se dovnitř.

Sakra!

Někdo byl rychlejší. Schránka je prázdná.

Proto ji rychlostí blesku zase zavírám. Zamykám.

Nenápadně pouštím klíč na dno své tašky. Opatrně se ohlížím. Zdá se, že nikdo se ani v nejmenším nezajímá o to, co tady dělám.

Dobře.

Chvíli zůstávám sedět v zaparkovaném stříbrném žihadle na parkovišti před bankou. Sleduji, jak déšť dopadá v bezpočtu kapek na přední sklo.

Kruci!

Samozřejmě mě mohlo napadnout, že Ófeigurovi kamarádi mají taky klíč. A že se pokusí odklidit to, co bylo uschováno ve schránce, ještě předtím, než se zlatí hoši vůbec dozvědí, že nějaká schránka vůbec existovala.

Audólfur Hreinsson by byl jedním z kandidátů.

Je o krok přede mnou. Už zase. Je odpornej.

Pak se rozjíždím. Dupnu na plynový pedál.

Když zaparkuji své stříbrné žihadlo před domem Siggiho Palliho a zazvoním, on i jeho žena už na sobě mají slavnostní večerní oděv.

Drífa se zatváří ustaraně. Nebo vystrašeně.

„Nemůže to počkat do zítřka?“ ptá se Siggi Palli nevlídně.

„Vyřídíme to rychle, když mi rovnou odpovíš.“

Podívá se na Drífu. Přečte si v jejích očích rozkaz.

A vzdá to.

Další důkaz toho, kdo má v tomhle manželství rozhodující slovo.

„Poslal ti někdo exempláře těchhle fotek?“ ptám se a podávám mu dvě fotografie z Ófeigurovy obálky.

Drífa se předkloní, aby lépe viděla. „Ach bože!“

vykřikne.

„Odkud je máš?“ vybafne na mě Siggi Palli.

„Už jsi je někdy viděl?“ ptám se znovu.

Neodpovídá ihned.

Drífa mu fotografie vytrhne z ruky. Na přeskáčku si je prohlíží. „Nemůžu tomu uvěřit,“ řekne.

Siggi Palli by mi nejraději něco nalhával. Vidím to na něm.

Ale neudělá to. „Ano, podobnou fotku jsem dostal v létě poštou,“ odvětí tlumeným hlasem.

„Co od tebe chtějí ti, kteří ti tu fotografii poslali?“

„V obálce byla jenom jedna fotka. Bez vysvětlení.“

„Ale něco přece ještě muselo přijít.“

„Ano, o týden později jsem dostal další fotku.“

„Chtěli po tobě peníze?“

„Ne.“

„Tak informace?“

Drífa se na mě rychle podívá. „O co ti jde?“ zeptá se mě se zlou předtuchou v hlase. „Jaké informace?“

Upřeně hledím na Siggiho Palliho. „No tak nám řekni, jaké informace od tebe chtěli.“

„Nemám teď čas zabíhat do detailů.“

„Ty s těmi svými detaily!“ hartusí Drífa. „Myslíš si, že bych mohla na oslavě předstírat, že je všechno v naprostém pořádku, kdybych nevěděla, co jsi zase vyvedl?“

„Ale my už musíme jít.“

„Jódís na mně okamžitě pozná, že se něco děje.“

„Ty vždycky jen myslíš na to, co si myslí Jódís,“

řekne.

Drífa se na něj chladně dívá.

„V pořádku, všechno ti řeknu, až budeme doma,“

dodává Siggi.

„A já jsem si myslela, že už jsi mi všechno řekl,“

odpovídá dopáleně.

Siggi Palli se snaží odreagovat na mně: „Tvůj timing je zase jednou opravdu dokonalý.“

„Proč se zlobíš na Stellu?“ ptá se Drífa. „Je to jenom tvoje vina. A já chci okamžitě vědět, co jsi provedl.“

Siggi Palli pohlédne na hodinky. „Dobře,“ souhlasí.

„Ti, kdo mi poslali ty fotky, chtěli, abych jim obstaral kopie podkladů, do kterých můžu nahlížet na ministerstvu.“

„Ale tys to neudělal,“ konstatuje Drífa.

„Nemohl jsem jinak. Vyhrožovali mi, že fotky pošlou tobě a dají je na internet. To by nás zničilo.“

„O jaké podklady měli zájem?“ ptám se.

„Šlo o zprávy a poznámky, které se týkají plánované privatizace.“

„Mluvíš o důvěrných dokumentech vlády?“

„Jo.“

„A kdo si je převzal?“

„Nevím. Dostal jsem pokyn, že je mám uložit na určitém místě.“

„Neviděl jsi, kdo si pro ně přišel?“

„Ne, vždycky jsem hned odešel, jak mi bylo řečeno.“

„Vždycky?“

„Dvakrát.“

„Kde jsou ty dopisy, co jsi dostal?“

„Spálil jsem je.“

„Obálky taky?“

„Jo, úplně všechno.“

„Sakra.“

Drífa se na mě dívá. V modrých očích se jí zračí strach.

„Víš, kdo za tímhle svinstvem stojí?“ ptá se mě drsně.

„Zatím mám jenom neurčité podezření.“

„Ale jak ses k těm fotografiím dostala?“

„Náhodou.“

Najednou se otočí na Siggiho Palliho: „Proč jsi mi nic neřekl, když v létě ty dopisy přišly?“

„Copak jsem mohl?“ odpovídá. „Nechtěl jsem tě ztratit.“

Něco jako opožděné vyznání lásky. Drífu ovšem neobměkčí.

„Jsou to všechny fotky, nebo je jich víc?“ zeptá se.

„Jejich víc.“

„A taky jsou tady ještě negativy. Netušíš, kdo je má?“

„Momentálně se nacházejí na bezpečném místě,“

odpovím a beru si obě fotografie.

„Nemáš je ty?“ ptá se Siggi Palli.

„Vzhledem k tomu, jak se věci momentálně mají, o tom nemůžu říct nic víc.“

Drífa se rychle podívá do velkého zrcadla na chodbě. Pohodí světlými vlasy dozadu a prsty si trochu přejede po hezky namalované tváři.

„Proč tady stojíš jako solný sloup?“ zeptá se jí Siggi Palli ledovým hlasem. „Myslíš, že si kvůli tobě nechám zkazit party?“

Z jejích světle modrých očí sálá takový chlad, že by se pod jejím pohledem vřící gejzír v mžiku proměnil v led.

23

Ludmilla přináší láhev se sakramentsky drahým koňakem.

„Napijeme se na Rutu,“ říká, když kráčíme do schodů. „Jak se to řekne islandsky? Když držím smutek za mrtvého.“

„Nejspíš máš na mysli smuteční hostinu,“

odpovídám. „Ale ta se koná obvykle až po pohřbu.“

„Myslím, že teď je ten správný čas se napít.“

Pohodlně se usadí na pohovce, zatímco nám vařím espresso. Když se vrátím do obývacího pokoje, skleničky jsou naplněné.

Přiťukneme si.

„Milovaná Ruto,“ řekne Ludmilla tiše. Zírá na alkohol v baňaté skleničce, jako by byla zhypnotizovaná. A pak ji do sebe najednou obrátí.

Nalévám nám další. A ona zatím něco hledá v kabelce.

„Mohla bys to pustit?“ zeptá se a podává mi CD.

Mlčky poslouchám

neznámou hudbu. Zní

melancholicky. Vyjadřuje smutek a ztrátu. Třesoucí se tóny bez textu. A přesto vyjadřují víc než dlouhé řeči.

Jdou rovnou k srdci. Hovoří řečí pocitů.

Ludmilla se právě trochu napila kávy. Ale koňak si doslova lije do krku.

„Víš, vždycky jsem měla strach, že by se Rutě doma v Lotyšsku mohlo stát něco špatného, když s ní nejsem,“ říká. „Byla jsem přesvědčená o tom, že tady na Islandu bude v bezpečí.“

„Zlo řádí všude.“

„Dávala jsem na ni pozor, když jí bylo pět. A od té doby pořád.“

Ludmilla mi začne vyprávět o svém mládí v Lotyšsku. Tam bylo všechno úplně jiné než tady na Islandu. žádné hory. žádná láva. Jenom rovina a zalesněné kopce.

A také spousta jiných národů, zpravidla větších a mocnějších. Rusové, kteří tak dlouho všechno určovali. Ale také Poláci, Litevci a Estonci.

Všechno bylo tak jiné. Snad až na moře. Faxaflói17 a 17 Záliv v Atlantském oceánu při jihozápadním pobřeží Islandu; u jižního pobřeží zálivu leží Reykjavík.

Baltské moře.

Ludmilla a Ruta bydlely v hlavním městě. V Rize.

Leží taky na pobřeží, stejně jako Reykjavík. Otec zmizel krátce poté, co se Ruta narodila. Ludmilla ho viděla až mnohem později. Když zemřela matka.

„Nikdy nevím, kde je,“ říká. „Je neustále na cestách.“

„Co dělá?“

„Business.“

„Jako Sergej?“

Podívá se na mě svýma tmavýma očima. „Víš, otec kladl Sergejovi na srdce, aby dával pozor, aby se Rutě ani mně nic nestalo,“ říká. „Sehnal mi taky práci a lepší bydlení.“

„Jakou práci?“

„Prostě práci, abych vydělala peníze. Bylo to po převratu a já jsem se na tom snažila vydělat jako spousta ostatních. Nakoupit a prodat a tak.“

„A vydělávala jsi hodně?“

„Někdy ano. Ale přesto nejsem bohatá.“

„Pracuješ teď pro svého otce na Islandu?“

Znovu si nalije pořádnou dávku silného koňaku. A vyhýbá se odpovědi.

„Táta Rutu často dlouho neviděl, vlastně ji vídal jen občas, ale já moc dobře vím, že bude zuřit, až se dozví, co se s ní stalo.“

„Mluvila jsi s ním v poslední době?“

„Ne, ale zkrátka to vím. Víš, chovám se často jako on.“

„V jakém smyslu?“

Ludmilla mi pohlédne do očí. Vypadá to, jako by v jejich černé hloubi vzplanul rudý plamen.

„Jako když umřela máma,“ odpoví. „Prostě jen přecházela přes cestu. Přejel ji úplně ožralý chlap, jel strašně rychle. Později mi policie oznámila jeho jméno. A já jsem je předala Sergejovi, který ho dal tátovi.“

Odmlčí se. Na tváři se jí objeví tajuplný úsměv.

„A dál?“ ptám se. Jsem napjatá.

„A pak byl najednou konec. Hotovo.“ Hranou dlaně si rychlostí blesku přejede po krku. Pod bradou.

Význam je jasný. A hrozivý.

Vnímám, jak mi na zádech naskakuje husí kůže.

Beru si skleničku. Vyprázdním ji. A znovu si nalévám z láhve.

Ludmilla mě celou dobu pozoruje. S mírně pobaveným výrazem ve tváři, jako by tušila, jaký dojem na mě její slova udělala. A jako by ji to bavilo.

„Teď už jen potřebuju jméno,“ říká. „Sigvaldi mí slíbil, že mi pomůže, ale nevím, jestli to myslí opravdu vážně.“

„Co Valdi říkal?“

„Tvrdil, že je pravda, že ho Sergej poprosil, aby jednou za den Rutě zavolal, když jsme byli oba pryč.

Zavolal jí první den a Ruta mu řekla, že je všechno v pořádku. Pak požádal ostatní, aby na ni v následujících dnech dohlíželi, protože si myslel, že to není žádný problém.“

„Koho o to požádal?“

„Neuvedl žádné jméno. Nejprve chce celou záležitost objasnit sám a pak mi řekne.“

„Důvěřuješ mu?“

„Víš, já věřím jenom Sergejovi. Když mi řekne, že je to alespoň začátek, tak jsem klidná.“

Svírá skleničku oběma rukama. Naklání ji a točí s ní. Sleduje, jak se koňak šplhá po stěně skleničky a jak se na jejím dně dělá prohlubeň.

Jak jí to mám říct?

O Ófeigurovi jí nemohu říct nic. Je to přes to všechno můj klient.

Ale Audólfur? To zatracený prase si přece nezaslouží nic jinýho.

„Mohla bych ti říct jedno jméno,“ říkám nakonec.

Její ruce se najednou zastaví. Přestane se dívat na skleničku a podívá se na mě.

„Slyšela jsi něco o tom, co se stalo?“

„Ne všechno.“

„Tak co?“

„Ve středu večer se v bytě konala party. Přibližně dvacet čtyři hodin před tím, než jsem Rutu našla.“

Zírá na mě. Mlčí a čeká.

„Jsem si téměř stoprocentně jistá, že tam byl Audólfur Hreinsson.“

„Audólfur,“ zopakuje Ludmilla. Zní to, jako by si odplivla.

„Měl u sebe některé ze svých bodyguardů. Nejméně dva. Možná i víc.“

„Takže byli na party tři?“

„Tři nebo víc, nejsem si jistá.“

„Ale Audólfur tam byl.“

„Tím jsem si jistá.“

Zvedne skleničku oběma rukama. Nalije si koňak naráz do krku. „Co ještě?“ ptá se.

„Zkoumalo se sperma, které v ní našli. První výsledky ukazují na to, že pochází pravděpodobně od dvou lidí.“

„Od dvou,“ zopakuje Ludmilla.

„Předpokládají to.“

„V tom případě potřebuju dvě jména.“

„Pokus se je dostat z Valdiho.“

„Vidím, že nevěříš, že mi říká pravdu.“

„Valdi je Audólfurův strýc,“ odpovídám. „Určitě budou držet při sobě.“

„To jsem nevěděla,“ řekne. „Ale chápu, co tím myslíš. Krev a peníze, to je silné pouto.“

Postaví prázdnou skleničku před sebe na stůl, vezme si obal od CD a zamíří k věži.

„Chceš si to poslechnout ještě jednou?“ ptám se.

„Ne, teď ne. Musím už jít. Nemohla bys mi zavolat taxi?“

Na chodbě mě najednou obejme. Zaplní mi nos cizí vůní. A koňakovým polibkem ve mně zažehne bolestný oheň rozkoše.

A pak je pryč.

„Rty jsou dveřmi naděje.“

Říká máma.

24

Pátek

Co mi Ludmilla chtěla naznačit? Asi ne to, že její otec je nemilosrdný mafián.

Nebo snad ano?

Její zpověď mě celé ráno pronásledovala s nepříjemným pocitem. A pronásledoval mě také ten tajuplný úsměv, který měla na svůdných rtech, když mi dávala na srozuměnou, jak strašlivě skončil ten opilec, který přejel její matku.

Neustále jsem se tyhle myšlenky snažila odhánět.

Snažila jsem se místo toho soustředit na důležité úkoly dne.

Dnes ráno jsem konečně dostala kopie všech záznamů o nepokojích na tribuně pro veřejnost v Althingu v den, kdy zemřela Salvör. Ale nejenom to, co bylo odvysíláno ve zprávách. Taky ostatní materiál, který nebyl dostatečně napínavý nebo důležitý, aby se dostal na obrazovku.

Jistým způsobem mě zklamaly. Ani jeden z filmů nenaznačuje, kudy Salvör šla, než se ocitla mezi demonstranty a černými vestami.

Protože první záznamy byly provedeny teprve v okamžiku, když začal Ófeigur a jeho dva kamarádi protestovat. Zvedli velký bílý transparent s hesly psanými černým písmem. Mávali tím nad hlavami poslanců v plenárním sále. A vykřikovali své urážky.

Tou dobou už skupinka demonstrantů vytvořila něco jako zeď mezi Ófeigurem a bezradnými poslanci parlamentu.

Krátce nato se na tribuně vyrojila horda černých vest a začala postupovat systematicky. Nejprve se policisté snažili zatknout ty, kteří stáli nejblíže. Ale to chvíli trvalo. Chlapci se zahákli rukama. Semkli se. A dál se snažili chránit kamarády, kteří drželi transparent.

Najednou je vidět, že se Salvör ocitla uprostřed potyčky. Dvě černé vesty se ji snaží zadržet, ale ztrácejí ji. Přistává přímo na Ófeigurovi. Ten ji od sebe hrabě odstrčí. Salvör je odmrštěna a přistane na jedné z černých vest. Ta se dere dopředu. S úmyslem sebrat Ófeigurovi a jeho kamarádům transparent. Alespoň to tak vypadá.

Když do sebe Salvör a černá vesta vší silou narazí , Salvör to vymrští přes zábradlí. Řítí se do sálu. Vypadá to, že náraz byl nevyhnutelný.

Ale černá vesta ji neposunuje rukama pryč. Jenom Ófeigur.

Dívám se na všechno zas a znovu. Snažím se vzájemně započíst pozitiva a negativa.

Na jednu stranu nemůžu najít žádné argumenty pro to, aby mohl soud na základě filmových záběrů přišít Ófeigurovi něco víc než zabití z nedbalosti.

Samozřejmě od sebe Salvör surově odstrčil. Ale ze záznamů opravdu nevyplývá, že by ji chtěl úmyslně přehodit přes zábradlí.

Vypadá to, že Salvör zamířila tímto směrem až v okamžiku, kdy narazila do výbojné černé vesty.

Proto bych mohla záznamy použít na Ófeigurovu obranu, abych dokázala, že Salvöřina smrt byla nehoda.

Na druhou stranu by už jen samotné záběry stačily k tomu, aby se mu dokázala přinejmenším další dvě porušení zákona. Zaprvé samotná demonstrace na tribuně pro veřejnost. Zadruhé fyzické napadení černých vest. Ófeigur byl jedním z těch, kteří kladli odpor tak dlouho, až je policisté přimáčkli k zemi.

Dívám se zrychleně na poslední záběry na místě, kde se ukazuje, jak černé vesty odvádějí demonstranty s pouty na rukou po schodech. Někteří ze zatčených se šklebí přímo do kamery. Zdá se, že jsou se svým výkonem spokojení.

Cože? Kdo to byl?

Na chvíli mám pocit, že jeden ze spousty obličejů, které bylo možné na chvíli zahlédnout v pozadí, snad znám.

Vezmu do ruky dálkový ovladač a přetáčím video zpět. Pak se znovu dívám na krátkou sekvenci, na níž dvě černé vesty vyvádějí jednoho ze zatčených z tribuny ke schodišti.

O ně už zájem nemám. Soustředím se raději na tváře těch, kteří stojí stranou a sledují zatýkání. Několikrát přetočím film dopředu a dozadu. Pak film zastavím a znehybním obraz v okamžiku, kdy se na obrazovce objeví nezřetelná tvář.

Je to Siggi Palli.

Bezpochyby.

Stojí na schodech, které vedou do podkroví. Co zde v tuhle dobu pohledává? Byl tady snad celou dobu od okamžiku, kdy začala demonstrace na tribuně pro veřejnost? Nebo dokonce ještě déle? Nemohl vidět, jak došlo k tomu, že byla Salvör vtažena do kolotoče smrti?

No páni!

Proč mi o tom Siggi Palli nic neřekl? Zatraceně.

Ten chlap mi vážně dává zabrat. Obezřetně mi zamlčuje informace, idiot jeden.

Není pochyb, že toho ví spoustu o Icelandic Energy Advisors. Je to jasný jako facka.

Teď vidím, že mi taky zamlčel, že byl sám u tribuny pro veřejnost, když Salvör zastihl nemilosrdný osud.

Ale proč to mlčení? Co přede mnou skrývá?

Okamžitě mě napadá několik možností.

Ani jedna z nich není dobrá.

Možná mi od samého začátku lhal.

Zamykám videa do skříně na spisy. Pak se snažím celý případ na chvíli vymazat z krátkodobé paměti.

Sedám si k počítači a k telefonu a věnuji se úkolu, který pro mě je a bude vždycky nejdůležitější: Stellině prasátku.

Odpoledne volá Gudlaugur, Salvöřin kolega z rádia.

„Připadalo mi důležité ti oznámit, že celá ta záležitost s notebookem už není tak tajuplná,“ říká.

„Salvör ho nechala ležet v autě.“

„Díval jsi se do něj?“

„Ne.“

„Ty nejsi zvědavý?“

„Na co?“

„No na informace, které měla Salvör ohledně skandálu s úplatky. A taky na to, odkud měla informace.“

„Teď si dělám starosti hlavně kvůli její dceři,“

odpovídá unaveným hlasem. „Sigga nese smrt své matky velmi těžce.“

Samozřejmě.

Věděla jsem, že má Salvör dceru. Slyšela jsem to v televizi ten večer, co zemřela. Dívence je devět let, pokud si vzpomínám. Přesto jsem na ni nemyslela.

Každopádně ne jako na holčičku z masa a kostí, která najednou nečekaně ztratila mámu. Spíše jsem si ji uložila do paměti jako jednu ze spousty skutečností, o kterých sice vím, ale které se samotným případem nesouvisí.

S mým případem.

Copak jsem opravdu tak bezcitná?

Večer dostávám konečně dopis od Raggiho. Kopii výtisku telekomunikační společnosti. Seznam všech telefonátů, které Salvör uskutečnila v posledních čtyřech týdnech z pevné linky i z mobilního telefonu.

Telefonovala hodně. A hodně lidí jí volalo.

Seznam od Landssíminnu čítá spoustu stran. Je na něm na vteřinu přesně zaznamenáno, kdy který hovor začal a kdy skončil. Ale nejsou zde žádné informace o tom, komu telefonní přípojky patří. Tady jsou jenom telefonní čísla a časy volání.

Kruci!

To je vážně idiotská práce. Bude nutné projet celý seznam a napsat ke každému číslu odpovídající jméno.

Většinu si nechám na zítřek. Zato se podívám hned na poslední stránku. Seznam Salvöřiných telefonátů v osudný čtvrtek.

V tento den měla dvanáct telefonních hovorů a pokaždé použila mobilní telefon. Ale voláno jí bylo čtrnáctkrát.

Zadávám jedno číslo po druhém do telefonního seznamu na internetu. Na obrazovce se mi objevuje, kdo je pod daným číslem zaregistrován.

Ze všeho nejdříve chci vědět, komu volala naposledy. Komu patří mobilní telefon, do kterého mluvila pouhou půlhodinu před svou smrtí.

Odpověď se rychle objeví na obrazovce. Nic zvláštního. Volala své dceři.

Procházím si dál seznam ze čtvrtka. Postupně objasňuji jedno číslo za druhým.

Vypadá to, že většina z nich nějakým způsobem souvisí s tím, co mě zajímá nejvíc: se skandálem s úplatky. Ale onoho rána volala dvakrát také sekretáři ministra hospodářství. A dvakrát je tady mobilní telefonní číslo Jódís, jeho dcery.

Nakonec mi chybí už jen informace o jednom účastníkovi. Jeho číslo není v telefonním seznamu Landssíminnu udáno.

Salvör na tohle tajuplné číslo volala dvakrát.

Nejprve brzy ráno, kolem půl deváté. Telefonát byl velmi krátký, trval přesně minutu. Ve čtvrt na jedenáct volala znovu a mluvila necelých jedenáct minut.

Ale později jí tohle číslo volalo. Bylo před půl druhou. Tenhle rozhovor trval necelé dvě minuty.

Tři telefonáty během několika hodin.

S kým mluvila?

Znám jenom jeden způsob, jak zjistit, komu číslo patří. Zvedám sluchátko. Vytáčím číslo. Zvoní to.

Jednou. Podruhé. Potřetí. Počtvrté.

„Prosím.“

Ten hlas znám.

Siggi Palli.

25

Jódís Angantýsdóttir je na cestě na americkou ambasádu.

Okamžitě poznám, že nemá zájem se se mnou sejít.

Chce mě odbýt starými známými výmluvami. že na to teď nemá čas. že musí využít každou minutu, aby se připravila na oběd u velvyslance.

„Potrvá to jen čtvrt hodinky,“ namítám. „Nebude lepší to vyřešit hned a mít to za sebou?“

Zatímco se ve svém stříbrném žihadle řítím k Jódís domů, v duchu si ještě jednou procházím nečekaný telefonát se Siggim Pallim.

Vůbec mu nepřipadalo vtipné, že slyší můj hlas v telefonu, „Odkud to číslo máš?“ zeptal se hned. Jako by to bylo důležité státní tajemství.

Ale neprozradila jsem mu to. Nevím, proč bych mu měla dávat další možnost, aby si mohl připravit další lži.

Zato bude mnohem lepší, když ho budu konfrontovat s novými fakty. Tváří v tvář. Pak taky budu moci vidět, jak reaguje.

Jódísin byt se nachází v nejvyšším patře nového výškového domu na břehu. Je odsud nádherný výhled na Faxaflói a horské pásmo na západ a na sever od hlavního města. Od příkrých svahů Esji18 až po bílý vrcholek ledovce na Snaefellsnes.19

Jódís vypadá v červené zatraceně dobře. Kostým se báječně hodí k červenozlatým vlasům, které se jí vlní nad vysokým čelem, rámují oválné tváře a dopadají na štíhlý krk.

„Mám málo času,“ říká a gestem mi naznačuje, abych vešla do světlého obývacího pokoje, kde jsou velká okna s výhledem na tiché moře a důstojné hory.

„Ministr už je na cestě sem.“

Nabídne mí, abych se posadila na hlubokou koženou sedačku. Sama si sedne do křesla naproti mně a nedůvěřivě si mě prohlíží.

„Jak už jsem říkala do telefonu, nemůžu ti o Salvör 18 Nejvyšší hora v okolí Reykjavíku, patřící k siluetě města.

19 Poloostrov, nejzápadněji položené místo na Islandu s nádhernou nečinnou sopkou Snaefellsjokull, která je pokryta ledovcem.

vlastně říct vůbec nic,“ pokračuje. „Samozřejmě jsem věděla, kdo to je, protože už dlouho v rádiu uváděla zprávy o politické práci vlády, ale osobně jsem se s ní stýkala minimálně.“

Vysvětluji Jódís, že se snažím zrekonstruovat poslední hodiny života mladé novinářky, abych si udělala lepší obrázek o událostech, které vedly k její smrti.

„Salvör zrovna sledovala záležitosti týkající se procedurálních chyb, které dostala a které nějakým způsobem souvisejí s ministerstvem hospodářství.“

„Jaké procedurální chyby?“ ptá se Jódís.

„Úplatky v souvislosti s privatizací.“

„Úplatky?“ zopakuje. „Kdo rozšiřuje takové pomluvy?“

„Neptala se tě ve čtvrtek právě na tyhle pomluvy?“

„Proč si myslíš, že se mnou Salvör v ten den mluvila?“

„Vím, že jste spolu mluvily. Zavolala ti v 10:46

ráno. Rozhovor trval šest minut a třicet čtyři vteřin. Co chtěla?“

Jódís si špičkou jazyka rychle přejede po rudě namalovaných rtech. „Ano, chápu, dostala jsi přehled jejích telefonátů.“

Dívá se na mě, aniž by hnula brvou. Zdánlivě zamyšleně si pohrává s širokým zlatým náramkem, který má na pravém zápěstí.

„Salvör mi onoho rána zavolala,“ říká, „ale šlo o to, že mě požádala, abych jí pomohla domluvit na později schůzku s ministrem kvůli rozhovoru. Měl moc práce, a proto se s ním osobně nesetkala. Ale nezmínila přede mnou žádné fámy tohoto druhu.“

„Vůbec jsi s ní o tomto tématu nemluvila?“

„Ne, měla zájem o podrobné interview s ministrem o stavu jednání po jeho rozhovorech s americkou delegací, to je všechno.“

„A co? Uskutečnil se ten rozhovor?“

„Ne, ministr na to ten den neměl čas.“

„Takže jsi o její prosbě mluvila s Angantýrem?“

„Ministr o jejím přání věděl.“

„Od tebe? Nebo od svého sekretáře na ministerstvu?“

„Salvör říkala, že o rozhovoru mluvila i se Sigurdurem Pálmarem.“

Jódís je chytrá. To je jednoznačné. A má se neustále na pozoru.

Snaží se, aby to vypadalo tak, že na mé otázky odpověděla, ale poskytuje minimum informací. Chová se jako zkušený politik.

Proto jdu rovnou k věci: „Co myslíš, kdo připadá v úvahu, že přijal úplatek od společnosti Bushron?“

„Připadá mi naprosto scestné, že by k něčemu takovému došlo.“

„Podezřelí jsou přece v první řadě ti, kdo pracují pro ministerstvo a privatizační výbor, ne? A možná taky vlivní poslanci.“

„Vždycky se najde dost lidí, které baví šířit pomluvy a lži o lidech, kteří řídí zemi. Ale doufám, že ty snad nepřispíváš k tomu, aby se těmto nechutným pomluvám urovnávala cesta.“

„Co mi můžeš říct o IEA, o Icelandic Energy Advisors?“

Jódís najednou ztuhne. Sedí v křesle jako socha.

Dokonce i prsty, které si hrály se zlatým náramkem, se přestanou hýbat.

„Tenhle název jsem ještě nikdy neslyšela,“ odpoví nakonec a znovu si začne hrát s náramkem. „Je to nějaká firma poskytující consulting?“

Usměji se.

Jsem přesvědčena o tom, že mi lže. Stejně jako Siggi Palli. Jen je v tomhle umění mnohem schopnější než on.

„Možná tu firmu zná tvůj otec…,“ nadhodím.

Zachrání ji zvonek. Někdo zvoní u vchodových dveří.

Jódís pomalu vstane a klidně vyjde ve svých červených botách na vysokém podpatku z obývacího pokoje. Má energické pohyby. Ale současně jemné.

Je sexy.

Slyším, jak s někým mluví vepředu na chodbě. Pak do obývacího pokoje přijde otec s dcerou.

Angantýr se taky vyparádil. Pod černým zimním kabátem má

tmavomodrý

oblek.

K

tomu

pestrobarevnou kravatu onoho typu, o kterém si politikové myslí, že ukáže voličům, že se zajímají o módu.

A společně vypadají opravdu fantasticky. Hezký pár v elegantním oblečení.

Máki měl pravdu. Vypadají spíše jako manželský pár než jako otec s dcerou. I když věkový rozdíl je jednoznačný.

„Pan ministr nikdy ani neslyšel o firmě, na kterou jsi se mě ptala,“ tvrdí Jódís. „Takže ta firma pro ministerstvo ještě nikdy nepracovala.“

Vstanu.

„Setkal jsi se se Salvör ten den, kdy zemřela?“ ptám se Angantýra.

„Ne,“ odpoví a nasadí svůj obvyklý úsměv. „Věděl jsem, že se mě snažila několikrát zastihnout, ale bohužel jsem na ni neměl čas. Opravdu je to škoda, když člověk uváží, co se pak stalo.“

Zvědavě se na mě dívají, jako by se snažili odhadnout, jestli jsem s jejich odpověďmi spokojená.

Jestli jim věřím.

Usilovně se snažím nedat nic najevo.

„Kde máš kabát?“ zeptá se nakonec Angantýr a obrátí se na svou dceru.

Společně jedeme ve výtahu. Všichni tři.

„Obávám se, že ti náš rozhovor moc nepomohl,“

řekne Jódís.

„Všechny informace jsou užitečné.“

„Klidně mi zavolej, když budeš mít další dotazy,“

dodává. „Kdykoli.“

Automatický úsměv však není vidět v jejích očích.

Řidič otevře oboje dveře černé ministerské limuzíny a pak se s oběma žene do centra města.

Ti dva vypadají, že mají všechno, co svět může nabídnout. Bohatství. Moc. Krásu. Ale lesklé obrázky se mi nikdy nezdají. Realita není lesk ani glazura.

Kromě toho je špína pod vyleštěným povrchem nejlépe patrná.

„Nejstrašnější příšery se rády schovávají v idylických jezerech.“

Říká máma.

26

Siggi Palli mě pronásleduje.

Ale ne osobně. Pronásleduje mě jeho stín.

Nechal mě ve štychu. Přesto se mi někde v nejhlubším koutě srdce ještě pořád míhají bolesti starých pocitů, které se nedokáží smířit s tím, že je to naprosto beznadějný idiot.

Zatracená naivita!

Proč jsem neřekla Drífě rovnou „ne“?

Ale teď už je to pláč nad rozlitým mlékem. Budu muset dojít až na konec téhle trnité cesty.

Mám chuť ji vidět osobně. Maríu. Samozřejmě je mi jasné, že je zezadu a zepředu jasně označená: „Pozor –

vysoké napětí – životu nebezpečno!“

Někdy je vážně legrační odvážit se až na okraj propasti a tam tančit. Musím jenom dávat pozor, abych se nezřítila.

Jako obhájkyně Siggiho Palliho se nesmím za žádných okolností pokusit ovlivnit její očekávanou výpověď před soudem. Proto musím postupovat s maximální opatrností.

Ve městě je naprosté bezvětří. Po dlouhé době je to první den, kdy svítí slunce.

Pohodlně jsem se usadila ve svém mercedesu na parkovišti nedaleko Maríiny školy. V klidu vyčkávám, až vyjdou děti. Využívám čas a pročítám si zprávu o Salvöřině pitvě. Dostala jsem ji dnes ráno a právě se dívám do odborné části. Tu a tam zvednu oči od podkladů, abych zkontrolovala vchodové dveře do školy. A když zazvoní telefon, zvednu ho.

Je to Máki. Je hrozně vytočený.

Povede se mi ho uklidnit. Utlumit nesrozumitelný proud řeči. Přinutím ho k tomu, aby začal znovu od začátku a aby mi srozumitelně sdělil, co ho tak vyvedlo z míry.

Záhy jeho rozčilení chápu.

Je nezaměstnaný. Na dlažbě. Všechno kvůli té hezké zprávě o hlídací službě Audólfura Hreinssona a Pornovaldiho a o nacistické minulosti starého dědečka.

Rodina reagovala na článek tím, že skoupila veškeré akcie Zpravodajské sítě a šéfredaktora vyhodila.

„Ti dva včera pozdě večer předložili majitelům návrh a pak celou noc naléhali, až byla kupní smlouva dnes ráno podepsána,“ říká Máki nakvašeně.

„To nemyslíš vážně…“

„Audólfur Hreinsson převzal okamžitě pozici předsedy představenstva a jeho prvním úředním výkonem bylo, že mi dal padáka. Když jsem přišel do práce, byl jsem okamžitě předvolán do kanceláře jednatele. A tam seděl Audólfur v křesle, celý v černém od hlavy až k patě, a s úšklebkem mi oznámil, že mám kanceláře redakce okamžitě opustit.“

„Jak si ti dva můžou dovolit koupit nový podnik?“

„Na takové obchody nepotřebuješ peníze,“ odpovídá Máki. „Prostě převzali dluhy a zbytek zaplatili akciemi firem, které jim patří.“

„Dostal jsi písemnou výpověď?“

„Audólfur mi dal směšný dopis, který jsem ještě nečetl.“

Nadále sleduji, co se děje ve škole, zatímco dávám Mákimu možnost, aby se odreagoval.

„A ani jsem si ještě nesbalil věci, když za mnou přišel Tóti Blbounek, šklebil se a oznámil mi, že přebírá mé místo!“ křičí do mobilu. „Jen si to představ, tahle neschopná onuce se stala šéfredaktorem. A to první, co pro nové majitele udělal, bylo, že stáhl mou zprávu a omluvil se. Tomu nebude trvat dlouho, než ztratí respekt, který má naše Zpravodajská síť u čtenářů.“

Z hlavního vchodu vycházejí první školáci.

„Musím jít,“ vpadnu mu do řeči. „Pak mi zase zavolej.“

Maríu poznám okamžitě podle fotografií. Je vysoká a hubená, má hustě, světlé vlasy do půli zad a baví se s jinou dívkou. Ale rozejdou se na chodníku. Každá jde jiným směrem.

Pozorněji sleduji ze svého vozu. Když mi ale dojde, že je na cestě do nedalekého nákupního centra, projedu kolem ní ve svém stříbrném žihadle na parkoviště. Pak se zanořím do davu a sleduji ji.

María jde rovnou do restaurace. U pultu si objedná jídlo, pak se posadí ke stolu a vytáhne si ze školní brašny noviny.

I já přece můžu mít hlad. Objednávám si cheesburger a džus. Pak se rozhlížím, jako bych hledala nějaké dobré místo. Zamířím rovnou ke stolu, kde si María listuje v novinách.

„Je tady volno?“ zeptám se.

Přikývne, ale ani se na mě nepodívá.

Její objednávka je hotová před tou mou. María se vrací ke stolu s ostrou pizzou. Spousta salámu a papriky. Taky sklenice limonády. A velká porce zmrzliny, která se topí v jahodové polevě.

Když se za chvíli vrátím, věnuje María veškerou pozornost jídlu. Za každým kouskem pizzy putuje do krku vrchovatá lžíce červené zmrzliny.

Pizza se zmrzlinou? Podivná směsice.

Najednou jako by María vycítila můj zvědavý pohled.

S pusou plnou pizzy a zmrzliny ke mně vzhlédne.

Má hezké oči v podélném obličeji. Velké, světle modré a hluboké. Nechápu však, co na takové vychrtlé holce Siggi Palli vidí. Kromě těch očí. A světlých vlasů.

Vypadají opravdu hezky.

Co jen mi připomíná?

Snad ne téměř zapomenutý obraz v zrcadle?

Ne, to ne.

Takový nesmysl.

Okamžitě v sobě ten nápad zadusím. Odháním ho od sebe.

„Něco takového jsem ještě nikdy nezkoušela,“

říkám a snažím se přátelsky usmát. „Je pizza se zmrzlinou fakt dobrá?“

„Ani já jsem to ještě nikdy dohromady nejedla. Až dneska,“ odpoví a setře si červený zmrzlinový krém z úst. „Ale prostě jsem najednou dostala chuť na zmrzlinu s pizzou.“

„A je to dobré?“

„Jo. Je to vážně strašně dobrá směsice.“

„Možná si pak dáš hamburger se zmrzlinou, ne?“

Neodpovídá. Místo toho si v klidu nacpe další kus jídla do pusy.

„Já bych to v žaludku neudržela,“ říkám.

„Mně po jídle nikdy není špatně.“

„Vážně?“

„Ne, jenom někdy ráno, ale jinak celý den vůbec. A je jedno, jaké divné věci jím.“

Rychle jsem snědla svůj cheesburger. Pak se opřu na židli, upíjím džus pruhovaným brčkem a pozoruji Maríu.

Je neuvěřitelné, jaký má ta holka apetit. Vždyť je tak štíhlá. Některé dívky zkrátka nepřiberou. I když jí za dva nebo za tři.

Za dva?

Zmocňuje se mě zlé podezření.

María se pouští do divných kombinací. A ráno jí bývá často špatně.

Vysvětlení se dostaví jako blesk z čistého nebe.

Ne, to snad ne!

Náhle se mi nedostává vzduchu.

María si všimne, jak mi je. Je to patrné na nejistotě, která jí najednou vyzařuje z modrých očí.

Co teď?

Rychle probírám všechny možnosti. Docházím neustále ke stejnému výsledku: Musím se ujistit.

„Jednou jsem byla ve stejné situaci jako ty. To jsem taky měla chuť na samá zvláštní jídla,“ říkám dýchavičně.

„V jaké stejné situaci?“ ptá se.

„že jsem musela jíst za dva.“

María zrudne. Podvědomě si přitáhne bundu k pasu.

„Ještě to není vidět,“ uklidňuji ji. „Jsi teprve na začátku, že?“

Vyhne se mému pohledu. Jako by mi nechtěla odpovědět.

„Myslím, že jsem teprve ve třetím měsíci,“ zamumlá nakonec.

Ve třetím měsíci?

Od prvního letního dne už uběhlo více než půl roku.

Ode dne, kdy mělo dojít ke znásilnění.

Říkal Siggi Palli pravdu o svém vztahu k Maríe?

Netrval jejich vztah celé léto?

Nebo je otcem jejího dítěte někdo jiný?

27

Pitevní zpráva mi vrtá hlavou.

Většina z toho se dá vlastně logicky vysvětlit. Jsou zde popisovány spousty zranění, která si Salvör způsobila při pádu do plenárního sálu. Zejména na hlavě, na prsou a na zádech. Očividně spadla na jeden ze stolů nejprve hlavou a pak dopadla na velmi tvrdou podlahu. Při tom se jí nejspíš zarazil roh stolu do zad.

Nic z toho mě nepřekvapuje.

Vypadá to, že všechno souhlasí s danými skutečnostmi místa činu a s fakty, která se dají vyvodit z filmových záznamů.

Ale chybí uspokojivé vysvětlení dvou detailů.

Zaprvé byl nalezen jemný vpich do srdce. Jako by se Salvör při pádu zapíchla do zad tenoučká pletací jehlice a pronikla až k srdci. A znovu byla vytažena, protože nic takového nebylo v těle zesnulé nalezeno.

Ve zprávě se poukazuje zejména na to, že i přes opakované snahy nebyla v těle objevena žádná kovová částice, která by tuto ránu vysvětlovala.

Zadruhé konstatoval soudní lékař nezvykle vysokou hodnotu adrenalinu. Vysvětluje, že tělo při nebezpečí samo od sebe produkuje tohoto hormonu hodně. Přesto byl v Salvöřině těle nalezen v mnohem vyšší koncentraci, než je za těchto okolností obvyklé.

Oba detaily však nijak neovlivní patologův závěr, že Salvör zemřela na zranění, která si přivodila při pádu do plenárního sálu v Althingu.

Přesto okamžitě přemýšlím, jestli by tyhle dva zpochybňující detaily mohly nějakým způsobem prospět mému klientovi.

Mívají u sebe policisté nějaké dlouhé, špičaté předměty? Něco, o co by se mohla Salvör píchnout, než spadla do sálu?

A když se tohle „něco“ mohlo zapíchnout až do srdce, mohlo to pak přispět k její smrti stejně jako pád?

A proč vlastně ne?

Jako tonoucímu je mi jasné, že je to jen tenké stéblo.

Ale přece jenom jistá možnost.

Pokládám zprávu na psací stůl. Ohřívám si vodu.

Rychle do sebe převrátím šálek silného espressa, než přijde Siggi Palli.

Je evidentní, že je ve stresu. Předkládám mu přehled telefonátů. Prošla jsem veškerá data od Landssíminnu.

Vypracovala jsem seznam všech hovorů, které vedla se Siggim Pallim. Vyplývá z něho, že spolu mluvili často.

Nejenom v posledních dnech, ale také v týdnech předtím.

Očima přelétne časy telefonátů.

„Většina z toho může souhlasit, protože se na mě často obracela, aby získala informace, nebo mě žádala o pomoc, když chtěla vést rozhovor s ministrem,“ řekl, když si všechno přečetl. „V ten osudný čtvrtek jsme spolu určitě mluvili dvakrát dopoledne. Když mi zavolala poprvé, měl jsem hodně práce, a proto jsem se její prosbě nemohl adekvátně věnovat. Když zavolala podruhé, měl jsem víc času. Ale nevzpomínám si, že bych jí volal odpoledne.“

„Jsi si tím jist?“

„Ano, něco takového bych si přece pamatoval.“

„A jak si potom vysvětluješ, že tenhle telefonát je uložen v počítačích Landssíminnu?“

Přemýšlí. Znovu se podívá do seznamu. „Ne, počkej,“ řekne najednou. „Nemohl jsem jí volat, protože jsem tou dobou svůj mobil neměl vůbec u sebe.“

„Ne?“

„Ne, dopoledne jsem měl nějaká jednání a na jednom z nich jsem telefon zapomněl. Proto jsem ho taky nemohl používat, až večer. U Landssíminnu muselo dojít k nějaké chybě.“

„S kým jsi měl jednání?“

„Toho rána jsem musel být na několika krátkých poradách.“

„Kdy se mobil znovu objevil?“

„Ležel na mém psacím stole, když jsem se kolem šesté vrátil na ministerstvo.“

„Nebyla u něj žádná zpráva?“

„Vycházel jsem z toho, že ho našel někdo z mých zaměstnanců na ministerstvu a přinesl mi ho do kanceláře. Dřív se to stalo už několikrát. Ale nerozumím tomu, proč si myslíš, že je to nějak důležité.“

„Jestli říkáš pravdu a přehled od Landssíminnu souhlasí, tak někdo krátce před polednem volal Salvör z tvého telefonu. Nepřipadá ti to divné?“

„To jo.“

„Chtěla bych vědět, kdo jí volal a proč k tomu použil tvůj mobilní telefon.“

„Na to ti nedokážu odpovědět.“

„Kdybys mobil zapomněl v Angantýrově kanceláři, mohl by ho použít on, ne?“

Otázka ho zasáhne naprosto nepřipraveného. „Proč by měl ministr Salvör najednou volat, když se jí celé dopoledne snažil jít z cesty?“

„Proč s ní nechtěl mluvit?“

„Angantýr věděl, že Salvör je posedlá tou takzvanou úplatkářskou aférou s Bushronem, a proto neměl zájem s ní mluvit.“

„Jsi si jist, že svůj názor nezměnil?“

„To pokládám za velmi nepravděpodobné.“

„Ale ten telefonát vzbuzuje otázky. Nějaký důvod existovat musel.“

Siggi Palli pokrčí rameny.

Přecházím k dalšímu bodu na pořadu dne.

„Co jsi pohledával u tribuny pro veřejnost, když byla demonstrace v plném proudu?“

„Odkud víš, že jsem tam byl?“ ptá se.

„Mám své zdroje. Proč jsi mi o tom nic neřekl?“

„Nezeptala ses mě.“

„Viděl jsi, jak došlo k tomu, že se Salvör ocitla uprostřed potyčky?“

„Sledoval jsem hlavně demonstraci,“ odpovídá.

„Ale připadalo mi, jakoby Salvör přišla z jednací místnosti, která se nachází nahoře, a pak vlítla těm buřičským holým lebkám přímo do náruče.“

„Přišla z té místnosti sama?“

„Myslím, že ano. Proč?“

„Ty ses tam s ní nesetkal, nebo snad ano?“

„Ne.“

„A ani jsi u ní neviděl Angantýra?“

Siggi Palli na mě mlčky hledí a zavrtí hlavou.

„Salvör měla na zádech jakýsi vpich. Buď ji někdo píchl tam nahoře, nebo až při pádu do plenárního sálu,“ pokračuji. „Nevíš, jestli jsi neviděl něco, co by jí tuhle ránu mohlo eventuálně způsobit?“

„Chceš tím naznačit, že ji mohl někdo na tribuně pro veřejnost píchnout do zad?“ ptá se udiveně.

„Co já vím?“

Chvíli o tom přemýšlí. Pak znovu zavrtí holou hlavou. „Pro to nemám vysvětlení,“ odpoví.

„Ani já ne. A otevřené konce prostě nemám ráda.“

Podívá se na hodinky. Je jasné, že chce rozhovor co nejrychleji ukončit. Hodí se mi to.

Musím s ním probrat už jen jednu věc.

„Je možné, že je s tebou María těhotná?“ ptám se bez dlouhých řečí.

Zbledne. „Jak jsi na něco takového přišla?“ zeptá se nevrle.

„Tak je to možné?“

Do tváře se mu vrátí červená barva. „Používal jsem kondomy, jestli myslíš tohle.“

„Pokaždé?“

„Jo, nejsem naprostý idiot, i když si to možná myslíš.“

„Ale jestli je i přesto těhotná, tak co potom?“

Siggi Palli se přestane ovládat. „To mi nepřišiješ!“

vykřikne popuzeně. „Tak šla prostě do postele ještě s někým jiným.“

Všimnu si, jak se mi z nejhlubších temných prostor mozku zvedá potlačená hořkost. Ale přesto se mi podaří se ovládnout, „Kde jen jsem tuhle směšnou omluvu asi slyšela?“

ptám se tak pohrdavě, jak jen můžu.

Jenže Siggi Palli se ještě pořád nenaučil stydět.

„V kolikátém už je měsíci?“ zeptá se.

„Co tím myslíš?“

„Jen doufám, že je ještě dost času na potrat.“

28

Můj páteční gourmetský večer byl jedno velké fiasko.

Zkrátka a dobře se mi nedaří očistit ducha od neradostných událostí dne. Visí nade mnou jako noční můra, která mi bere vzduch. A nechává znovu povstat strašidla minulosti.

Konzumuji chutná jídla, aniž bych si je ve skutečnosti vychutnala. Pak požádám o milost Jackieho. Nutím ho k tomu, aby mi svět trošku změkčil. Úplně pomaloučku. Aby každým hltem trošku víc odstínil křiklavé barvy.

Ale tentokrát se ani mé skvělé ohnivé vodě nepodaří zavřít dveře před studenou realitou.

Jdu do koupelny. Napustím si vanu s tak horkou vodou, jak jen to snesu. Ponořím se do pěny. A dál si pohrávám s Jackiem.

Samozřejmě vím, co mi dělá starosti a nenechává mě v klidu, zatraceně.

Siggi Palli znovu otevřel staré rány. Se stejně netaktní zbabělostí jako dřív. Provrtal mě slovy. Už zase.

Zatracenej hajzl.

„To mi nepřišiješ,“ řekl.

Stejná zrada. Od té doby, co se mi v ten strašný podzim zhroutil svět, se vůbec nezměnil. Bylo mi čtrnáct. Bylo to poté, co jsem zjistila, že jsem těhotná.

Víc než měsíc potom, co táta Siggiho Palliho vyhodil a mě důkladně zmlátil.

Vůbec by mě nenapadlo, že bych mohla být v jiném stavu. To máma si dokázala spočítat dvě a dvě, když jednou ráno viděla, jak ve vaně zvracím.

Okamžitě mě poslala na vyšetření.

Až potom jsem měla pocit, že jsem uvízla v odporné bažině. Jako bych se nemohla pohnout ani potopit.

Po několika dnech jsem se potají vytratila, abych se setkala se Siggim Pallim.

Nedokázal poslouchat pravdu. „To mi nepřišiješ!

Nespala jsi i s někým jiným?“

Jednu jsem mu vrazila. Naprosto automaticky.

Trochu se mu natrhl spodní ret. Po bradě mu pomalu tekla krev.

Poslední milý pozdrav.

Odložím skleničku s Jackiem. Ruce ponořím do pěny. Pevně k sobě přitisknu stehna. Držím se za břicho.

Máma převzala režii. Něco takového se ještě nikdy nestalo. Dosud vždycky všechno zařizoval on. Oba na mě doráželi. Směla jsem říct jen ano. Než by bylo embryo moc velké. Abych ho mohla vyhnat z těla.

Ona byla hlasem rozumu.

Líčila mi, jak beznadějný by byl můj život, kdybych se v patnácti stala samoživitelkou. Neustále opakovala, že si zasloužím lepší budoucnost. že bych měla jít do školy. Vzdělávat se. Dělat kariéru na jihu u nějakého dobrého zaměstnavatele.

Táta byl jen vzteklý.

„Ty nejsi jenom kurva,“ řekl mi s tou svou starou známou prudkostí v hlase. „Ty seš blbá kurva. Jsem si jistej, že to není naposledy, co si necháš udělat dítě od nějakýho přiblblýho idiota.“

Neměl pravdu.

Jako vždy.

Potrat byl jako příšerná noční můra. Ponižující týrání před čumily.

Vždycky jsem se bránila vzpomínkám na svůj stav během těch dávno uplynulých mizerných dnů. Když se mi podařilo vymanit. Po prvním roce na gymnáziu.

Když jsem měla konečně dost potřebné vůle a disciplíny, abych mohla vzít život do vlastních rukou.

Beznaděj jsem rázem zavřela do nejtemnějšího podzemního bunkru vzpomínek. Tam, kde navždy vládne ledový chlad.

Když jsem se z nemocnice vrátila domů, dlouhé týdny a měsíce jsem se snažila očistit tělo a duši od toho léta, které začalo tak nádherně a skončilo jako hororový film.

Sprchovala jsem se ráno. Pak znovu v poledne. A pak večer. Dlouho jsem stála pod horkou sprchou, aniž bych myslela na něco jiného než na prudký proud, který ze mě měl smýt bolest a pocit špíny a nečistoty.

Máma si dělala starosti. Táta jenom zuřil. A nakonec se přestal ovládat.

„Takhle to dál nejde, sakra!“ zařval jednoho dne a hnal se do koupelny, aniž by zaklepal.

Civěl na mě, jak tam stojím úplně nahá. Rozpoutaný vztek mu čišel z každičkého póru. Ale velmi rychle se v jeho rozpáleném pohledu zablesklo i něco jiného.

Přišla jsem na to před ním. Viděla jsem, jak se mu v očích skrývá oplzlá vášeň.

Tělesný chtíč.

Chtěl mé tělo. Jako Siggi Palli na jaře.

To je mi ale odhalení!

V tom okamžiku jsem přišla na to, že i já mám moc.

Moc nad svým otcem.

Napřímila jsem se pod proudem vody. Vyšla jsem ze sprchy. Ohnula jsem se pro ručník. Znovu jsem se narovnala a trochu jsem roztáhla nohy. Pak jsem se před ním začala pečlivě utírat. Měkkým ručníkem jsem si drhla stehna. Břicho. A prsa.

Celou dobu se na mě díval. Neřekl ani slovo.

Nakonec jsem pustila ručník na zem. Rovnou mezi nás. Šla jsem nahá k velkému zrcadlu. Vzpřímená, s narovnanými zády. Jako bych byla čerstvě zvolená královnou krásy. Chvíli jsem se pozorovala. Odhrnula jsem si mokré vlasy z prsou. A položila jsem prsty na bradavky, kterých neměl Siggi Palli nikdy dost.

Cítila jsem, jak na mě celou dobu spočívá otcův pohled.

Nakonec jsem se na něj podívala. Bez váhání. V

zrcadle. Dělala jsem, jako bych najednou uzrála ve zkušenou ženu, které vůbec nevadí, že ji pozorují lačné oči. Právě naopak.

A usmívala jsem se.

V tom okamžiku to taky pochopil.

Konečně.

Byl z toho úplně vyřízený. Odvrátil pohled.

Třesoucí se rukou si přejel po hlavě.

Páni!

Vyhrála jsem nad ním. Poprvé ve svém životě. Byl to vážně skvělý pocit.

Ale nedokázala jsem se zastavit. Musela jsem mu uštědřit ještě jednu ránu. Otočila jsem se. Šla jsem k němu.

„Nechceš mi pomoct s utíráním?“ zeptala jsem se s úsměvem na rtech.

Utekl na chodbu.

Stála jsem ve dveřích. Dívala jsem se za ním. A potupně jsem se smála.

Už jsem neměla strach.

Později

opovržení

nahradil

strach.

A

pomstychtivost.

Během následujícího roku nedodávalo mému životu nic takový lesk jako mé úspěšné pokusy o používání moci vůči otci.

Večer jsem se napůl nahá procházela po obývacím pokoji, když se díval na televizi. Užívala jsem si, když mě sledoval pohledem.

Někdy si sedl ke mně na postel, když už jsem ležela v posteli. Beznadějně se se mnou snažil bavit o něčem, o čem si myslel, že by mě to mohlo zajímat.

Pak jsem vždycky našla nějakou záminku, proč ještě jednou vstát. Dělala jsem, jako bych něco hledala.

Cupitala jsem nahá po pokoji.

Naposledy si přede mnou klekl. Pevně mě objal rukama. Zabořil mi tvář do světlého podbřišku a začal vzlykat.

V tom okamžiku se ve dveřích objevila máma.

Nikdo z nich neřekl ani slovo.

Vstal. Mlčky vyšel ven. A už do mého pokoje nikdy nepřišel.

O rok později jsme s mámou odešly. Ale každá jiným směrem.

„Neutápěj zlost ve vlastních slzách.“

Říká máma.

29

Sobota

Ludmilla má nebezpečnou náladu.

Není to na ní vidět. Při povrchním pohledu se chová dokonce poměrně netečně. Pomalými kroky vejde do mého obývacího pokoje. Sedne si na pohovku. Položí si ruce do klína. Důkladně si mě prohlíží. Ale tváří se tvrdě. A tmavé oči pečlivě skrývají, co má v plánu.

Nebavíme se moc dlouho a všimnu si, že Ludmilla je posedlá chladnokrevnými plány na pomstu.

Měla jsem pravdu, co se Pornovaldiho týče. Zdráhal se jí dát jména těch, kteří jeli do bytu v Breidholtu, zatímco ona i Sergej byli v zahraničí.

Bylo mi jasné, že se bude Valdi takhle chovat.

Ludmilla mi popisuje jeho reakci v několika větách.

Říkal, že celou věc prošetřil. A že je pátrání u konce.

Je mu prý známo, co se v bytě stalo. Ale nechá si to pro sebe. V téhle věci podnikne něco sám. Zcela jistě.

Ludmilla mu musí důvěřovat a vyrovnat se s tím, že tím je případ ukončen.

„Víš, slíbila jsem mu, že pro něho udělám všechno, když mi řekne ta jména, ale on nechtěl, ať jsem prosila a škemrala sebevíc,“ říká. „Teď vím, že Sigvaldi není můj kamarád.“

Už to není kamarád, ale nepřítel, říká chlad v jejím hlase.

Ale Ludmilla se s odmítnutím Pornovaldiho nespokojí. Sama začala s pátráním. Mimo jiné tak, že se vyptávala mezi spolupracovníky a zákazníky. A rychle se dozvěděla, že spousta lidí se doslechla, co se Rutě stalo, ačkoli její smrt ještě nebyla v novinách na pořadu dne.

Došla ke stejnému závěru jako já.

„Teď vím, že to byl Audólfur,“ oznamuje mi a položí si ruku na srdce. „Jiní taky, ale on je číslo jedna.“

Rychle vstane. Rychlými kroky dojde k věži a hrabe se v mé sbírce CD. Vybere si Madonnu, Material Girl.

Z reproduktorů duní hlasitá hudba. Ludmilla se na chvíli zastaví. I přes rytmickou hudbu stojí u zdi jako socha. Je zamlklá. Tváří se vážně. Jako by se snažila udělat nejdůležitější rozhodnutí ve svém životě.

Světle modré rifle jsou příšerně úzké. Stejně jako tenké červené tričko se špagetovými ramínky pod džínovou bundou.

Cítím, jak mi srdce buší rychleji. A to jenom proto, že se na ni dívám. Jako bych zase byla teenager opilý láskou.

Vím, že j e to hloupé.

Jako život sám.

Konečně se vrátí. Stoupne si před křeslo, ve kterém netrpělivě sedím a čekám na to, až se dozvím, co má v úmyslu.

Naše pohledy se setkají.

„Víš ještě, co jsem ti naposledy říkala?“ ptá se mě.

„To, že jsem občas jako táta…“

„Samozřejmě.“

„Vím něco o Audólfuru Hreinssonovi, co by stačilo na to, aby šel bručet.“

„Co víš?“

„Ale je to pro mě samozřejmě nebezpečné,“

pokračuje. „Nesmím mluvit s policií, protože o mně nikdo nesmí vědět, když to prozradím.“

„Chápu.“

„Ale mohla bych to říct tobě.“

„Proč?“

„Protože bys mohla říct policii, co jsem ti řekla, ale nikdy nesmějí zjistit, že jsem ti to řekla já.“

„Takže chceš, abych úřadům tvé informace přihrála…“

„Přesně tak.“

„Aniž bych jim prozradila, odkud ty informace mám.“

„Ano, to nesmíš v žádném případě udělat.“

„Ale je velmi nepravděpodobné, že by mi policisté uvěřili, leda by si byli naprosto jistí tím, odkud ty informace mám.“

„Prostě musíš zařídit, aby ti uvěřili, jinak je konec.“

Nepotřebuji dlouho přemýšlet. Jsem přímo posedlá tím, že udělám cokoli, co bude v mých silách, abych Audólfura očernila.

„V pořádku,“ odvětím okamžitě. „Řekni mi, co máš v úmyslu.“

Ještě pořád se mi dívá zpříma do očí. „Chci ti důvěřovat,“ řekne nakonec. „Ano, opravdu chci.“

A najednou mi položí obě ruce na hlavu. Zanoří mi prsty do vlasů a skloní se ke mně.

Nečekaný polibek ve mně probudí nezkrotnou vášeň. Přepadne mě obrovská touha ji okamžitě vysvléct. Mít ji naprosto ve své moci. Celou si ji vychutnat.

Ale když se ji pokusím přitáhnout k sobě do křesla, odstrčí mě od sebe. Pomalu, ale rozhodně.

Zatraceně! Hraje si snad se mnou?

Ludmilla se usmívá. Je si jistá svým vítězstvím.

Svůdně a pomaloučku si sundává džínovou bundu z ramen. Bunda padá na podlahu. Dlaní si opatrně přejíždí přes tenké tričko. Laská si prsa a pak si začne osahávat hladké břicho. Rozepne si jeden knoflík na riflích. Zastrčí si palce za tanga.

„Nechceš mi pomoct se svlékáním?“ zeptá se kňouravě.

Vím, o co Ludmille jde. Chce, abych si před ní klekla.

Královna.

Lákavá nabídka. Ale já chci určovat průběh.

Vždycky.

Vstanu naprosto napjatá. Zajedu jí oběma rukama pod tenké tričko. Vezmu mezi prsty vztyčené bradavky. Dělám, jako bych je chtěla políbit. Ale najednou to nechám být.

Místo toho jí svými ostrými nehty udělám díru do trička. Strčím do díry oba ukazováčky a rychle a silou trhnu do stran.

Červené triko je roztržené. Její nahá prsa teď patří mně.

Vidím, jak Ludmille vzplane v očích oheň.

„Kočičí žena s ostrými drápy,“ zašeptá a navlhčí si rty. „Tak to mám taky ráda.“

Nezůstane jen u slov.

Mou světlou halenku z hedvábí stihne stejný osud jako její tričko. Ani se ji nepokusí rozepnout.

Dovolí mi, abych ji položila na zem. Na měkký koberec v obývacím pokoji.

Pak jdeme do ložnice. Pokračujeme dál v objevování té nejkrásnější skryté svatyně rozkoše. Až do večera.

Pak si obléknu jen svůj měkký, teplý župan a nazuji flaušové bačkory, abych ve dveřích převzala pizzu a colu. Ale jíme nahoře v posteli.

Nakonec mi Ludmilla svěří, jak hodlá svou sestru pomstít. Její plán je vlastně docela jednoduchý. Chce policii přihrát informace o plánovaném obchodu s drogami.

Mým prostřednictvím.

A s důvěrou v to, že mé upozornění vezmou vážně a učiní správná opatření. Připraví zálohy na místě, kde má dojít k předání. Aby mohli Audólfura Hreinssona a jeho kamarádíčky přistihnout přímo při tom, jak páchají trestný čin, za který by měl každý obvykle dostat spoustu let vězení.

Nápad je to dokonalý.

Pokud se ukáže, že jsou Ludmilliny informace správné.

A zlatí hoši nezpackají zatčení.

Procházíme všechny možné slabiny. Mimo jiné také to, kolik toho policistům během každé fáze plánu smím říct.

Nakonec si zase lehne na postel. S posledním kouskem pizzy v ruce. Spadne na ni kousek oblohy.

Kousíčky jídla jí přistanou mezi prsy. Sesunou se na břicho. Salám. Hřiby. Ananas.

Ludmilla se směje.

A já dostávám zase hlad.

30

Neděle

Trvalo mi dlouho, než jsem Raggiho přesvědčila o tom, že to myslím vážně.

Brzy ráno jsem mu zavolala domů a požádala ho o tajnou schůzku daleko od hlavní policejní centrály.

Nejprve si myslel, že jsem opilá. Taky proto, že jsem mu do telefonu nechtěla říct, o co jde. Jenom to, že se s ním musím okamžitě sejít. Abych s ním probrala něco velmi důvěrného. Mezi čtyřma očima.

Aniž by o tom někomu řekl.

Což je celkem vzato navýsost nezbytné bezpečnostní opatření. A důvody jsem si nevycucala z prstu.

Ludmilla potvrdila mé podezření a podezření dalších lidí, že Pornovaldi má tajný přístup k vysoce postaveným kamarádům na nejvyšších vládních postech.

Netušila, kdo je jeho informátor. Za jistých okolností tedy může mít porno král víc než jen jednu spojku ve státní správě.

Ale zcela jistě ví, že „překvapivé návštěvy“ zlatých hochů Sigvaldiho nikdy nepřekvapily. Vždycky o nich byl informován předem.

Pro mě o důvod víc, abych našlapovala tiše. Jako bych kráčela kupředu po nebezpečném minovém poli.

Jestli má někdo padnout do Ludmilliny pasti, nesmějí ti gauneři tušit, co se chystá.

Až když zacvaknou pouta.

Ale někomu ze zlatých hochů věřit musím. Raggiho jsem si vybrala ze dvou důvodů.

Zaprvé má přímý přístup k bossům v systému.

Zadruhé nic v jeho způsobu života neodkazuje k tomu, že by si žil nad poměry nebo přijímal úplatky. V

posledních letech jsem si tu a tam oťukla jeho pozemek a spotřebu, ale nenašla jsem nic neobvyklého.

Ráno je nezvykle jasné. Slunce právě vyšlo nad horami na jihovýchodě. Na nebi se však tu a tam ještě pořád vznášejí roztrhané mraky. Ale slunečním paprskům nedá moc práce si mezi nimi prorazit cestu.

Jen málo lidí je tak brzy ráno v den pracovního klidu na rovinatém poloostrově Álftanes20 na nohou.

Řítím se po asfaltové silnici na výspu. Rychle projedu kolem sídla úřadu prezidenta na Bessastadir až ke kamenné hrázi s vlnolamem, která má zemi chránit před prudkými záplavovými vlnami, jež občas zuří na pobřeží.

A čekám.

Raggi přijede s více než dvacetiminutovým zpožděním.

Ale přijede.

A sedí sám ve svém nenápadném soukromém autě.

„Pojďme se projít,“ navrhuji.

Zasténá, ale přesto se s námahou vyškrábe zpoza volantu. Pomalu kráčíme po pěšině poseté výmoly, která vede podél obrovského vlnolamu.

„V nejbližších dnech, případně dokonce už zítra 20 Výběžek, na němž se nachází prezidentské sídlo Bessastadir, tvořené kostelíkem a několika domy.

ráno nebo pozítří dojde k předání narkotik. Kupci dostanou velkou zásilku,“ říkám a jdu tak rovnou k věci.

Raggi je překvapen. Jednoznačně očekával něco úplně jiného.

„Mohu vám předat informace o místě a čase, než k tomu dojde, ale až těsně předtím,“ pokračuji. „Musíte mít všechno připraveno, když přijde znamení. Jestli ovšem máte zájem ty gaunery přistihnout přímo při činu.“

„Odkud máš ty informace?“ chce vědět Raggi.

„Můj informátor se s vámi neodvažuje mluvit přímo a nesouhlasí s odhalením své osoby.“

„A proč ne?“

„Má k tomu dobré důvody.“

„Jaké?“

„Ví, že už se stalo, že informace z vaší centrály prosákly až k lidem, kteří stojí za obchody s narkotiky.“

„Tomu nevěřím.“

„Ale je to tak. A proto musím všechny informace od něj předávat já.“

Raggi se zastaví. Upřeně se na mě dívá a mračí se.

„Představuješ si snad, že naplánujeme velkou policejní akci, aniž bychom mohli mluvit s tím domnělým informátorem?“

„Ano, pokud máte opravdu zájem o zadržení drog a o zatčení pachatele.“

„To nikdy neprojde,“ řekne a zavrtí hlavou.

„Zdroj je naprosto jistý.“

„To musíme posoudit sami.“

„Ne, to je vyloučeno. Tentokrát musíš věřit mému úsudku.“

Raggi něco zabručí a pokračuje v chůzi. „Milá Stello, jak jsi přišla na to, že pouhé tvé slovo stačí k tomu, abych přesvědčil své nadřízené?“ zeptá se nakonec.

„Když se rozhodnou, že mi nebudou důvěřovat, tak je to vaše věc,“ odvětím chladně. „Ale musejí pak taky převzít zodpovědnost za to, že do oběhu přijde zbytečně velké množství drog.“

„Kolik?“

„V téhle zásilce je několik desítek kilogramů.“

„Jakého druhu?“

„Převážně koks a speed, ale taky trochu hašiše.“

„Několik desítek kilogramů?“ zopakuje Raggi. „Jsi si jistá?“

„Nemám přesná čísla, ale bylo mi řečeno, že prodejní hodnota zásilky na ulici je asi sto milionů.“

„A tohle všechno má v nejbližších dnech dorazit do země?“

Chytnu Raggiho za paži. „Pochopil jsi to úplně špatně,“ namítám. „Vy jste to na hranicích nezachytili, takže už je to tady.“

„Cože?“

„Dávám vám druhou šanci, abyste zabránili tomu, aby se celá zásilka v nejbližších dnech a týdnech dostala na trh.“

Pohlédne přes kamenný val na záliv. Je zamyšlený.

Rychle pohlédnu nalevo a napravo. Na pobřeží nikdo není. Kromě nás. A spousty vřískajících ptáků, kteří krouží nad mořskou hladinou. Konečně se dá do pohybu. „To je ale pořádnej balík,“ poznamená.

„Můj informátor říkal, že kupci doufají, že budou mít zisk kolem šedesáti až sedmdesáti milionů. Netto.

A to jenom z téhle zásilky.“

„O jakých lidech mluvíš?“

„Nemůžu ti dát jména.“

Raggi se ke mně otočí: „Ty snad víš, o koho jde?“

Přikývnu.

„A jsi na sto procent přesvědčená o tom, že tomu informátorovi můžeme věřit?“

„Ano.“

„Nepochybuješ ani trošku?“

„Ne.“

„Má informátor něco společného s dovozem narkotik?“

„O ničem takovém nevím.“

„Co dostane za to, když to prozradí?“

„Od vás nic.“

„To je divné. Proč potom chce, aby tyhle informace pronikly na policii?“

„Má pro to zcela osobní důvody.“

Raggi se najednou zastaví.

Po chvíli mlčení se vracíme k autům.

„Není nikdy snadné naplánovat policejní zásah tohoto druhu,“ tvrdí. „A ještě k tomu narychlo a bez toho, abychom předem věděli, kdy a kde má k předání dojít.“

„Jenže tentokrát to tak prostě musí být,“ trvám na svém. „Prostě počítejte s tím nejhorším.“

„Nemáš absolutně představu o tom, kolik bude takové nasazení policii stát.“

„Vím jenom, že vítěz bere vše.“

„Pokud máš pravdu,“ odvětí Raggi a znovu se mi dívá do očí, „tak postupuji enormní riziko, když budu věřit tvému odhadu, co se toho anonymního informátora týče. Co když ti lže?“

„Tak to není,“ odpovídám rozhodně.

„Doufám, že chápeš, že tohle je věc, o které nemůžu rozhodovat sám,“ řekne a otevře auto dálkovým ovládáním. „Nejpozději dnes večer ti zavolám.“

Dívám se za ním tak dlouho, dokud auto nezmizí ve vnitrozemí výběžku za lávovými útvary, které jsou porostlé mechem.

Vím, že jsem vsadila hodně. Ale teď už není návratu.

„Nikdo nepřejde po spáleném mostě.“

Říká máma.

31

Jódís má na sobě kostým v barvě královské modři.

Sluší jí to. Nejspíš vypadá dobře v čemkoli. Nezáleží na tom, co má na sobě.

Nečekala jsem však, že ji opět uvidím tak brzy. Při našem prvním setkání měla pro mou prosbu jen málo pochopení. Její reakce na mé otázky byly ovlivněny disciplinovanou záští.

Její odpolední telefonát proto přišel naprosto nečekaně.

„Chtěla bych tě lépe poznat,“ řekla rovnou.

„Nechceš se za mnou dnes večer stavit?“

Nečekané pozvání. Nabídka, která se neodmítá.

Vypadá to, že se informovala, co ráda piji.

Každopádně mi nabídla černočerné espresso. A čistou americkou ohnivou vodu. V koňakové skleničce z krásného křišťálu.

Co se asi ještě dozvěděla o mých nejnaléhavějších potřebách?

„Tohle obvykle piješ?“ ptám se, když mi první hořkojemný hlt navlhčí krk a zahřeje mi vnitřnosti.

„Vlastně ani ne,“ odpoví Jódís. „Ale teď jsem chtěla na tvou počest vyzkoušet Jacka Danielse.“

Ještě pořád mi není úplně jasné, jestli je ten přátelský úsměv míněn vážně. Možná je to jen lichotivá fasáda.

„Proč na mou počest?“

„Někdo mi prozradil, že si téhle značky opravdu ceníš. A teď je mi jasné proč.“

„Ale nejsem misionář. Jen abys to věděla.“

„Na zdraví.“ Vyprázdní svou skleničku. Nalije si z láhve. „Sehnala jsi všechny informace, které jsi potřebovala, když jsme se viděly naposledy?“ zeptá se a taky mi znovu nalije.

„Mám-li být upřímná, chybí mi ještě víc dílků do puzzle než předtím.“

„Jak je to možné?“

„Pitva otevřela dvě nové otázky, na které jsem prozatím nenašla uspokojivou odpověď.“

Tázavě se na mě podívá.

Informuji ji o vpichu v Salvöřině těle. A o adrenalinu. Sedí nehybně ve svém křesle. Soustředěně a velmi pozorně mě poslouchá.

„Ale není to naprosto nepodstatné, když člověk uváží, že Salvör si při pádu přivodila těžká zranění, která vedla ke smrti?“ ptá se, když skončím s vysvětlováním.

„To je možné.“

„Myslím si, že pro to musí existovat nějaké naprosto jednoduché vysvětlení.“

„Možná,“ odpovím. „Ale jestli se nikomu nepodaří oba detaily uspokojivým způsobem vysvětlit, budu ráda, jestliže případ přijde před soud. Každičká pochybnost o příčině smrti se hodí k tomu, abych obhájila a podepřela obranu svého klienta.“

„Rozumím.“

„Ale možná bys mi mohla pomoct najít odpověď na jinou otázku, která mi nedá spát.“

„Na jakou?“

„Salvör někdo přibližně dvě hodiny před smrtí volal.

Z mobilního telefonu Siggiho Palliho, který měl toho rána jednání s Angantýrern.“

Jódís je nepříjemně překvapená. I když se to snaží skrýt.

„Proto je logické vycházet z toho, že z jeho telefonu volal tvůj otec.“

„To je nesmysl,“ řekne.

„Ale proč by měl Angantýr použít mobilní telefon Siggiho Palliho?“ pokračuji. „Tahle otázka se přímo nabízí.“

„Ministr má samozřejmě vlastní mobilní telefon.“

„Jako první mě napadá, že jeho telefon použil proto, aby se mohl se Salvör tajně domluvit. A že se pak možná sešli v Althingu krátce předtím, než zemřela.“

„Tvoje úvahy jsou naprosto mylné,“ řekne.

„A pak je tady samozřejmě otázka, co se na té schůzce stalo.“

„Ministr se se Salvör v ten den nesetkal, rozumíš?“

Pokrčím rameny. „I když mě tak vehementně přesvědčuješ o opaku, Angantýr je a zůstává číslem jedna na mém seznamu.“

„Na jakém seznamu?“

„Na seznamu všech, které podezřívám z obohacování. Leda bych získala důkazy, že pro ten tajuplný telefonát existuje nějaké jiné vysvětlení.“

„Nemyslím si, že by někdy Sigurdur Pálmar zapomněl svůj mobilní telefon v ministrově kanceláři,“

trvá na svém Jódís.

„Tvrdí, že se to stalo.“

„Moc mluví. Nesmíš brát příliš vážně všechno, co vyklopí.“

„Tvrdíš snad, že je lhář?“

„Pokud jsem Drífu pochopila správně, jsou ti jeho lži známy.“

„Stěžovala si snad?“

„Drífa neustále bagatelizuje poklesky svého mizerného muže,“ říká Jódís. „Zasloužila by si někoho mnohem lepšího, což jsem jí taky řekla, aniž bych si brala servítky, když jsem se dozvěděla, že se do něj zamilovala.“

„Copak láska není slepá?“ zeptám se jízlivě.

„Sigurdur Pálmar zavolal toho dne Salvör pravděpodobně sám. Vždycky jsem ho podezřívala, že jí předává nějaké informace.“

„O čem?“

„Vypadá to, že Salvör byla neuvěřitelně v obraze o všem, co se děje na ministerstvu, to je jisté.“

Naše skleničky jsou opět prázdné.

„Ministr vždy používá vlastní mobilní telefon,“

pokračuje Jódís. „Ale udělám ti laskavost a zeptám se ho tvým jménem, ačkoli už teď si myslím, že vím, co na to odpoví.“

Pak zavede řeč na úplně jiné téma.

„Sledovala jsem z povzdálí tvoji životní dráhu,“ říká a znovu nám oběma nalije z láhve. „Připadá mi obdivuhodné, čeho jsi dosáhla, ačkoli náš justiční systém je ještě pořád doménou mužů.“

„Něco zkrátka vyšlo, něco ne.“

„Bylo mi řečeno, že odvádíš skvělou práci také ve finančních záležitostech.“

„Nemůžu si stěžovat.“

„Naštěstí jsou dnes vzdělaným ženám otevřeny spousty cest, jak být finančně nezávislé,“ pokračuje a dívá se mi zpříma do očí. „Ale pak si taky musíme věřit a využít příležitost, která se nabízí.“

Odolávám jejímu přímému pohledu. „Myslíš, že váhat je totéž jako ztratit?“

„Ano,“ odvětí. „Ale nejenom ztratit, ale taky přijít opravdu o hodně.“

Naše mlčení zvyšuje napětí.

„Máš na mysli něco konkrétního?“ zeptám se nakonec.

„Mně osobně jsou známy důležité úkoly, které vynesou v následujících letech obrovské částky, pokud se bude postupovat správně.“

„Aha.“

„Něco z toho by tě mohlo zajímat.“

„Vždycky mě zajímá to, co sype peníze.“

„Vím, že ministr je se mnou zajedno.“

„Nepovídej… Takže jste o mé osobě v téhle souvislosti mluvili?“

Přikývne.

Co mi Jódís ve skutečnosti nabízí? Snad ne podíl na úplatcích?

Kdo ví?

Musím s ní dál hrát hru. Uvidíme, kam mě zavede.

„Neměli bychom si o těch konkrétních úkolech promluvit podrobněji?“ zeptám se co možná nejznuděněji.

Jódís se vítězně usměje. Jako by se jí na udici zmítala obrovská ryba.

„Myslím, že bude lepší postupovat pomalu,“ odvětí a zhluboka se napije americké ohnivé vody. „Mluvím o velmi úzké spolupráci, která předpokládá vzájemnou důvěru a diskrétnost.“

„Samozřejmě.“

„Mluvím o neustálém uchovávání v tajnosti.“

„Neustálém?“

„Ano, protože takováto důvěra je absolutní podmínkou pro to, abychom se odvážili k dalšímu kroku. Zcela jednoduše proto, že pak už není cesty zpět.“

Vstane. „Proto ti chci dát dost času na rozmyšlenou, abys mohla udělat tak důležité rozhodnutí,“ pokračuje.

„Stačí týden?“

„Jak myslíš…“

Jódís pomalu přejde k velkému oknu, z něhož je výhled na Esju a Faxaflói.

Jdu za ní se skleničkou v ruce.

Poslední paprsky večerního slunce se právě dotýkají nejvyšších vrcholků hor na druhé straně temného zálivu. Světlomety aut se míhají po vyasfaltované silnici na západ a na východ, která vede hluboko pod námi podél moře. Přesto k nám přes zvukově izolovaná okna dopravní hluk neproniká.

„Obě jsme jedináčci,“ pronese Jódís po dlouhém mlčení. „To je určitě důvod, proč jdeme vlastní cestou a jsme připraveny udělat vše pro to, abychom dosáhly cíle.“

„Bylo by přece hloupé chovat se jinak.“

Obrátí se ke mně.

„V mnoha věcech nemám tolik zkušeností jako ty,“

řekne mi důvěrně. „Ale chci ukázat i svými činy, že to myslím upřímně.“

Předkloní se. Zlehka mě políbí na ústa. Upřeně na ni hledím. Přinutím se k úsměvu. „Co to bylo?“ zeptám se.

Neuhne pohledem. „Pokračování závisí na tobě,“

odpoví.

Aha, o to jde. Najednou jí záleží na tom, aby mě co nejrychleji získala pro sebe.

Ale proč?

Aby svého otce chránila před mou nebezpečnou zvědavostí? Možná.

Její nabídku je nutno pochopit správně. Ale jak daleko je připravena zajít? Nebylo by dobré to zkusit?

Ano. A to teď hned. Očividně zastáváme obě názor, že člověk se má chopit nabízené příležitosti.

Jedním hltem vyprázdním svou skleničku. Položím ji na parapet. Pak Jódís obejmu. Přitisknu ji pevně k sobě. Políbím ji pevně a rozhodně. S dobře hranou vášnivostí.

Páni! Zasloužila bych si Oscara.

Ztuhne v mém objetí. Ale pak se snaží uvolnit a vyjít mi vstříc.

Proč mě pozvala k téhle milostné hře? Sama od sebe.

Na tuhle otázku mám jen jednu odpověď: Někdo z mých upřímných ctitelů musel Jódís zašeptat do ucha, že zlatým klíčem k mému srdci je slast a chtíč.

32

Pondělí

Zlatí hoši chtějí jména.

A chtějí se sejít s mým informátorem. Bezpochyby proto, aby si ho podali kvůli obchodům s narkotiky. A aby z jeho rtů slyšeli, kdo je kupující a kdo prodávající.

Jejich požadavky mě nepřekvapují. Ale trvám na tom, co jsem řekla. Statečně jsem kladla odpor, když mi Raggi včera večer zavolal a oznámil mi stanovisko svých nadřízených.

A taky dnes ráno, když jsem byla na jednání se dvěma dekorovanými chlapíky od kriminální policie.

Všem jsem podala stejné vysvětlení, proč to musím uchovávat v tajnosti: Strach z toho, že by pak informace prosákly mezi gangstery. Kdyby se jim doneslo, že policie má informace o předávce drog, byla by nástraha zbytečná.

A můj informátor by se ocitl v ohrožení života.

Tohle rozhodnutí je postaveno na přesvědčení mého informátora o tom, že kvůli střetům v drogovém prostředí našeho města zmizelo víc osob, než zlatí hoši tuší.

A je neodvolatelné.

Od začátku mi bylo samozřejmě jasné, kde musím mít hranice. Kdyby nastal čas rozetnout gordický uzel.

Ludmillino jméno nikdy nezmíním.

Ale počítala jsem s tím, že budu muset zlatým hochům prozradit jméno kupujícího. Ovšem za nejpřísnějších podmínek, co se nakládání s těmito informacemi z jejich strany týče.

V tomhle bodě považuji ústupek za nevyhnutelný, abych si zajistila jejich nezbytnou ochotu ke spolupráci. Pohodit kosti před psa.

Ale jméno Audólfura Hreinssona dostanou až v okamžiku, kdy dá Ludmilla znamení. Pak totiž bude pro Sigvaldiho a Audólfurovu cizineckou legii příliš pozdě, aby se o plánech policie dozvěděli a informaci předali dál.

Doufejme.

Bossům pomalu dochází, že tohle je poslední nabídka. Připadá jim to lepší než nic. S tím jsem počítala.

Prozatím vše běží podle plánu.

Po zbytek dne se opravdu snažím starat o jiné případy. I přes obrovský stres, který pramení z toho, že netrpělivě čekám na Ludmillin telefonát.

Může se ohlásit kdykoli.

Možná

v

následujících

minutách.

Ale

pravděpodobně až zítra. Nebo pozítří.

Čekání je téměř nesnesitelné, ale musím stres vydržet, aniž bych na sobě dala cokoli znát. A musím se soustředit na úkoly, které mi v tomhle okamžiku připadají jako maličkost.

Nic na tom všem nezlepší ani skutečnost, že mě zase jednou ruší Alexander. Zářivě se usmívající posel boží.

V posledních dnech volal v jakoukoli nevhodnou denní a noční dobu, aby se dozvěděl novinky o svém nepatrném bratrovi. A aby mi dal podivné rady. Což je to poslední, co v těchto dnech potřebuji.

Několikrát jsem byla nucena jednoduše zavěsit, což pravděpodobně vysvětluje, proč mi teď bez ohlášení napochodoval do kanceláře. Najednou stojí s úsměvem ve dveřích, aniž by zazvonil nebo zaklepal na dveře.

Nejprve se ho snažím zbavit po dobrém.

Ale Alexander se nenaučil interpretovat zdvořilé pokyny. Sedí jako přilepený na židli u mého psacího stolu a žvaní nesmysly. Trousí prázdné citáty z bible nebo ze svých každodenních rozhovorů s Bohem.

Je to nesnesitelné! Nesnesitelné!!

Musím toho spaseného pokrytce dostat z domu, než přijdu o rozum.

Jenže jak?

Najednou dostanu velkolepý a nemilosrdný nápad.

Vyskočím. Stáhnu si sako přes ramena a hodím je do křesla. Pak si z černé kožené sukně vytáhnu úzkou halenku a začnu si rozepínat jeden knoflík za druhým.

Alexandrovi se slova zarazí v krku. Překvapeně na mě civí. S otevřenou pusou.

Sednu si mu přímo před nos na roh stolu, házím po něm zamilované pohledy a lichotivě se usmívám.

„Co bys řekl na to, kdybychom tady a teď smilnili?“

ptám se. „Na podlaze.“

Čas zázraků pravděpodobně ještě neskončil.

Přinejmenším to vypadá, že posel boží není schopen slova.

Pomalu si vytahuji sukni po stehně nahoru. Pak položím pravou nohu na hranu židle.

Alexander mi civí mezi nohy, jako by byl zhypnotizovaný.

„Budeme to dělat rovnou?“ pokračuji. „Nebo musíš nejprve zavolat Bohu a požádat ho o svolení?“

Vidím, jak Alexander rudne.

Neustále polyká. A snaží se něco říct. Ale nedostane ze sebe ani slovo. Najednou vstane, otočí se ke mně zády a přejde rychle na druhou stranu kanceláře. Ve dveřích se ještě jednou ohlédne přes rameno.

Hlasitě se směji.

„Satanova děvko!“ zvolá chraplavým hlasem.

„Jezábel!21“

Můj potupný smích ho pronásleduje až ven.

Fantastické! Teprve teď jsem se ho konečně na 21 Dcera krále, která v 9. století př. n. 1. prosazovala v Izraeli pohanské kulty a která proslula svou bezohledností; dnes symbol bezbožné a hrdé ženy.

chvíli zbavila. Doufám, že až do konce života. Leda by dostal shora příkaz, aby mě napravil.

No nazdar.

Znovu si zapnu halenku a dál se starám o Stellino prasátko.

Večer se ptám, co dělá Máki.

Moc toho o Icelandic Energy Advisors nezjistil.

„Napojil jsem se na všechny užitečné tuzemské i zahraniční kontakty,“ říká, „ale nikdo nechce připustit, že viděl informace o činnosti tohoto podnikání černé na bílém. Někteří však tvrdí, že se jim donesly nějaké fámy.“

„Jaké fámy?“

„Teď si nejspíš myslíš, že Audólfura a Hreinna vidím za každým rohem, když mě vyhodili ze Zpravodajské sítě, ale vážně je to tak, že ti, kteří podle všeho vůbec něco vědí, tvrdí, že ti dva jsou do téhle firmy zapletení, a sice ve spolupráci s koncernem Bushron. Jiné prameny odkazují na samotného Angantýra nebo jednoho bezejmenného nastrčeného člověka, který pro něj pracuje, ale to všechno je zatím příliš nejasné.“

„Copak ta firma není nikde zaregistrována?“

„Ještě jsem neproklepl všechny možnosti,“

odpovídá Máki. „Nechávám své profíky vyzvídat i v Lucembursku a Lichtenštejnsku a za pár dní dostanu odpověď. Ale nechci nic slibovat, protože s existencí takových firem se vždycky zachází jako s vojenským tajemstvím.“

„Přesto se budeš dál pokoušet něco zjistit?“

„Nemůžu prostě přestat,“ odpoví a zasměje se. „Už dávno to mám v genech, a proto není důležité, jestli právě mám stálou práci, nebo ne. Jednou pravdu odhalující novinář, vždycky pravdu odhalující novinář.“

Máki slíbí, že mi okamžitě zase zavolá, když dostane novinky ze zahraničí.

Jsem ráda, když slyším, že je ještě pořád nabitý energií. A dostatečně odhodlaný k tomu, aby se hrabal v kdejakém lejnu, které podle něj podezřele smrdí.

„Kdo hledá, najde.“

Říká máma.

33

V noci ze středy na čtvrtek Rychle se podívám na své jemné zlaté hodinky.

Ještě půl hodiny do setkání.

Přípravy jsou u konce, říkají zlatí hoši.

Všechno už by se mělo nacházet na svém místě: zlatí hoši, černé vesty a muži ze zvláštní jednotky se svými auty, zbraněmi, mobilními telefony, notebooky, vysílačkami a kamerami s širokým dosahem.

Zprávu po telefonu jsem dostala včera večer. Mezi devátou a desátou.

Ludmilla řekla do telefonu jenom jedno jediné slovo: „Teď.“

Jen my dvě jsme věděly, co to znamená.

Jela jsem do centra města na plný plyn. Zaparkovala jsem své stříbrné žihadlo v Hafnarstraeti a pádila jsem přes cestu přímo ke krytému blešímu trhu Kolaportid.

Ještě se prodávalo na plné obrátky. Je tam spousta lidí, kteří se snaží obalamutit kolemjdoucí vším možným.

Prodat jim neuvěřitelné věci.

Gvendur Dúllari je se svým antikvariátem plným knih a časopisů jako obvykle na svém místě.

Okamžitě jsem začala hledat Julese Vernea. Našla jsem Cestu do středu Země přesně v té polici, kde ještě předevčírem ležela. Mezi hromadou starých knih.

Hodila jsem prodejci tisícovku na stůl. Pak jsem pádila na parkoviště. Jakmile jsem dosedla za volant, prolistovala jsem knihu.

Uprostřed byly dva lístky, jak jsme se s Ludmillou domluvily.

Kopie mapy.

A malý lísteček se čtyřmi číslicemi: 00:30.

Tři hodiny času na přípravu. To by mělo stačit.

Okamžitě jsem zavolala Raggimu, ještě než jsem sama odjela na kriminálku. Čekali na mě v zasedací místnosti v nejvyšším patře. Byli tři.

Náměstek zlatých hochů se pokusil o úsměv. Šlo mu to opravdu ztuha, dobrákovi. Už několikrát jsme si dřív vjeli do vlasů. Vzájemně jsme si to pěkně osladili.

Toho třetího jsem ještě nikdy neviděla. Stál u okna jako svíčka. Vysoký a svalnatý. Takový ten macho, i když už mu určitě táhne na padesátku. Vypadá jako milovník. A ví o tom.

Náměstek nás vzájemně představil. „Hermundur povede operaci přímo na místě,“ řekl. „Kdy se koná předání?“

„Dnes v noci o půl jedné.“

„Kde?“ chtěl vědět Hermundur. Hlas měl hluboký a plný.

Mile jsem se usmála. „Nejprve se musíme shodnout na dvou bodech,“ řekla jsem.

Zatvářili se, jako by jim do obličeje foukal ledový vítr.

„Co se zase děje?“ nadával náměstek.

„Zaprvé budu při tom.“

„Při čem?“ zeptal se Hermundur.

„Zadruhé musí být jasné, že cílem akce je zatknout toho, kdo tahá za drátky. Operace se nezdaří, pokud se pokusíte chytit jenom nedůležité poskoky a poslíčky.“

„A kdo je tedy ta domnělá šedá eminence?“ zeptal se Raggi.

„Souhlasíš?“

„Jak jsi přišla na to, že by se obyčejní občané mohli účastnit takové nebezpečné policejní akce tohoto druhu?“ zeptal se Hermundur.

„Jsem zvyklá jednat na vlastní zodpovědnost.“

Oba se podívali na náměstka.

Překvapivě rychle se rozhodl. „Je i v našem zájmu, abychom zatkli hlavu té skupiny, takže je to cíl, o kterém není třeba diskutovat,“ řekl. „Dávám ti svolení, abys byla přítomna v Hermundurově mužstvu, když mi písemně potvrdíš, že přebíráš veškerou zodpovědnost za to, co by se ti mohlo během operace stát.“

„Souhlasím,“ odpověděla jsem a položila jsem na stůl kopii mapy. „Místo je označeno.“

„Daudadalur,“ přečetl Raggi nahlas. „To je mírně na jih od sopky Helgafell22, na Bláfjallaveguru.“

„Na koho vlastně pořádáme hon?“ zeptal se Hermundur.

22 Nečinná sopka v západní části středního Islandu, mýtická hora.

„Na Audólfura Hreinssona.“

Rychle na sebe pohlédli. Pak na mě.

„To není možné,“ prohlásil Raggi. „Audólfur se ještě nikdy nepohyboval v blízkosti takových trestných činů.“

„Jeho strýc Pornovaldi má velké finanční potíže,“

odpověděla j sem. „Je schopen všeho.“

„Nesmíme vyloučit žádnou možnost,“ napomenul nás náměstek. „Ale jsi si naprosto jistá, že je to muž, který vězí za tímhle dovozem?“

„Je to kupující. Ovšem nepřekvapilo by mě, kdyby Audólfur poslal jednoho nebo víc lidí místo sebe, aby drogy vyzvedli. Je prostě příliš zbabělý, než aby do toho šel sám. Proto se musí hlídat místa, na kterých pravděpodobně čeká na kurýra.“

Po rychlé výměně slov vyjmenoval Hermundur domy, které policie považuje za nejpravděpodobnější: „Jeho byt, jeho kancelář v Reykjavícké hlídací, s. r. o., Eldóradó. Máme všechno?“

„Nezapomeňte na velký dům v Thingvelliru.“

„Jaký velký dům?“

Řekla jsem mu, co vím o letním sídle Audólfura Kormákssona.

Pak se vše dalo do pohybu.

Asi za hodinu dorazil Raggi s teplým overalem tmavé barvy a robustními termobotami. „Obleč si to,“

přikázal mi. „Vyjedete za čtvrt hodiny.“

Následovala jsem Hermundura do hnědého džípu bez policejního označení. Za volantem seděl jeden ze zlatých hochů.

Déšť nás zastihl na Reykjanesbraut. Na západě nad Bláfjöllem23 se táhly šedé dešťové mraky.

Na cestě do Helgafell nahradila asfaltovou silnici štěrková cesta. A nakonec stezka se sutí, která vedla rozbrázděným lávovým polem. Jižně od „Svaté hory“, což Helgafell doslova znamená, řidič džíp zaparkoval.

„Následuj nás,“ řekl Hermundur.

Obratně se vyškrábal po kamenité lávové puklině.

Kolega ho následoval.

Za několik minut jsem po ostrých kamenech, uvolněném štěrku a přes hluboké louže vystoupala až ke zchátralé boudě, která stála na horním konci strže.

Vmáčkla jsem se za nimi do dveří.

23 Pohoří na jihozápadě Islandu, známé lyžařské středisko.

„Posaď se a buď zticha,“ poručil mě Hermundur a zavřel.

Uf.

Snažila jsem se otřít si obličej do sucha.

V boudě už seděl mladý a vážný chlapík. Před sebou na stole měl notebook.

Připadal mi povědomý. Už jsem ho jednou viděla.

Společně s Raggim.

„Ty jsi přece Dagfinnur, ne?“

Přikývl, aniž by odvrátil pozornost.

Bouda byla očividně přestavěna na primitivní policejní stanoviště. Byly tam všemožné technické přístroje: telefony, vysílačky, obrazovky.

„Kde to jsme?“ zeptala jsem se.

„Na severním konci kamenolomu, který se nachází přímo na Bláfjallaveguru,“ odpověděl Hermundur.

„Rozmístili jsme dvě kamery. Jedna je schována u jednoho kopce nedaleko odsud, druhá snímá z velké vzdálenosti parkoviště u Daudadaluru, kde má dojít k předání zboží.“

Na obrazovce teď vidím obrovskou jámu. Lom na štěrk.

Kráter je tak hluboký, že bagry a nákladní auta na jeho dně vypadají jako malá autíčka na hraní.

Na druhé straně lomu je vidět vyasfaltovanou cestu.

„Bláfjallavegur vede z Krýsuvíkurveguru, pak podél lomu do Lönguhlídu, kde je také Daudadalur, pak přes lyžařskou oblast Bláfjöll a pak se u Sandskeidu24

napojuje na Sudurlandsvegur, okružní silnici na jih.“

„Nemůžeme džíp vidět z cesty?“

„Ne.“

„Jak vypadá plán?“

„V celé oblasti jsme na klíčové pozice umístili slušnou řádku mužů ze zvláštní jednotky. Z těchto míst můžeme sledovat cestu i parkoviště u Daudadaluru,“

vysvětluje Hermundur. „Pak jsou ještě připraveny bojové skupiny na chatě na Bláfjalla a tady západně od nás. Obě mužstva mají k dispozici džíp, aby mohla cestu kdykoli zablokovat, a tak zastavit jakýkoli provoz.“

To zní dobře.

Tři muži se musejí postarat ještě o spoustu věcí.

Jsou v neustálém kontaktu se svými kolegy. Otázky a 24 Písečná oblast.

odpovědi se míhají sem a tam.

V tu chvíli nemohu dělat nic.

Musím jen čekat a doufat, že se Ludmilliny informace ukáží jako správné. Jinak by byla všechna tahle námaha zbytečná. A já bych se ocitla ve velmi trapné situaci.

Znovu se dívám na hodinky. Je za pět minut půl jedné.

„Hlásí, že po Drottning jede světlá dodávka,“ zvolá najednou Dagfinnur. „Jede západním směrem.“

Všechny oči se stočí na nazelenalou obrazovku, která ukazuje parkoviště a nedaleké okolí.

„Kde se nachází ta hora Drottning?“ ptám se.

„Asi osm kilometrů od místa předání,“ odpovídá Hermundur.

Po chvíli vidíme, jak na parkoviště pomalu přijíždí dodávka. Řidič zastaví a vypíná světlomety. Zůstává však sedět za volantem. Sám v noční temnotě.

Napětí roste. Zlatí hoši se snaží zachovat klid. Ale je na nich vidět, že mají nervy napjaté až k prasknutí.

Znovu se podívám na hodinky. Dvě minuty po půl.

Copak nikdo pro tu zatracenou zásilku s drogami nepřijde?

Uleví se mi, když Hermundur opět obdrží hlášení: „Černé BMW. Odbočuje z Krýsuvíkurveguru na Bláfjallavegur.“

Dívám se přes zlaté hochy na obrazovky. Vidím, jak se na jedné z nich objeví auto. Jede nahoru po cestě k lomu.

Snad je to osobně Audólfur. Ne jen jeho kurýr.

Pohledem přeskakuji z jedné obrazovky na druhou.

Pak se začnu soustředit na dodávku.

Čekání vysiluje.

Konečně. Konečně se černé BMW opět objevilo na obrazovce. Rychle se blíží k parkovišti. Ale nezpomaluje. Copak vůbec nemíní zastavit?

Sakra!

34

Řidič černého auta míjí parkoviště Daudadalur, jako by se ho dodávka vůbec netýkala.

„Kruci,“ nadávám.

Možná je to jen ponocující člověk, který nemůže spát. Někdo, kdo zabíjí čas.

Policisté dělají, jako by mé úvahy neslyšeli.

Hermundur se okamžitě spojí rádiem s kolegy, kteří se zdržují v boudě na Bláfjall: „Černé BMW na cestě k vám. Sledujte ho.“

„Jsou dost blízko, aby mohli vidět řidiči do tváře?“

ptám se.

Hermundur chvíli o otázce přemýšlí. „Pokus se identifikovat řidiče,“ dodá. „Ale v žádném případě tě nesmí objevit.“

Na další hlášení nemusíme čekat dlouho: „Černé auto projelo kolem Drottning. Je na cestě směrem k Sandskeidu.“

„Mějte oči otevřené,“ odvětí Hermundur.

Podívám se na hodinky. Za deset minut jedna. Ještě je příliš brzy na zoufání. Dokud dodávka čeká na parkovišti u Daudadaluru, je pravděpodobné, že se kupec objeví. Ačkoli má zpoždění.

Nebo snad dostal Pornovaldi od svého informátora z řad kriminální policie zprávu a podařilo se mu Audólfura včas varovat?

Následující minuty se příšerně táhnou.

Nakonec se z vysílačky z boudy na Bláfjall ozve hlas zodpovědné osoby: „Od západu se sem blíží auto.“

Znovu se dívám na obrazovku. Netrpělivě čekám, až se vůz dostane do hledáčku kamery.

„Počkat, to je totéž auto, které tudy už před chvílí projelo!“ vykřikne zodpovědný policista. „Otočilo se u Sandskeidu!“

Konečně zpráva, která věstí něco pozitivního.

Projel řidič kolem parkoviště z bezpečnostních důvodů? Aby se ujistil, že se tady nezdržuje nikdo jiný?

Snad.

Za chvíli sledujeme, jak černé auto zpomaluje, odbočuje na parkoviště a parkuje vedle dodávky.

Řidič vypíná světlomety, ale motor nechává běžet. Z

BMW vystoupí dva muži. Ve stejném okamžiku vyskočí řidič dodávky na štěrk. Sejdou se mezi auty.

Poradit se.

„Chci detail těch mužů, jestli je to možné,“ poručí Hermundur.

Jejich zrnící tváře se objeví na obrazovce. Jako nezřetelné skici.

Dva z nich jsem ještě nikdy neviděla, ale toho třetího znám. Řidiče černého auta. Je to bláznivý Ingi!

Audólfura bohužel nikde nevidím. Zatraceně!

„To jsou přece jen poskoci,“ říkám.

„Ingi je starý známý policie,“ odpovídá Hermundur.

„Je to pověstný vymahatel dluhů.“

„Který často vyřizoval zakázky pro Audólfura a Pornovaldiho,“ dodávám.

Ingi jde rychle za auto, otevře kufr a jedním škubnutím z něj vytáhne podélnou sportovní tašku.

Zvedne ji do výšky prsou. A pořádně s ní zatřese.

Šklebí se při tom.

Jsou to snad peníze za drogy?

Ve třech jdou k dodávce, jeden po druhém zmizí v ložném prostoru a zavřou za sebou dveře.

„To jsou jen poskoci,“ opakuji. „Šéf bandy chybí.“

„Teď přijde rozhodující okamžik,“ ozve se Hermundur. „Teoreticky by mělo předání proběhnout rychle.“

Hodiny tikají. Minuty ubíhají jedna po druhé.

Příšerně pomalu.

Konečně z dodávky vyjde bláznivý Ingi. V každé ruce drží sportovní tašku. Jeho doprovod mu jde v patách. A nese třetí tašku.

Hodí zavazadla do kufru BMW. A pospíchají, aby se z drobného deště dostali zase do auta.

Ingi si sedá za volant. Vyjíždí krokem z parkoviště.

Na silnici auto otočí. Ale světlomety zapne až v okamžiku, kdy je na cestě k Sudurlandsveguru.

Hermundur mezitím informuje svou jednotku v boudě: „Černé auto se zavazadly je na cestě k vám.“

„Musíte Ingiho nechat projet,“ říkám. „Ať dojede s nákladem až k Audólfurovi. Tak jsme se dohodli.“

Hermundur váhá. „Někdy je lepší vrabec v hrsti než holub na střeše,“ namítne. „Když nechám Ingiho jet dál, mohli bychom ho ztratit.“

„Ale vždyť je to jen nedůležitý poskok!“

„To ano, ale teď ho i s drogami můžeme snadno dopadnout.“

„Ale ne osobu v pozadí. Ta je důležitá!“

Nejistota zneklidňuje zlaté hochy, kteří sedí v boudě a čekají na pokyny. „Máme cestu zablokovat, nebo ne?“ ptá se zodpovědný policista už podruhé.

Hermundur ještě pořád váhá.

Konečně se rozhodne: „Nechte ho projet.“

Hermundur rozdává rozkazy do všech stran, aby se ujistil, že cesta černého auta je neustále sledována.

Zato řidič dodávky vůbec nespěchá. Nastartuje až

poté, co černé BMW zmizí v temnotě. Přesto ještě hodnou chvíli čeká, než zapne světlomety. Nakonec vyjíždí opatrně z parkoviště západním směrem.

„Zablokujte silnici u odbočky na Krýsuvíkurvegur!“

nařídí Hermundur. „Toho chytneme.“

Dodávka zrychlí teprve na asfaltové silnici vedle hlubokého lomu. Na plný plyn se řítí po úbočí směrem dolů.

Zdá se, že řidič si aut, která mu zatarasila cestu, všiml až v okamžiku, kdy byl od Krýsuvíkurveguru vzdálen přibližně půl kilometru.

Teprve pak dodávka zpomalila. Ale jen trochu. Co si asi řidič myslí? Opravdu se domnívá, že všichni tihle policisté na tomhle místě v tuhle dobu hlídají provoz?

Nebo že zahradili místo nehody?

Možná si to nejprve opravdu myslel. Ale teď už si to nemyslí.

Dupne na plynový pedál tak, až pneumatiky na asfaltu zakvílí. Pak auto na cestě otočí. Zpanikaří. A pak se na plný plyn řítí směrem, ze kterého přijel.

„Sledujte ho!“ vyštěkne Hermundur. „Ale bez sirény!“

Dva z vozů, které zatarasily cestu, se řítí za dodávkou. Modrý maják jim nepřetržitě bliká. Ale sirény mlčí.

„Za žádných okolností vám nesmí ujet!“ vykřikne Hermundur.

Dodávka se řítí kupředu šílenou rychlostí. Jede podél lomu. Řidič najednou nečekaně zabočí doleva na úzkou štěrkovou stezku vedle okraje jámy.

„Co to ten idiot vyvádí?“ zařve Dagfinnur.

„Po té vyšlapané stezce se daleko nedostane,“

odpoví Hermundur. „V cestě mu stojí bouda.“

Nicméně řidič dodávky se dál šíleným tempem řítí po kamenité cestě plné výmolů. Motor vyje a kameny se odrážejí od karoserie.

Najednou ztratí nad autem kontrolu. Dodávka prolétne vzduchem a několikrát se otočí. Pak dopadne až na okraj jámy.

„Bože!“ vyhrkne Dagfinnur.

Dodávka se odrazí od hrany a vymrští se.

Pět metrů dolů.

Deset. Patnáct.

Dvacet.

Nakonec přistane na bagru bez obsluhy, který je zaparkovaný na dně kamenolomu.

Při nečekané explozi se všechno kolem nás zachvěje.

35

„Uhaste ten oheň!“ ječí Hermundur.

Už to nevydržím. Nemůžu být zavřená na tomhle primitivním, těsném policejním stanovišti. Musím na vlastní oči vidět, co se to tam venku děje. Proto vstanu a otevřu dveře. Vyběhnu na vyšlapanou stezku plnou děr. Co nejrychleji šplhám nahoru po kamenitém svahu. Zastavím až v okamžiku, kdy dojdu na nejvyšší bod náspu kolem lomu.

Z horního okraje srázu se dívám na hořící peklo hluboko pod sebou. Dodávka a bagr stojí uprostřed šedočerné pustiny v jasných plamenech.

Auta zlatých hochů jsou na cestě dolů. Za chvíli je jáma plná blikajících světel. K hořícímu vraku běží několik černých vest. Ve vzduchu drží červené ruční hasicí přístroje a ze dvou stran stříkají bílou pěnu na zdechlinu auta ponořenou do plamenů.

Na chvíli spatřím řidiče v bezvědomí, kterého olizují hladové plameny.

Najednou to uprostřed plamenů silně exploduje.

Jako by horko roztrhlo palivovou nádrž na kousíčky.

Kusy dodávky a bagru létají do všech směrů.

Černé vesty hodí hasicí přístroje na zem a zoufale se snaží uniknout jiskřivému dešti. Ty, kteří stáli nejblíže plameni, zasáhly kousky kovu nebo skleněné střepy.

Dva z nich leží na vlhkém štěrku na zádech a nemůžou vstát. Ostatní černé vesty jim běží na pomoc. Táhnou je k jednomu ze svých aut. Tam se se zraněnými snaží mluvit. A poskytnout jim první pomoc.

Plameny mezitím zvesela tančí ve vraku. Řidič dodávky musí být dozajista mrtvý. Ať už to byl kdokoli.

A taška s penězi? Ta je bezpochyby téměř nepoužitelná. Pokud tak jako tak neshořela na popel.

To je průšvih.

Viděla jsem víc než dost. Rychle se otočím a snažím se co nejrychleji vrátit. Skáču na cestě k boudě přes kameny a louže. Buším na dveře. Když Dagfinnur otevře, okamžitě vklouznu do sucha.

Hermundur je opravdu zaražený. Vztekle sleduje příšernou podívanou na nazelenalé obrazovce.

Policisté jsou v neustálém kontaktu s těmi, kteří sledují černé BMW.

V žádném případě nesmí uniknout!

„Kde je Ingi?“ ptám se a otírám si dešťové kapky z tváře.

„Odbočil na Nesjavallavegur,“ odpovídá Dagfinnur.

„Tahle cesta vede k parní elektrárně v Nesjavelliru a odtud ke křižovatce v obci Grafningur u jezera Thingvallavatn.25“

„Takže je na cestě k letnímu domu.“

„To je dost pravděpodobné.“

„Jak to tam vypadá?“

„Mám na místě muže z útvaru zvláštního nasazení,“

říká Hermundur.

„Kde?“

„Někteří se skrývají nedaleko domu, za jinými domy v okolí, jedna skupinka je navíc přímo u vjezdu do chráněné přírodní rezervace.“

„Viděli někoho u Audólfurova domu?“

„Před dobrou půlhodinkou tam zaparkovalo auto.“

„Věděla jsem to!“ zvolám.

25 Jezero na jihozápadě Islandu, největší vnitrozemské jezero na ostrově, populární díky rybářství.

Dagfinnur dostává zprávu od policistů u Nesjavelliru poté, co Ingi přejel hory a řítí se rychle k rozcestí. Tam by měl odbočit doleva. A u Thingvallavatnu jet na sever, pokud chce jet přímou cestou k domu Audólfurových, aby se tam sešel se samotnou šedou eminencí.

„Auto na rozcestí zpomaluje,“ říká Dagfinnur.

Napětí znovu roste.

„Jede po Grafningsveg… Jede… doprava.“

„Sakra,“ procedím mezi zuby.

Co si Ingi vlastně myslí? Snad nechce jezdit kolem celého Thingvallavatnu, než dorazí k domu? Taková jízda by trvala celou hodinu. Minimálně.

„Policie ze Selfossu na téhle trase umístila dva vozy, respektive u odbočky do Ljósafossu,“ říká Hermundur.

„Řekni jim, že se tam brzy objeví černé auto.“

Dagfinnur jim radiotelegraficky zavolá.

„Začínám pochybovat, že Ingi drogy předá v tomhle tak často zmiňovaném domě,“ dodá Hermundur.

„Přijdou tam,“ odpovídám. „Pokud nikdo nic nevyzradil.“

„Jenom pět lidí ví, jaké jméno jsi nám uvedla,“

pronese a svraští čelo. „A ti jsou mimo jakékoli podezření.“

„To uvidíme na konci akce.“

Bude snad trvat celou věčnost, než se černé auto objeví na dalším stanovišti?

„Jak jsou od sebe přibližně vzdáleny ty dvě odbočky?“ ptám se.

„Přibližně patnáct až dvacet kilometrů,“ pronese Hermundur suše.

„Takže to by tam už dávno musel být. Kde ten pacholek vězí?“

Dagfinnur se opět spojí s policisty ve Ljósafossu.

„Nikde auto nevidí,“ řekne a zasténá.

„Mohl se Ingi někde obrátit?“ ptám se.

„Samozřejmě sledujeme nadále i tu druhou odbočku,“ odpoví Hermundur. „Proto nehrozí, že by Ingi prostě zmizel.“

Najednou nám dá Dagfinnur znamení. „Do Ljósafossu se blíží černé auto,“ říká. „Ptají se, jestli ho mají zastavit.“

„Ano, ať ho přimějí, aby se obrátil,“ poručí Hermundur. „S vysvětlením, že cesta na jih je uzavřena kvůli těžké nehodě.“

Dagfinnur příkazy předá.

„Jsou to zkušení muži, kteří umějí být v takových situacích velmi přesvědčiví,“ pokračuje Hermundur.

Jako by chtěl mé pochybnosti o svých příkazech odmítnout. Ačkoli jsem ještě vůbec nic neřekla.

Po chvíli vidím, že se Dagfinnur tváří zdrceně.

Co se děje?

„V černém autě sedí jenom jeden muž,“ říká. „A není to Ingi.“

„To není možné!“ vykřikne Hermundur a vyrve Dagfinnurovi sluchátko z ruky.

Mluví přímo s černými vestami na místě. Ptá se a poslouchá s rostoucí netrpělivostí.

„Okamžitě toho řidiče zatkněte,“ nařídí. „A pak prohledejte auto, jestli jsou tam tři sportovní tašky.“

Napjatě vyčkáváme.

„Takže v tom případě,“ řekne pak Hermundur, „převezte auto a zatčeného do Reykjavíku a dbejte na to, aby nemohl s nikým navázat kontakt. Rozuměli jste?“

Něco se totálně podělalo.

181

36

Bláznivý Ingi zmizel.

A drogy taky.

Policisté jsou přesvědčeni o tom, že za volantem černého BMW seděl on a že s ním projel kolem parní elektrárny v Nesjavelliru. Tam ještě v autě bezpečně seděli dva muži.

Ale teď už ne.

Hermundur nechal uzavřít všechny cesty, které odbočují z Grafningsveguru mezi Nesjavellirem a Ljósafossem. Chlápkům z útvaru zvláštního nasazení poručil, aby pročesali oblast jižně od Thingvallavatnu a našli Ingiho a drogy. Ať se podívají do každého jednotlivého domku v téhle oblasti.

Jsme na cestě do Thingvelliru. Vypadá to, že Hermundurovi připadá důležité, abychom byli co nejdříve v oblasti nasazení, aby mohl velet svým mužům přímo na místě.

Džíp se žene po tmavé lávové krajině do vzdálených venkovských oblastí, kde je čerň noci ještě v přesile.

Jasná světla měst v zálivu Faxaflói jsme nechali za sebou. Čím dál na východ jedeme, tím více sílí déšť.

Bičuje auto jako vydatná sprcha.

Soustředím se na hádanku, kterou musíme co nejrychleji vyřešit: Kde jsou ty zatracené drogy?

Nejprve je třeba zjistit, proč Ingi vystoupil z auta právě na tomhle místě. Snad nechtěl tuhle drahou zásilku ukrást?

Ne, k čertu.

Dokonce ani bláznivý Ingi není dost bláznivý na to, aby se dopustil takové beznadějné opovážlivosti.

Ale pak to bylo jedno z jeho bezpečnostních opatření, ne? Něco jako intermezzo, aby se ujistil, že se ho opravdu nikdo nepokouší sledovat až k domu Audólfura Hreinssona. Ale kde je potom v tuhle chvíli?

Je možné, že Audólfur má kromě letního sídla svého dědečka přístup ještě k nějakému jinému domu v Thingvelliru?

Rodina by samozřejmě mohla vlastnit více nemovitostí, u kterých jsou jako majitelé zapsány manželky nebo jiní rodinní příslušníci. Měla jsem to ověřit.

Tyto pochybnosti mě však nezbavují víry v to, že bláznivý Ingi nakonec drogy přece jenom odevzdá Audólfuru Hreinssonovi. Otázka je, jak dlouho se míní schovávat, než vyrazí na poslední etapu k domu šedé eminence. A kam vlastně půjde.

Najednou si uvědomím nové nebezpečí: Co když si Ingi všiml Hermundurovy pátrací čety v terénu? Není potom více než pravděpodobné, že se pokusil drogy schovat? že je třeba zahrabal do země? Nebo že je dokonce nějakým způsobem zničil? Pak by Audólfur unikl z pasti.

To se nesmí v žádném případě stát.

„Nesmíte se pohybovat jako sloni v porcelánu,“

říkám, když jezdíme po příkrých svazích vyhaslého kráteru v Dýrafjollu nahoru a dolů. „Jinak nechá Ingi drogy prostě zmizet a vy nebudete mít v ruce nic.“

„Mí muži vědí, jak postupovat opatrně,“ odvětí Hermundur.

„Jediná rozumná věc, kterou teď můžeme udělat, je vyčkávat a nechat Ingiho, aby se chopil iniciativy,“

pokračuji. „Určitě se nakonec objeví tam, kde má. Tím jsem si naprosto jistá.“

Přemýšlí.

„Je to jediný způsob, jak chytnout muže v pozadí i s drogami,“ nevzdávám to. „To je přece náš hlavní cíl.“

Hermundur se nakonec nechá přemluvit a zavolá svou pátrací četu zpět. Ale současně zajistí, aby byly spolehlivě hlídány všechny cesty, které z oblasti vedou.

Na rozcestí pod parní elektrárnou zaparkovala napříč dvě osobní auta. Jedno couvá po okraji dolů, abychom mohli projet.

Džíp se žene dál na sever.

Jezero Thingvallavatn a okolní hory se noří do hluboké noci.

Sílící vítr čeří šedočernou vodní hladinu a vší silou nám chrstá na auto déšť.

Venku nikdo není. Jen pustá krajina Thingvelliru.

Okna hotelu Valholl jsou tmavá. Přes zimu není v provozu. Stejný je pohled na služebnu na Gjábakkaveguru. Policisté očividně dbali na to, aby byli nenápadní.

Možná přece jen nejsou tak beznadějní, jak jsem si myslela.

Jedeme po strašidelných lávových útvarech až do Bolabás. Pod svahy hory Ármannsfell, porostlými křovím, se policisté schovali tak, že na ně z cesty není vidět.

Černě odění muži zvláštní jednotky zabrali koňskou stáj. Vrhají po mně nesouhlasné pohledy. Ale Hermundur je snadno odbude. „Příkaz shora,“ řekne krátce.

Zlatí hoši nás zvou na černou kávu bez cukru.

Vyprávějí

Hermundurovi

nejnovější

informace

ohledně katastrofy v kamenolomu.

Ani jedna z černých vest už není v ohrožení života, ačkoli jeden z mužů byl při explozi na dně jámy těžce zraněn.

Řidič dodávky zemřel. Ještě pořád se neví, kdo to byl. Než muži stačili vytáhnout mrtvolu z vraku, byla už tak ohořelá, že byla snaha o identifikaci naprosto beznadějná. V plechových troskách se nenašli ani žádné doklady.

Peněženku oheň obrátil v popel. Bankovky jsou ztracené.

Zatraceně!

Zlatí hoši pověsili na zeď koňské stáje mapu Thingvallavatnu a blízkého okolí. Také několik leteckých snímků oblasti.

„Na kterém snímku je ten dům?“ ptám se.

„Tady,“ odpovídá Hermundur a ukáže na budovu těsně u západní strany jezera. Nedaleko od hotelu Valholl.

Dům je ve srovnání se sousedními chatami opravdu velký. Je obklopen vysokými a hustě olistěnými stromy. Až na místo dole u břehu. Vede tam do vody něco jako pěšinka. Pod nějakým malým přístřeškem.

„Co to je? Lázně nebo co?“ ptám se.

„Ne,“ řekne Hermundur.

Je na něm vidět, že ho mé věčné otázky unavují.

„A co je to tedy?“

„Molo a loděnice.“

Molo?

Dívám se zblízka do mapy. Znovu si prohlížím oblast, kde bláznivý Ingi zmizel z černého BMW. Je tam několik rekreačních oblastí. A také cest, které vedou z Gafningsveguru k domkům a dál k jezeru.

„Zatraceně!“ vykřiknu najednou a bouchnu zaťatou pěstí do mapy.

Policisté se na mě dívají, jako bych nebyla úplně střízlivá.

37

„Co je zase?“ ptá se Hermundur unaveně.

„Proč jsem na to nepřišla dřív?“ kladu sama sobě tuhle otázku a znovu se dívám na mapu Thingvallavatnu.

„Na co?“

„Ten gauner musel použít člun.“

Hermundur přiběhne za mnou ke zdi. Chvíli se dívá do mapy a pak začne udílet rozkazy.

Jsem si jistá, že mám pravdu. Bláznivý Ingi se právě teď snaží přepravit narkotika přes vodu. Ve skrytu temnoty.

Zlatí hoši se však netváří příliš přesvědčivě, i když udělali veškeré přípravy pro to, aby mohli reagovat rychle. Pro případ, že by…

Vyjdu ven do deštivé temnoty. Takováhle noc je jako stvořená pro někoho, kdo se chce schovat na vodě. Naprosto zatažené nebe. Měsíc nesvítí. Je chladno a mokro.

Za chvíli se vrátím do tepla koňské stáje.

Zlatí hoši usilovně sledují jezero ze svých úkrytů na břehu. Ale nevidí ani nohu.

„žádný z mých mužů dnes v noci nezaslechl zvuk motorového člunu,“ oznamuje Hermundur.

„Mohl se schovat,“ namítám. „Například za tímhle ostrovem uprostřed jezera.“

„Možné je všechno.“

„Leda by vesloval. Ingi má dost síly na to, aby dovesloval až na druhou stranu.“

Snad.

Musíme zabíjet čas čekáním. Stres je čím dál nesnesitelnější. Ve hře je toho příliš mnoho.

Konečně se ohlásí jeden z mužů ze zvláštní jednotky, který celou noc hlídal u víkendového domu rodiny Audólfura Hreinssona: „K molu doplul tmavozelený nafukovací člun.“

„Jeden muž nebo je jich víc?“ ptá se Hermundur.

„Na palubě vidím jenom jednoho muže.“

„Je to Ingi?“

„Osoba se nedá identifikovat. Má na sobě kuklu.“

„Sledujte ho,“ poručí mu Hermundur.

„Vytáhl vesla a přivazuje člun.“

„Aha.“

„Teď něco vyhodil na molo.“

„Co přesně?“

„Vypadá to jako taška.“

„Jedna nebo víc?“

„Připadá mi, že jsou dvě. Ne, vidím třetí.“

Ty tři tašky!

Doufejme, že jsou ještě pořád nacpané ilegálními narkotiky.

„K molu se někdo blíží… Je to muž… Berou ty tašky… Všechny tři… Nesou je do loděnice… Jdou dál… Míří k chatě… Jdou s taškami dovnitř… Zavírají za sebou dveře.“

„Jasně,“ říká Hermundur. „Okamžitě mě informujte, kdyby ti chlápci vystrčili z domu třeba jen nos.“

„Samozřejmě.“

„Jedu tam.“

Muži v černých maskách popadnou své zbraně a vybavení a utíkají k malému černému autobusu, který je zaparkovaný za koňskou stájí.

Samým radostným očekáváním mě všechno svědí.

Teď přijde rozhodující boj.

Hermundur velí své jednotce.

Džíp se žene ve skrytu noci po nepříjemných lávových trhlinách s vypnutými světlomety. Policisté se chtějí k domu připlížit a pokusit se Audólfura s Ingim překvapit.

Hermundur mi nařizuje, abych zůstala v autě, než bude celá akce u konce.

„Ale já…“

„žádné ale!“ okřikne mě drsně.

Takže se musím spokojit s tím, že budu celou operaci sledovat přes okno.

Černě odění ozbrojenci, kteří se schovali za nejbližšími víkendovými chatami v okolí, se opatrně plíží k osvětlenému domu. Přicházejí ze dvou směrů. A kryjí se pod stromy. Úplně pomaloučku a nehlučně obkličují dům. Někteří čekají na zásah několik metrů od domu.

Ostatní vyrážejí. Dva z nich vypáčí vchodové dveře.

Pak se jeden po druhém řítí do domu. Běží z jedné místnosti do druhé.

Z domu slyším hluk. Volání a výkřiky. Už nevydržím sedět v džípu ani vteřinu. Protáhnu se pootevřenými dveřmi a rychle běžím na druhou stranu k vysokým jedlím. Když jdu po štěrkové cestě, bojuji s větrem a deštěm.

Jsem už téměř u domu, když si všimnu rvačky na verandě, která je otočená směrem k jezeru.

Někdo se snaží uniknout z domu. Skáče přes zábradlí. Ve světle svítilny na domě spatřím na chvíli jeho tvář. Bláznivý Ingi!

Běží dolů k molu, kde na něj čeká zelený nafukovací člun. Ale Ingimu se nepodaří nasednout.

Policisté ho přivítají s namířenými zbraněmi.

Pomalu překračuji rozbité vchodové dveře.

Mejdan je v obývacím pokoji. Hermundur sedí v jednom z hlubokých kožených křesel a přehrabuje se ve sportovní tašce, která leží na konferenčním stolku.

Kolem úst mu pohrává úsměv. To je něco naprosto nezvyklého!

„Tady je všechno,“ říká vítězně.

Audólfur Hreinsson stojí mezi dvěma obřími černými vestami. Ruce má za zády ve slušivých lesklých poutech.

Úžasný pohled!

Zdá se však, že z nečekaného shledání nemá příliš velkou radost.

„Tys mi tady chyběla,“ prská a neustále se snaží uvolnit z objetí spravedlnosti.

Neúspěšně. Černé vesty ho mezi sebou svírají jako ve svěráku.

Přistupuji těsně k Audólfurovi. S úsměvem se mu dívám do rozzuřených očí. Pak mu hbitě sáhnu mezi nohy. Sevřu mu penis. A potom mačkám, jak jen můžu.

Začne výt bolestí.

„Říkala jsem přece, že tě vykastruju,“ pronesu něžně. „A já držím slovo.“

„Přestaň!“ okřikne mě Hermundur.

Mám požitek z toho, když vidím v Audólfurových očích strach. A když cítím, jak se jeho nádobíčko zmenšuje čím dál víc.

„S malým kašpárkem se nedá hrát velké divadlo.“

Říká máma.

38

Středa

Zlatí hoši mají slavnostní náladu, protože se včera mohli celý den vystavovat záři novinářských reflektorů.

Však byla taky kořist nezvykle velká. Jednalo se o největší množství narkotik, které kdy bylo na Islandu při policejní operaci zabaveno. Kdyby se všechny tyhle drogy dostaly do prodeje na ulice hlavního města, vyneslo by to víc než sto melounů.

Dokonce i pro mě je obtížné představit si takovou hromadu bankovek na podlaze svého obývacího pokoje.

Jediné, co nám kazí radost, je osud řidiče dodávky.

Nelze to však chápat tak, že by zlatí hoši cítili nějaký zvláštní soucit s mladým mužem, o kterém ještě nikdy neslyšeli ani ho neviděli, když ještě žil.

Ne, důvod je úplně jiný. Smrtí toho řidiče končí stopa. Každopádně v tomhle okamžiku. Policisté netuší, jak se mrtvý jmenoval a jaké byl národnosti.

Vědí jen to, že byl mladý, bez dokladů a byl na cestě v ukradené dodávce.

To je vše.

Což neznamená nic jiného, než že nemají žádné informace o mužích v pozadí. O těch, kteří tuhle rozsáhlou dodávku

narkotik

financovali

a

zorganizovali. Nevědí ani, kde nebo jak byly drogy propašovány do země.

Od začátku jsem požadovala, aby byla má role v téhle akci udržována v tajnosti. Abych ještě víc zajistila anonymitu svého informátora.

Zlatí hoši na to rádi přistoupili, protože díky tomu dostali příležitost tančit v záři reflektorů. Jenom oni, já ne.

Audólfur je zavřený, což je fakt, který mi přináší nemalou radost. Bohužel se o tuto radost prozatím nesmím s nikým podělit, protože zlatí hoši ještě nezveřejnili jména zatčených.

Je pro mě těžké soustředit se na úkoly dnešního dne.

Neustále v myšlenkách odbíhám a přemýšlím, jak se asi cítí Ludmilla. Zřejmě se už dozvěděla, že její plán vyšel a že je Audólfur v moci spravedlnosti.

Předem jsme se domluvily, že si v následujících týdnech nebudeme volat. Pro jistotu. Je třeba Ludmillu chránit před zvědavostí zlatých hochů. A také před pomstychtivostí Pornovaldiho.

Proto sejí neodvažuji zavolat, i když bych to udělala hrozně ráda. Zatraceně, je to tak těžké.

Stello, tvůj seznam priorit!

Úplně nahoře na seznamu je patolog. Jestli mi někdo může vysvětlit malý vpich v Salvöřině těle a vysoké množství vyplaveného adrenalinu, tak je to soudní lékař.

Volám mu do kanceláře, ohlásím se a jedu tam.

Muž, který si libuje v odpornostech tohoto typuje šedovlasý muž, který se na mě dívá přes okraj svých tlustých brýlí a nechce pro mě hnout prstem.

„Všechno, co jsem zjistil, jsem uvedl do pitevní zprávy,“ říká a zastrčí si ruce hluboko do kapes bílého pláště.

„Všechno ne,“ namítnu. „Chybí mi přesvědčivé vysvětlení pro dvě pochybné věci, které jsi ve zprávě zmínil.“

„Nemám k tomu co dodat.“

„To mi ale přijde dost drsné.“

„Když myslíš… Vyšetřování případu má v rukou policie,“odpovídá nevrle. „Takže na shledanou.“

„Vyhazuješ mě?“

Rychle kolem mě projde. „Nevidíš, že mám práci?“

zeptá se a otevře dveře.

„Když se budeš bránit rozhovoru se mnou, budu muset jít k soudu a požádat o novou pitvu.“

„Co uděláš, je tvoje věc.“

Nevím si rady. Netuším, jak bych tohoto zlomyslně umíněného muže obešla.

„U soudu se odpovědi na mou otázku nevyhneš,“

říkám a kráčím ke dveřím. „Už se těším, jak si tě tam podám.“

„Do té doby mě nech laskavě na pokoji.“

Uf.

Cestou na parkoviště bojuji s tím, abych překypující zlost udržela na uzdě.

Jen počkej, ty jeden mrzutý dědku!

Samozřejmě je jasné, že musím požádat o novou pitvu. Ale to bude pravděpodobně několik dní trvat. Co ale můžu udělat během té doby?

Potřebuji informace. Nemám nejmenší tušení o adrenalinu, zatraceně. Vím jen to, co vědí údajně všichni, totiž že v nebezpečných situacích proudí tělem ve vysokých dávkách. Stejně jako má americká ohnivá voda. Ale fakt, že to vím, mi v tomhle případě nepomůže.

Vždycky je nejlepší jít tou nejjednodušší cestou.

Zeptat se na informace těch, kteří by o tom měli vědět nejvíc.

Když přijdu do kanceláře, volám několika lékařům, které znám. Pěkně jednomu po druhém. Ale všude mi řeknou, že mají pacienty.

Zatraceně!

Nakonec zapnu počítač. Podívám se do e-mailové schránky. Nic zvláštního. Možná je to tak lepší.

Když se zrovna chystám zavřít dveře od kanceláře, ozve se můj obvodní lékař. Není zrovna potěšen, když si všimne, že nejsem nemocná.

„Volám jen proto, že mi bylo řečeno, že je to velmi naléhavé,“ říká kysele.

Snažím se ho po telefonu obměkčit. Máchám ho v nasládlých omluvách tak dlouho, dokud se jeho špatná nálada nerozplyne. Nakonec přistupuje na to, že mi poskytne soukromou lekci.

„Adrenalin a noradrenalin jsou dva příbuzné hormony, které tělo produkuje samo. Mají například velký vliv na krevní tlak,“ vysvětluje. „Ale tyhle důležité hormony, které odborně nazýváme epinefrin a norepinefrin, se také vyrábějí chemickým procesem jako léky.“

„Předpokládejme, že někdo má příliš mnoho adrenalinu v krvi. Jak by sis to vysvětlil?“

„Jeho množství je pokaždé jiné podle situace. Když je člověk například ve stresu nebo musí dát do závodu všechno. Nebo když se náhle ocitne v ohrožení života, rozvádí se adrenalin do těla. Je to prostě jeho způsob, jak dodat sílu navíc, aby se tělo vypořádalo s těžkostmi.“

„Může vést ke smrti?“

„Adrenalin?“

„Ano.“

Můj obvodní lékař odpověď oddaluje. „No, vlastně ne,“ odpovídá opatrně.

„Jak to myslíš?“

„Mám na mysli to, že jsem ještě nikdy neslyšel o případu, že by pacientovo tělo vyprodukovalo tolik adrenalinu, že by to samo o sobě vedlo ke smrti.“

„Ale?“

„No, je to zkrátka tak, že epinefrin je jako lék využíván všemožnými způsoby,“ odpovídá. „Je to například obvyklá složka omamných a utišujících prostředků. Vzpomínám si, že j sem jednou četl o jednom případu ve Velké Británii, kde to vedlo ke smrti pacienta.“

„Co se stalo?“

„Nevybavuji si detaily.“

„Alespoň přibližně.“

„Vím, že šlo o menší rutinní operaci, při níž se všechno zvrtlo.“

„V jakém smyslu?“

„Myslím, že jednomu teenagerovi měl doktor vytáhnout poslední stoličku v jedné řadě. Ale protože umrtvení neúčinkovalo, jak mělo, ucítil chlapec najednou bolest a dostal strach. Tím pádem začal tělem proudit přirozený adrenalin ve velkém množství, tudíž i k srdci. Lékař bohužel udělal politováníhodnou chybu, že mu do dásně píchl další anestetikum s adrenalinem. Tlak na srdce byl příliš velký a chlapec na místě zemřel.“

„To ale přece znamená, že příliš velké množství adrenalinu může být smrtelné.“

„Ve výjimečných případech, jako je tento, to tak skutečně je, ale mnohem častější jsou případy, že adrenalin může lidský život zachránit. Vím to z vlastní zkušenosti.“

„Jak to?“

„Když jsem před několika lety sloužil v lékařském pohotovostním voze, dvakrát se mi podařilo zachránit pacienta tím, že jsem mu epinefrin stříkl rovnou do srdce.“

„Přímo do srdce?“

„Ano, to je v těchto nouzových případech jediná možnost.“

Najednou se mi rozsvítí.

No ovšem!

Má osobní fabrika na adrenalin pracuje na plné obrátky, zatímco srdce mi bolestivě poskočí. Najednou se mi před očima odvíjí skutečný průběh událostí v Althingu jako nějaký realistický film. Zas a znova.

Jako neustále se opakující scéna z nějakého vzrušujícího filmu.

Mohlo to tak být. Přesně tak.

Odkašlu si. Snažím se skrýt vzrušení v hlase, když pokračuji v kladení otázek. Abych si byla naprosto jistá.

„A tohle se běžně učí studenti medicíny?“ ptám se.

„Mám na mysli to, že se adrenalin píchne přímo do srdce.“

„Samozřejmě.“

„Tak co by se stalo, kdyby se tímto způsobem stříkla vysoká dávka epinefrinu do srdce zdravé osoby?“

„To by přece nenapadlo nikoho, kdo přemýšlí a uvažuje logicky a jasně.“

„Ale co by se stalo?“

„Přijde na to, jak velká by byla dávka, o které mluvíš.“

„Opravdu velká.“

„Ale má drahá, to by přece byla jednoznačně vražda.“

39

Čtvrtek

Jsem na spěšné cestě na východ. Do vězení.

Ófeigur ještě neví, že jeho idol je také zavřený v téhle komůrce pro vězně a že je u ledu.

Audólfur byl odsouzen ke čtyřem týdnům vyšetřovací vazby. Následující měsíce stráví v nejpřísnější samovazbě. A propuštěn bude zcela určitě až za spoustu let.

Kastrace na celé čáře!

Když se blížíme k Hellisheidi, dávám silnému motoru pilně usrkávat benzin. Všímám si, jak moje stříbrné žihadlo řádí na asfaltu. Jako vzrušený mladý hřebec.

Nejvyšší z nejvyšších policistů se předhánějí v projevech díků. V zákulisí.

Ihned jsem se chopila příležitosti a využila jejich změněného vztahu vůči mé maličkosti. Přemluvila jsem náměstka a Raggiho k tomu, aby si nezaujatě vyslechli mou teorii o vraždě v Althingu. Zmínila jsem možnost, že Salvör mohla mít nějakou schůzku v místnosti za tribunou.

Tam by na ni mohl vrah zezadu zaútočit s injekční stříkačkou, která byla plná epinefrinu. A ten by jí pak stříkl rovnou do srdce. Stalo by se to v tom okamžiku, kdy Salvör otevřela dveře a přistála přímo v davu lidí na podlaze. Se strnulým výrazem ve tváři, jako by byla v šoku. Srdce už by jí ale v tom okamžiku přestalo tlouct.

Citovala jsem pitevní zprávu, abych svůj názor podpořila. A zmínila jsem se o rozhovoru se svým obvodním lékařem.

Policisté nakonec souhlasili s tím, že nechají soudního lékaře, aby tuhle možnost vyšetřil důkladněji.

„Ale mně tahle teorie opravdu připadá trochu přehnaná,“ řekl Raggi a točil se na židli sem a tam.

„To říkám zcela upřímně.“

„Vůbec není přehnaná, pokud vycházíme z toho, že vrah má zkušenosti jako lékař,“ odpověděla jsem okamžitě. „Jako například Angantýr.“

Náměstek zbledl. Zato Raggi ještě víc zčervenal.

Tlusté tváře se mu leskly jako dvě hezky vyleštěná vánoční jablka.

Netrpělivě jsem čekala na explozi. Ale nedošlo k ní.

Podařilo se jim zachovat klid.

Přeudatní hoši!

Mlčky si vyslechli mé odůvodnění. Policisty se mi o tom zaručeně přesvědčit nepodařilo, ale to jsem ani nečekala. Chtěla jsem jen zasít pár semínek podezření, ačkoli jim to zcela jednoznačně vůbec nebylo vhod.

„Mluvíš o ministrovi,“ řekl náměstek. „Podezírat tímto způsobem čelnou osobnost vlády je opravdu vážná věc.“

„Jediné, co považuji za vážnou věc, je to, že si ten darebák dovolí spáchat vraždu. A přitom je stále klidný,“ odpověděla jsem rychle, jistá si svou odpovědí. „A toho vrah využije, protože se neodvážíte vzít si na paškál ministra. Jenom proto, že má moc a vliv.“

Na tuhle výtku odpověděli opět jen dlouhým mlčením.

Nakonec náměstek vstal. „V našem vyšetřování nevylučujeme žádnou možnost,“ řekl a podal mi ruku na rozloučenou. „Na to se můžeš spolehnout.“

Možná.

Dnes ráno dostali první zprávy o řidiči, který zemřel v ohni na dně lomu.

„Z jedné z kamer máme obstojný obrázek,“ řekl Raggi, když jsme odcházeli ze zasedací místnosti. „A zdá se, že je podobný pasové fotografii jednoho mladého muže, který sem přišel v létě z Česka.“

„Na vlastní pěst?“

„Ne, měl pracovní povolení jako řidič u jedné firmy, která se jmenuje Lotyš, s. r. o.“

U Sergeje?

„Ten kluk se nedá nikde sehnat,“ pokračoval Raggi, „a momentálně o něm vlastně nic víc nevíme.

Jednatelem je ten Rus, který bydlel u Ruty, ale včera opustil zemi a kancelář je zamčená.“

Snažila jsem se nedat na sobě nic znát. Dala jsem si dvě a dvě dohromady. Rutu a Ludmillu. Jejího otce a Sergeje. Drogy a brutální pomstu.

Nějak se to k sobě hodilo.

Po polední pauze přišla do kanceláře Drífa. Musela jsem dávat dobrý pozor na to, co říkám. Nevěděla jsem totiž, jestli se už Siggi Palli vzmužil, aby jí řekl, že je María těhotná.

„Dělám si velké starosti kvůli těm negativům,“ řekla vysíleně. „Jsi opravdu přesvědčena o tom, že se nacházejí na bezpečném místě?“

„Ano.“

„Pro mě je toho ve hře až příliš.“

„Pro vás oba.“

„Tu katastrofu nám způsobil Sigurdur Pálmar,“

odpověděla Drífa chladně. „Určitě neřekneš nikomu o tom, že ty papíry předal dál?“

„Jak jsi přišla na to, že bych to mohla udělat?“

„Mám jen příšerný strach,“ řekla. „Mám pocit, jako by se nám všechno, co jsem vybudovala, zřítilo pod nohama. A to je vážně pocit, který mi nahání strach.“

„Tak to tě můžu potěšit tím, že s největší pravděpodobností bude obžaloba ze znásilnění nakonec stažena,“ odpověděla jsem.

„Aniž by se případ dostal do novin?“

„V to přece doufáme.“

„Ale co ty negativy? Nebudu mít prostě klid, dokud nebudou zničeny.“

„Kvůli negativům si nedělej žádné starosti.“

Drífa došla pomalu ke mně a opřela se o mé křeslo.

„Budu ti moc vděčná, když to pro mě uděláš,“

zašeptala mi do ucha. „Víš, co myslím.“

Do nosu mi stoupla sladká vůně jejího parfému.

„Doufám, že brzy přijde čas, kdy budeme moci ten odpad spálit,“ řekla jsem.

„A proč ne teď hned?“

„To momentálně není možné.“

Její mazlivost byla rázem pryč. Pohled jejích modrých očí byl stejně chladný jako v okamžiku, když se hněvala na Siggiho Palliho.

Když přijdu do vězení v Eyrarbakki26, přestane pršet. Nebe nad jižním Islandem je ale pořád ještě tmavošedé.

Ófeigur je dost zdeptaný. Zdá se, že samovazba konečně přináší své ovoce. Už bylo taky na čase.

26 Rybářské město na jihozápadě Islandu, kde je umístěna věznice.

Ani ve snu by mě nenapadlo, abych ho povzbuzovala. Právě naopak.

Ihned ho zahltím nejnovějšími zprávami. že jeho vůdce byl zatčen a hrozí mu spousta let odnětí svobody. že policisté si odnesli spoustu beden s různým harampádím z letního domku, z kanceláří Audólfura Hreinssona a z jeho soukromého bytu. Plno různých papírů o finančních záležitostech, ale taky fotografie, videokazety a CD-ROMy.

Mezi tím také podklady o tajném spolku SSÍ. Při rychlém prohlížení těch papírů vyšlo najevo, že spolek se jmenuje „Samband sannra íslendinga“. Logo spolku se skládá ze dvou paralelních písmen S, která jsou psána runovým písmem stejně jako v případě jednotek SS německých nacistů, a z písmene Í, které obě S

uprostřed horizontálně spojuje.

„Policisté mají jména všech lidí, kteří jsou členy tohoto tajného spolku, a už začali některé z nich vyslýchat,“ pokračuji. „Dnes dopoledne mi ukázali jedno ze spousty videí, která byla zabavena při domovní prohlídce. Byl na něm záznam o tvém přijímání do spolku.“

„To snad není možný,“ zamumlá Ófeigur.

„Viděla jsem, jak jsi s Audólfurem Hreinssonem uzavřel pokrevní přátelství a nazval jsi ho nevlastním bratrem a vůdcem,“ říkám a šklebím se. „Vypadáte v těch svých uniformách vážně jako idioti. A jak se snažíte pozdravit ho nacistickým pozdravem… Celá země se vám bude smát, až budou ty filmy zveřejněny.“

Prohlíží si ruce. „Ale to video z tý skříňky snad ještě máš, ne?“ zeptá se po delším mlčení.

Zavrtím hlavou. „Byla prázdná.“

„Prázdná?“

„Měl Audólfur taky klíč?“

Přikývne.

„Takže v tom případě je to video určitě taky už v úschově u policistů. Je na něm snad k vidění něco, co by ti mohlo uškodit?“

„Nijak to nesouvisí s tou záležitostí v Althingu,“

odvětí tiše.

„Jsi si tím jistý?“

„Jo.“

„Je na něm něco, co by mohlo vést k nové obžalobě tvé osoby?“

„Na tom videu nejsem vidět.“

„A kdo na něm tedy je?“

Ófeigur stále mlčí. „Můžu se spolehnout na to, že mi říkáš pravdu?“ zeptá se nakonec. „že Audólfur sedí kvůli pašování drog?“

„Samozřejmě.“

„A já jsem si myslel, že je moc chytrej na to, aby se nechal zabásnout.“

„Vůdce nejenom že padl jako strom, on je taky úplně dutý uvnitř,“ odpovím chladně. „Ale ty bys měl vlastně nejlíp vědět, jestli taky znásilňoval děti.“

„Už o té věci nechci mluvit.“

Vypadá to, jako by Ófeigura opustila veškerá odvaha, když se dozvěděl o pádu svého vůdce.

„Nic jsem neudělal,“ dodá. „Jen abys to věděla.“

„A co jsi neudělal?“

„Však víš.“

Najednou se mi rozsvítí. „Ty mluvíš o Rutě, že?“

zeptám se se zájmem.

Ófeigur se zvedne ze židle.

„To ty jsi držel videokameru, zatím co ji ostatní znásilňovali?“

Šoupavě dojde ke dveřím.

„Řekni mi pravdu!“

Jedinou jeho odpovědí je však jen pořádný kopanec do dveří.

40

Pátek

Jódís chce odpověď.

Když mi dnes ráno zavolala, nedokázala v telefonu skrýt svou sklíčenost. Oznámila mi, že ministrovi hodně záleží na tom, abych s ním co nejdříve začala spolupracovat, a že se se mnou chce sejít nejlépe už dnes v poledne.

To je zvláštní, že má Angantýr najednou tak hrozně naspěch. Ještě před několika dny mi Jódís dávala celý týden na rozmyšlenou.

Proč se ke mně chce ministr najednou co nejrychleji připojit? že by se policisté vzchopili a vyslechli Angantýra?

Vyjednám s Jódís, že se s oběma setkám dnes večer.

Ačkoli tím pádem budu muset odsunout své páteční slavnostní hodování.

Samozřejmě ve skutečnosti neuvažuji o tom, že bych její nabídku přijala. I když by mi to určitě přineslo spoustu bankoveček rovnou na dlaň.

O téhle variantě jsem nikdy neuvažovala. Jsem samostatná, nezávislá a svobodná. A chci, aby to tak zůstalo i nadále.

Ale chci zabránit tomu, aby se přerušil kontakt s Jódís. Leda by se tomu nedalo vyhnout.

Telefonát s Raggim potvrzuje mé podezření. Včera odpoledne policisté předvolali Angantýra, aby vypovídal o svých aktivitách. Z rozhovoru vyplývá, že já bych při soudním jednání zastupovala názor, že na Salvör bylo zaútočeno krátce předtím, než byla vtažena do té strkanice na tribuně pro veřejnost. Takže bych tvrdila, že za její smrt nese vinu atentátník, nikoli Ófeigur.

Nicméně jsem z Raggiho nedostala ani to, jaké otázky Angantýrovi položili, ani to, jak na ně odpovídal.

Jódísino pozvání mi celý den víří v hlavě. Možnosti, které se nabízejí, jsou jasné.

O přestávce docházím k závěru, co je třeba udělat. A činím nezbytná opatření.

Zavírám dnes kancelář brzy, abych se před večerem uvolnila. Dlouho ležím ve vaně s horkou vodou.

Snažím se vyčistit si hlavu a umýt tělo.

Oblečení se mi doslova vnucuje.

Zapínám si bílou halenku k prsům. Pak si obléknu úplně nový červenohnědý kožený kostým. Skvěle mi obepíná holou kůži. Boky, zadek a stehna má pevně pod kontrolou. Jako kouzelné ruce.

„Hmmm.“

Před velkým zrcadlem na chodbě si oblékám vhodnou bundu. Pak vklouznu do vysokých bot, které se hodí ke koženému kompletu.

Jednoduché, ale vkusné. To je styl dnešního večera.

I když jsem se ve vaně uvolnila, uvědomuji si, jak jsem napjatá, když jedu za soumraku k Jódís domů.

Abych se setkala s Angantýrem.

Pravděpodobně mám jenom trému. Současně s akutní nedostatečnou dávkou Jackieho v krvi.

Jódís je doma sama. „Ministr se zdržel na recepci se zahraničními hosty,“ říká a zve mě do obývacího pokoje.

Položím aktovku na konferenční stolek a sedám si do křesla.

„Nečekaně musel zastoupit předsedu vlády, který má chřipku,“ vysvětluje, „ale každou chvíli tady musí být.“

Tmavé kalhoty sejí hodí ke sněhově bílé proužkované halence a pestrému hedvábnému šálu, který má omotaný kolem krku. Nikdy nemá stejné oblečení. A vždycky jí to strašně sluší.

Odmítnu nabízenou kořalku, ačkoli mám na tu hnědou tekutinu vážně chuť. Celý den jsem nevypila ani kapičku. A skleničky se dotknu, až když budu zase doma. Místo toho si dám ráda černé espresso.

„Můžeme se o tom pobavit, zatímco budeme čekat,“

navrhne Jódís, když si sedne na pohovku naproti mně.

„V pořádku,“ říkám.

„Už jsi se rozhodla, zda uděláš další krok?“

„Vždycky jsem pro, když to sype peníze,“

odpovídám opatrně. „Ale nikdy nedělám důležitá rozhodnutí se zavázanýma očima. To bys musela na stůl vyložit víc karet.“

Jódís si začne hrát s hříšně drahým zlatým náramkem na pravém zápěstí.

„Můžu ti důvěrně říct, že na tebe čeká velmi lukrativní projekt ve Státech,“ říká. „Mluvíme o ročním příjmu ve výši pětadvaceti milionů korun, kromě toho budeš mít navíc různá privilegia, například bezplatné používání luxusní vily a soukromého automobilu.“

„A o jaký druh projektu se jedná?“

„Tvým úkolem by bylo hlavně poskytování poradenských služeb v oblasti zákonných ustanovení pro hospodářské investice.“

„Pro koho?“

„Můžu ti prozradit, o jakou firmu se jedná, ale pouze v případě, že nabídku přijmeš,“ odvětí.

„Příslušné osoby musejí nutně zaměstnat islandského právníka. Proto se musíš rozhodnout ještě dnes večer.

Chtějí, abys tam začala pracovat po dalším víkendu.“

Jódís nalije do malých hrníčků kávu.

„Není pro mě jednoduché rozhodnout se tak rychle, protože tady mám spoustu povinností,“ namítám.

„Znám právníky, kteří by byli okamžitě ochotni převzít všechny případy, na kterých právě pracuješ,“

říká.

Přátelský úsměv působí strojeně.

„Neměla bys tuhle skvělou příležitost propásnout,“

dodá po delším mlčení. „Když odmítneš, budeš celý život litovat, to ti můžu slíbit.“

Má to snad být výhrůžka? Vyhrožování skryté za úsměvem?

Možná.

Je naprosto jasné, že jsem došla na křižovatku. Mám jen dvě možnosti: Buď dál pokračovat ve hře.

Předstírat, že jsem ochotná. A požadovat jména a další informace o svém budoucím zaměstnavateli v USA.

Nebo zůstat věrná pravdě a s díky odmítnout.

Páni!

Nemám chuť lhát.

„Ta nabídka zní opravdu skvěle,“ říkám. „Ale je to na mě prostě příliš rychlé. Nemůžu své klienty přece nechat na holičkách.“

Z Jódísiných rtů okamžitě zmizí lišácký úsměv.

„Nemůžu prostě uvěřit, že obětuješ tak fantastické místo jenom proto, abys mohla obhajovat toho bezvýznamného nácka,“ pronese nevlídně.

„Ano, vražda v parlamentu je jistě jeden z případů, které musím dovést do konce.“

„Ať to stojí, co to stojí?“

„Co máš na mysli?“

„Doneslo se mi, že o ministrovi rozšiřuješ neuvěřitelné lži. Doufám, že můžeš tohle obvinění vyvrátit.“

„Jen zastávám názor, že tvůj otec by měl ještě odpovědět na několik otázek, které se týkají toho, co dělal v den, kdy zemřela Salvör, to je vše.“

„Takže je pravda, že se na ministra snažíš hodit Salvöřinu nehodu?“

„Salvöřina smrt nebyla nehoda.“

Jódís chvíli sedí naprosto nehybně. Dokonce i hezky upravené nehty přestaly se svým neustálým pohráváním se zlatým náramkem.

Ticho začíná být pomalu trapné.

„Jako obhájkyně mám zkrátka povinnost přijít celé věci na kloub,“ dodávám. „A to taky udělám.“

„I když to povede k tomu, že bude zničena kariéra politika, kterého tahle země potřebuje jako nikdy předtím?“ ptá se.

„Když nemá Angantýr co skrývat, nemá se čeho bát.“

Jódís se chladně usměje. „Ty to víš jistě lépe,“

odpoví. „Už jenom ty zlomyslné spekulace, které se snažíš vydupat ze země, sabotují všechno, co ministr za patnáct let udělal.“

Ministr! Pořád jenom ministr! Copak mu nikdy neříká táto?

Zvoní mobilní telefon.

Okamžitě poznám, že to není mé vyzvánění.

Jódís vstane. Jde rychle do obývacího pokoje. Po chvíli se vrátí s mobilním telefonem v ruce.

„Ministr musí ještě pořád plnit své povinnosti vůči zahraničním hostům,“ říká. „Ale chce rozhodně dostat příležitost, aby tě přesvědčil. Prosí nás, abychom se s ním setkaly na venkovském sídle ministerského předsedy v Thingvelliru. Jsi ochotna udělat alespoň tohle?“

„Ty chceš snad teď večer jet do Thingvelliru?“

„Je to přece jen půlhodinka cesty.“

Vlastně mi to vůbec není vhod. Ale nakonec přece jenom přikývnu. Váhavě.

„Přijedeme,“ říká Jódís a ukončí hovor.

Mlčky se na mě dívá. Mobilní telefon drží oběma rukama.

Hrdá jako princezna. A zároveň distancovaná.

„Můžeme jet tvým autem?“ ptá se. „Už jsem vypila dost kořalky, abych si sedala za volant, a řidič jev Thingvelliru.“

„Dobře.“

„Ještě moment.“ Zmizí na chodbě, rychle se však vrátí. S dlouhým kožichem, který si přehodí přes ramena. Kožené rukavice skvěle padnou ke kožichu.

Má s sebou také černou aktovku.

Samy jedeme výtahem do přízemí. Nemáme si už co říct. Bohužel.

Jasná světla města prosvětlují příšeří na parkovišti.

Sednu si za volant a zastrčím svou červenohnědou aktovku mezi přední sedadla.

„Tady se cítím lépe,“ říká Jódís, když se uvelebí na zadním sedadle mého stříbrného žihadla. „Pokud ti to nevadí.“

„Pohodlí mocných, že?“

Neodpoví. Ale sotva se mercedes rozjede a já se krátce podívám do zpětného zrcátka, vidím, jak jí kolem úst pohrává nevýrazný úsměv.

Na Miklabraut a Ártúnsbrekka je pěkný provoz.

Také na dálnici Vesturlandsvegur až do Mosfellsbaeru.

Hustota provozu se zlepší, až když máme za sebou muzeum Halldóra Laxnesse Gljúfrasteinn. Teprve pak se stříbrné žihadlo řítí stodvacetikilometrovou rychlostí po tmavém asfaltu Thingvallaveguru.

Jódís si na zadním sedadle udělala pohodlí. Kožich si položila vedle sebe. A otevřela aktovku.

Mosfellsheidi27 je tmavá a strašidelná. Večerní vítr před sebou tlačí řadu tmavošedých mraků směrem na jihovýchod. Táhnou se nad lávovým polem a suťovitými svahy s řídkou vegetací. Drsné, mírně se svažující svahy plošiny jako by byly vhodným domovem pro strašidelné přízraky a ošklivé duchy z šedivých dávných dob.

Najednou nás dostihne bouřka. Déšť pleská na stříbrné žihadlo jako bouřlivý, nepřátelský agresor.

Uf.

27 Náhorní plošina s vřesovištěm a bažinou.

Skla se začnou třást, když mi dešťové kapky příšerného lijáku tančí na předním skle. Stěrače běží naplno a shrnují vodu na stranu.

Automaticky zpomalím. Při tom se předkloním k volantu, jak jen mi to bezpečnostní pás dovolí, a usilovně hledím skrz stříkající vodu a paprsky světlometů na mokrý asfalt.

Najednou cítím na krku nepříjemnou bolest.

Bodavou bolest.

41

„Au!“

Zvednu pravou ruku, abych si promasírovala krk, a narazím prsty na něco tvrdého. Ucítím ještě větší bolest.

„Co to má znamenat?“ Rychle pohlédnu do zpětného zrcátka. Vidím Jódísin obličej a ruce těsně za sebou. A konec injekční jehly, kterou mi zezadu vpíchla do krku.

„Když to do tebe vstříknu, budeš okamžitě mrtvá,“

říká klidně.

„Přeskočilo ti?“ vykřiknu popuzeně.

„Proto mě poslechneš na slovo, rozuměla jsi?“ Jódís mi levou rukou přejede po krku. Položí mi ji pod bradu a prsty mi tlačí na dýchací trubici a na obě hlavní tepny.

Celou dobu jako by byla připravená, aby mi mohla palcem pravé ruky stříknout tekutinu z jehly do krku.

Snažím se potlačit zlost. A držet strach na uzdě.

„Co je v té zasrané stříkačce?“

„Drž obě ruce na volantu, abych je viděla.“

Musím dělat, co mi říká. Při tom zpomalím na vlhkém a kluzkém asfaltu.

„Nesnaž se mě podvést nějakými triky,“ pokračuje.

„Teď budu určovat já, co bude dál.“

Jí se snad spálily mozkové buňky!

Nebo co?

Možná mi chce jen nahnat strach. Přinutit mě k tomu, abych nechala Angantýra na pokoji.

Nebo… Nebo mě chce… Chce mě snad vážně zabít?

Zatraceně!

Nikdy v životě by mě nenapadlo, že by mohla Jódís udělat něco tak zoufalého, aby chránila svého otce.

Vždycky přece byla tak klidná a rozvážná…

Ledaže…

Znovu se podívám do zpětného zrcátka. Chvíli si prohlížím Jódísin soustředěný výraz.

Najednou se mi sevře žaludek. Přepadne mě příšerný pocit. Podezírala jsem snad celou dobu otce z hříchů, které spáchala jeho dcera?

Nejsem si jistá.

Samozřejmě že Salvör mohl v Althingu zavraždit Angantýr a své dceři přenechat, aby se postarala o mě.

Jako by na tom teď záleželo. Jsem zajatcem na sedadle pro řidiče. V Jódísiných drápech. Stačí jen, aby zmáčkla stříkačku. A pak bude konec.

Co můžu dělat? Mám se ji pokusit ukecat? Přinutit ji k tomu, aby si to rozmyslela?

„Když mě teď necháš jít, na všechno zapomenu,“

navrhuji. „Na to se můžeš spolehnout.“

„Jeď dál.“

„Pak nebude žádná dohra, slibuji.“

„Teď už ti ty dojemné řeči nepomůžou.“

„O tvém otci se před nikým nezmíním.“

„Přestaň s tím, prosím tě. Nikdy bys nás nenechala na pokoji.“

„Ale já jsem přece proti tobě nepodnikla vůbec nic.

Nikdy.“

„Chtěla jsi všechno zničit. Všechno, co jsme za všechny ty roky vybudovali.“

„To přece není pravda.“

„Hned jsem se obávala, že jsi ze stejného těsta jako Salvör,“ pronese s hořkostí v hlase. „Taky byla tak posedlá tím, že nám zničí život.“

„Ne, to ne.“

„Ty patříš mezi ty ženy, které dupou po všech a po všem, aniž by se aspoň trochu staraly o blaho a štěstí těch, které jejich rány zasáhnou.“

Možná je útok tou nejlepší obranou, kdo ví?

„To ty jsi zabila Salvör?“ zeptám se. „Nebo to byl tvůj táta?“

Z Jódísina chladného smíchu mám vážně husí kůži.

„Mým úkolem bylo vždycky uklízet,“ říká.

Snažím se zůstat klidná. A snažím se, aby mě něco napadlo. Něco, co by mě zachránilo.

„Nohu z plynu dolů!“ poroučí Jódís.

Směrová tabule před námi ukazuje do dvou směrů.

Jeden ukazuje přímo na Thingvellir. Druhý vede severně přes hory až k zálivu Hvalfjördur.

„Tady odbočíš doleva.“

„Copak jsme nechtěly jet do Thingvelliru?“

„Uděláš, co ti říkám!“

Dál zpomaluji. Krokem projíždím ostrou zatáčku a ocitáme se na štěrkovité cestě plné výmolů.

„Kam ta cesta vede?“ ptám se.

„Jeď prostě dál!“

Jednoduše nechápu, kam máme dojet. Ještě nikdy předtím jsem nejela přes Mosfellsheidi na sever. Ale nejvíc se bojím toho, že tahle jízda už brzy skončí.

Samozřejmě netuším, co má Jódís v plánu, když přijedeme na místo. Počítám prostě s tím nejhorším.

Sakra!

Musím se pokusit uvažovat logicky. Musím najít způsob, jak Jódís odzbrojit, než dorazíme do cíle.

Ale nic mě nenapadá. Kromě toho, že bych ji proti sobě poštvala. A na chvíli nedbala na sebe. A pak využila okamžiku, abych jí mohla stříkačku vyrvat z ruky.

„Stojíš ty nebo Angantýr za těmi americkými úplatky?“ ptám se rychle.

„Mohla jsem z tebe během chvilky udělat milionářku,“ říká. „Ale byla jsi příliš hloupá, než abys to poznala.“

„Získáváš peníze přes Icelandic Energy Advisors?“

„Do toho ti nic není.“

„Ty peníze jsou od Bushronu, že?“

„Máme v ohni víc želízek.“

„Ty a Angantýr?“

Tichý smích se prolíná se zlomyslnou radostí. Jako by měla chuť mi svěřit ještě pár nepříjemných tajemství. Musím dotírat dál.

„To ses naučila od svého táty, jak se dají zneužít injekční stříkačky?“

„Během těch let, kdy ministr pracoval na severu jako obvodní lékař, zachránil spoustu lidských životů,“

říká. „Často jsem mu pomáhala, ale co jsme za tu dřinu dostali?“

„Myslíš

kromě

poslaneckého

mandátu

a

ministerstva? Chápu, že ti svět připadá nevděčný.“

Najednou tlak na mém krku zesílí. Mám problém se nadechnout.

„Už jsme skoro tady,“ řekne. „Jeď tady do toho vjezdu.“

Úzká cesta je samá kaluž a výmol. Je porostlá přebujelou zežloutlou trávou. Jako by po ní celé roky nikdo nejezdil.

Pomalu přijíždím k nějakým starým domům. Stojí ještě pořád tam, kde kdysi býval udržovaný kus louky, ale kde se teď rozprostírá zpustlé pole plné plevelu.

„Zastav před tou kůlnou.“

Za večerního soumraku vypadají všechny domy na tomhle opuštěném pozemku, jako by se měly každou chvíli zřítit. Ani v jednom z nich nevidím světlo.

V kůlně taky ne. Štít je z dřevěných fošen, z nichž se sloupala barva. A vlnitý plech na střeše si tu už dlouhou dobu rezaví.

Zatímco své stříbrné žihadlo pomalu stáčím směrem k širokým vratům kůlny, světlo automobilových reflektorů na chviličku olízne nějaké jiné auto. Je to velký džíp, který je zaparkován tak, aby ho z cesty nebylo vidět.

Mám pocit, že tu státní poznávací značku znám.

No jasně!

Vždyť už jsem ji jednou viděla. Na fotkách té nevěry.

Je to džíp Siggiho Palliho.

42

Mě snad trefí šlak!

Angantýr. Jódís. Siggi Palli.

že by potají spolupracovali?

Všichni tři?

Váhám. Ale k ničemu to není. Jódís má pořád ještě všechny trumfy v ruce.

„Vypni světla.“

Sedíme ve tmě a mlčíme.

Dýchám mělce a rychle kvůli nekontrolovatelnému napětí. Cítím, jak mi srdce v hrudi bije jako nikdy předtím.

Co teď?

Někdo vystupuje z džípu Siggiho Palliho. Ze dveří na straně řidiče. Má na sobě tmavomodrou kombinézu a šedou kuklu na hlavě. Samozřejmě není možné ho identifikovat. Ale okamžitě poznám, že to nemůže být Siggi Palli. Má úplně jinou chůzi a postavu.

Řidič jde k nám. Kráčí podél pravé strany stříbrného žihadla. Otevře zadní dveře a hledá něco na sedadle.

„Jsou v aktovce,“ řekne Jódís, aniž by ze mě spustila zrak nebo povolila stisk na krku.

Osoba s kuklou na hlavě si sedne na sedadlo spolujezdce. Než mi dojde, co se stalo, zacvaknou mi na pravém zápěstí pouta.

Trhnutím si přitáhnu ruku k tělu. Je však pozdě.

Připoutal mě k volantu. Ten hajzl!

V dírách v kukle vidím oči a ústa. Ty tmavomodré oči přece znám. A taky ta vůně je mi povědomá.

Poison.

To musí být Drífa!

Jódís mi naráz vytáhne jehlu ze šíje a uvolní sevření na krku. Několikrát se zhluboka nadechnu a vydechnu.

Levou rukou si masíruji krk.

„Dej mi klíče,“ poručí Jódís.

Vezme si svazek z Drífiny ruky. Zavře tašku. Otevře dveře. A začne přenášet své věci do džípu.

Mezitím jsem s Drífou sama. Možná je to má poslední šance.

Otočím se k ní. Levou rukou ji zatahám za paži.

Upřeně hledím do hezkých modrých očí.

„Musíš mě odpoutat,“ šeptám.

Ihned se odtáhne. Neodpoví.

„Jódís mě chce zabít!“ řeknu a prudce trhnu pouty.

„Chceš snad mít na svědomí i tohle?“

Drífa vyskočí z auta. Na chvíli však zůstane stát ve dveřích.

„Nedá se přivést k rozumu,“ pokračuji. „Musíš mě pustit.“

Jódís opět vystoupí z džípu. Přes fajnové oblečení si natáhla kombinézu. A vyměnila si rukavice.

„Buď teď nebo nikdy,“ syknu.

Jódís manipuluje s velkými křídlovými vraty od kůlny. Sune je na stranu, až jsou dokořán.

„Rychle!“

Drífa zavrtí hlavou.

Klesnu zpět na sedadlo. Poslední naděje umřela.

Skrytě, klidně a tiše.

Jódís ztěžka kráčí k džípu. Vytáhne cestovní tašku, která leží v kufru, a nese ji do temné kůlny.

Ale zase se rychle objeví. Bez tašky. A dává Drífě znamení, aby šla za ní.

Před vraty do kůlny si šeptají.

Zoufale se pokouším zbavit se pout. Je to beznadějné.

Drífa se vrací k džípu Siggiho Palliho. Ale Jódís se vrací. Sedne si vedle mě na sedadlo pro spolujezdce.

Zastrčí klíč do zapalování. Nastartuje. Položí ruku na řadicí páku. Posune automatickou převodovku na drive.

„Zajeď do kůlny,“ poručí mi.

Znovu škubnu pouty. Kdybych tak jen mohla zařadit zpátečku! Tak bych měla alespoň malinkatou šanci.

Ale Jódís má všechno pod kontrolou.

„Nedělej ze sebe idiota.“ Sundá mi levou raku z řadicí páky. „A sundej nohu z brzdy,“ dodá.

Světlomety hází slabé světlo do zchátralé kůlny.

Vypadá to, že je úplně prázdná. A opuštěná.

Dokonalé místo pro strašný zločin.

„Říkala jsem, že máš vjet dovnitř!“

Tahle neomalená drzost v jejím hlase je poslední kapkou. Pohár přetekl.

Zmocní se mě neuvěřitelný vztek. Běsním jako šílená. Opravdu si myslí, že sama sebe odvezu na porážku jako hloupá ovce?

Pevně stisknu volant oběma rukama. Sundám pravou nohu z brzdy a sešlápnu plynový pedál až k podlaze. Moje žihadlo by mělo mít údajně akceleraci z nuly na sto během několika vteřin. Pokud výrobce nelže.

Vyjící pneumatiky rozvíří trávu, hlínu a kameny.

Benz se řítí do kůlny. Když prolomí protilehlou zeď, pronikavé praskání se zarývá až do morku kostí. Auto rozbije dřevěné latě, jako by šlo o bezvýznamná párátka na zuby. A rychle jede na neudržovanou louku.

Jódís lítá na sedadle dopředu a dozadu. Ale nakonec se jí podaří pravou rukou chytnout madla na dveřích.

Neustále se levou rukou snaží chytit řadicí páku.

Ne! To absolutně nepřichází v úvahu!

Rychle otočím volantem a ostře zatočím doleva, aniž bych sundala nohu z plynu.

Zatímco Benz dělá zavřenou vracečku, Jódís to vší silou vymrští na dveře.

Znovu jedu rovně. Přidávám plyn. A dupnu na brzdu.

Jódís pořádně narazí do čelního skla.

„Tak co, tebe to nebaví?“ řvu.

Položí si ruce na obličej. Vypadá to, že se pořádně bouchla do hlavy.

Ale očividně ne dost.

„No jasně, vždyť jsem teprve začala!“ vykřiknu a znovu prošlápnu plynový pedál.

Stříbrné žihadlo sviští vzduchem.

Několikrát tuhle hru zopakuji. Střídám levotočivé zatáčky s prudkým brzděním.

Mezitím už Jódís teče krev. Přesto je stále při vědomí. Potřebuje víc. Ještě víc. Tak dál!

Reflektory najednou na chvíli osvětlí vjezd.

Cesta ke svobodě!

Neváhám ani chviličku. Vysokou rychlostí prosvištím kolem Drífy, která stojí před džípem jako socha. Tak tak najedu na úzkou cestu. V zatáčce zpomalím. Ale znovu pořádně dupnu na plyn, když se mé stříbrné žihadlo dostane na štěrkovitou cestu.

„Reykjavík, here I come!“

Jódís sedí schoulená na sedadle. Je už po téhle drastické léčbě konečně vyřazena z boje?

Doufejme.

Takže by mě po celou cestu do města neměla obtěžovat. Dívám se do zpětného zrcátka. Nikde za námi nevidím světlomety. Drífa si nás netroufá sledovat.

Stříbrné žihadlo se šílenou rychlostí žene po štěrku.

Myslím jenom na to, abych se co nejrychleji dostala z téhle temné a strašidelné hornatiny. A dojela na známá místa.

Zatraceně!

Vypadá to, že se Jódís probrala z bezvědomí. Hýbá se vedle mě. A ztěžka sténá. Nakonec zvedne hlavu.

Tvář má celou od krve.

Snažím se jí vyčíst z pohledu, jestli už má dost.

Nemá.

Už zase se snaží dosáhnout na řadicí páku.

Zareaguji naprosto automaticky.

Naplno zabrzdím. A při tom zabočím doleva. Jódís to vymrští na dveře. Ty se otevřou. Jódís už visí napůl z auta, když si všimnu, že žihadlo se převrací na bok.

Kraci!

Skloním hlavu k volantu. Držím se ho tak silně, jak jen můžu. Čekám na příšerné nárazy, protože vím, že přijdou.

Benz to vymrští daleko z cesty. Několikrát se převrátí.

Příšerný rachot. Jako by měl nastat konec světa. Ale pak se rozhostí hrobové ticho.

Trvá to celou věčnost.

Jsem uvězněná ve vraku. Nemůžu pohnout ani malíčkem. Ale nic mě nebolí. Jsem jako omráčená.

Nezřetelně rozeznávám kusy rozbitého auta. Jako ve vzdáleném snu. Kus sedadla. Střepy. Kusy plastu.

Ohnutý plech. Zničené dveře.

A taky krvavou tvář. A strnule hledící oči.

Mrtvé oči.

Také nejasné okolí pomaloučku mizí. Všechno se najednou noří do tmavé mlhy a do ledového chladu.

Snažím se něco říct.

Ale neslyším se. Jenom v duchu.

Je mi příšerná zima.

Mami?

43

Štědrý den

Vánoce jsou bílé.

Včera odpoledne konečně pořádně sněžilo.

Na trávnících a ulicích mezi spoustou hrobů na hřbitově v Grafarvoguru leží čerstvě napadaný sníh.

Rubáš nevinnosti. Pošlapaný nohama. Jako všude jinde. Každý, kdo sem dnes přišel zapálit vánoční světlo na hrobech svých příbuzných a přátel, v něm zanechal hluboké stopy.

Na některých stromech a na náhrobcích leží tlusté a jasné vrstvy sněhu. Jako kdyby z nebe na zem spadly celé beránky. Aniž by se proměnily v dešťové kapky nebo sníh.

Také na bílých dětských křížích se usadily malé sněhové beránky.

Opatrně se sehnu k zasněženému hrobu. Snažím se udusat sníh kolem červené náhrobní svíčky, aby stála rovně. Pravou rukou. Ta zůstala po obrovském skoku mého stříbrného žihadla nezlomena. Krbovou zápalkou zažehnu tlustý knot. Chvíli se dívám na plamen, který si udělal pohodlí za červeným plastem.

Nemyslím si, že by Ruta viděla, jak jí tahle malá svíčka plápolá na hrobě v jemném větříku vánoční noci. Ale tak nějak se mi podařilo samu sebe přesvědčit, že bych tady pro ni měla zapálit svíčku, aby se jí o Vánocích vedlo trochu lépe. Úplně sama. S

vědomím neustálé blízkosti smrti v čerstvé paměti.

Svíčka vesele poblikává.

Aniž by se neustále ptala proč.

Nakonec se vracím mezi hroby směrem k východu, pohroužena do svých myšlenek. Na parkoviště, kde čeká taxi, aby mě odvezlo domů.

Ještě pořád jsem po těch příšerných přemetech v autě dost pomlácená. Tělo mám poseté žlutými a zelenými hematomy.

Levou ruku mám poraněnou nejvíc. Paže se mi na dvou místech zaklínila. Zlomila jsem si několik žeber.

Hlava zůstala těžších ran ušetřena. Naštěstí. Díky bezpečnostnímu pásu a air-bagu.

Mám pocit, že se zase dávám do kupy. Pomaloučku, ale jistě. Alespoň tělesně.

Ale noční můra na Mosfellsheidi mě nenechává na pokoji.

Většinu nocí se náhle probouzím z neklidného spánku. Vždy v tom stejném okamžiku, když mercedes po posledním přemetu s prásknutím dopadne na zem.

Skřípající praskání mi drásá nervy až do morku kostí. I ve spánku.

Jódís leží pod tou hromadou šrotu. Chladně na mě civí mrtvýma očima. V temnotě noci.

Uf.

Ještě pořád j sem byla v bezvědomí, když v noci na místo činu dorazil Raggi. Ale druhý den jsem se zase vrátila do života. V nemocnici.

Zlatí hoši by se pravděpodobně bránili uvěřit mé zprávě o vraždychtivé Jódís, kdybych naše rozhovory nenahrála na pásek a nezasvětila předem Raggiho do svých plánů, než jsem se k ní vydala na návštěvu.

Nahrávací zařízení a mikrofon našli v mé aktovce. A většině věcí z našeho dialogu rozuměli. V bytě i v autě.

Pak už nepochybovali o tom, že vraždu v Althingu spáchala Jódís.

A že se mě snažila zabít.

Zlatí hoši však nemají v ruce nic, co by dokazovalo, nebo taky nedokazovalo, že za násilnými trestnými činy stál Angantýr. Všechno popírá. A Jódís si své tajemství vzala do hrobu.

Nedostatek důkazů však nemění nic na tom, že jeho politická kariéra skončila. Angantýr sice učinil zoufalé pokusy o to, aby si udržel ministerské křeslo, jeho straničtí přátelé ho však naprosto srozumitelně vyzvali, aby jako ministr a poslanec odstoupil. Tomu se musel chtě nechtě podřídit.

Můj klient byl samozřejmě propuštěn z vyšetřovací vazby, když zlatým hochům došlo, jak byla Salvör poslána do království nebeského. Ófeigur bude bezpochyby obžalován kvůli ilegální demonstraci. A kvůli kladení odporu při zatýkání. Stejně jako ostatní členové Samband sannra Islendinga, kteří se účastnili vzpoury na tribuně pro veřejnost.

Takže z toho vyvázl ještě celkem dobře.

Video, na kterém je vidět, jak Audólfur Hreinsson a jeden z jeho svalnatých přívrženců znásilňují Rutu, se nachází mezi podklady, které policisté zabavili v letním domě v Thingvelliru.

Ófeigur nikde na videu není. Ale na videokazetě zanechal otisky prstů. To zlatým hochům umožní, aby ho přinutili ke svědecké výpovědi v tomhle případu, když dojde k soudnímu přelíčení. Hlavně proto, aby před soudem potvrdil, kdy a kde byly záznamy pořízeny.

Obžaloba Siggiho Palliho ze znásilnění byla založena ad acta. Ale jeho pracovní místo na ministerstvu je samozřejmě minulostí. A jeho žena sedí ve vyšetřovací vazbě kvůli spolupachatelství při útoku na mou osobu.

Opatrně si sedám do taxi. Říkám řidiči, aby mě odvezl domů.

Velký případ s narkotiky už se také projednává před soudem. Nic už nemůže zabránit tomu, aby Audólfur nedostal dlouhý trest odnětí svobody. Za drogy i za znásilnění.

Tím bylo spravedlnosti učiněno zadost. I když pro Rutu je už pozdě.

Zlatí hoši podle všeho ještě pořád nepřišli na to, jak byly drogy propašovány do země. A hlavně kdo je za to zodpovědný.

Zpočátku podezírali Sergeje, protože v jeho firmě Lotyš, s. r. o. přece pracoval ten řidič ukradené dodávky.

Sergej se od té doby na Islandu neukázal. Ale Raggi tvrdí, že když ho lotyšští policisté vyšetřovali, všechno popřel. Úřední pomoc pro islandské kolegy. A u toho zůstane.

Provoz je hustý. Jako vždycky na Štědrý den. Ve svátek dětí. A rodin.

Nemám ani jedno z toho. Vždycky jsem sama sobě tvrdila, že mi to nevadí. Není to můj styl.

Ludmillu jsem neviděla a ani jsem o ní nic neslyšela od té doby, co jsme spolu kuly plány ohledně přiměřeného trestu pro Audólfura Hreinssona.

Opustila zemi ve stejnou dobu jako Sergej. A možná už se nikdy nevrátí. No a co?

Jsem zvyklá být sama. Samostatná. Být nezávislá.

Dokonce i o Vánocích. A pak mám přece ještě Jackieho. Kamaráda, který člověka nikdy nenechá na holičkách. Ať se stane cokoli.

Řidič taxíku jede pomalu po cestě. Zastaví u zasněženého vjezdu do červeného řadového domku s okenními rámy natřenými na bílo.

Můj domov se dá v tuto roční dobu rozpoznat opravdu velmi snadno. Je to jediný dům v ulici, kde za okny neblikají barevné vánoční řetězy.

Zaplatím řidiči. Vystoupím do mokrého sněhu na chodníku. Všimnu si, jak jsem po nehodě ve stříbrném žihadle ještě pořád neohrabaná, i když je pro mě čím dál snazší se pohybovat, aniž by na mně bylo hned poznat, že jsem byla zraněná. Na cestě k domu pak zanechávám ve sněhu čerstvé stopy.

Čeká na mě u vchodových dveří s úsměvem na rtech. S radostí v očích a s červenobílou čepicí Santa Clause na hezkých dlouhých vlasech.

Ludmilla má ruce plné balíčků a plastikových sáčků.

„Přichází Christmas girl se šampaňským,“ řekne a zvedne láhev.

Najednou mám dojem, jako by se rozsvítilo světlo.

„Nemám hned objednat pizzu?“ ptám se a na tváři se mi objeví úsměv.

„Mám pro nás něco jiného, mnohem lepšího.“

„A co?“

„Ruský kaviár, o kterém jsem tvrdila, že je to ta nejlepší medicína lásky.“

„No páni!“

Rychle jdu odemknout dveře. Nechám ji vejít do tepla jako první. Klidně zavřu dveře.

Chvíli stojíme naproti sobě na chodbě. Bez jediného slůvka.

Dívám se jí upřeně do lesklých černých očí.

A zapomenu na všechno ostatní.

KONEC

Advertisements